Muži křičící na mraky. Je petice útočící na ženy v čele institucí motivována strachem ze ztráty moci?
Sociální sítě a média v posledních dnech rozdivočela petice významných i méně významných osobností české umělecké scény žádající změny ve vedení několika kulturních institucí. Je vlastně potěšující, že diskuse o smyslu umění vyvolává vášně a plodí memy, na druhou stranu je skličující, pod jaký text se dokázali podepsat lidé, kteří sami sebe považují za českou kulturní elitu. „Pokud rezignujeme na udržení mnohosti názorů a pozic, přijdeme o základní práva a svobody,“ píše ve svém komentáři kritička a historička umění Anežka Bartlová.
Skupina umělců a umělkyň, například Milan Knížák, Michael a Lukáš Rittsteinovi, David Černý, Stanislav Kolíbal, Jiří Sopko, ale i Milena Slavická, Liběna Rochová či Vladimír Šlapeta s rodinou sepsali a publikovali petici, která vyzývá k restrukturalizaci a výměně vedení tří zásadních kulturních institucí. Petice podepsaná asi stovkou osobností z kulturního okruhu nasbírala online za necelý týden další skoro dva tisíce podpisů veřejnosti. To sice nejsou nijak závratná čísla, petice však rozvířila vody našeho kulturního rybníčku z několika důvodů. Jazyk, jímž je zmíněný text napsán, je dehonestující a útočný vůči ředitelkám Alicji Knast (Národní galerie Praha), Karině Kottové (Společnost Jindřicha Chalupeckého) a rektorce Márii Topolčanské (rektorka Akademie výtvarných umění). Kromě toho se v textu prohlášení vyskytuje řada nepravd, polopravd či zavádějících tvrzení a také urážek na osobní úrovni.
Spojení výše zmíněných žen v rámci jednoho textu plného stížností na údajně špatný stav daných institucí nedává těm, kteří situaci znají zblízka, žádný smysl: každá instituce má pochopitelně vlastní problémy. Jedno ale vlastně společné mají: fakt, že v jejich vedení jsou ženy, které se nebojí mužů, mají vlastní hlavy, vlastní agendu a z definice své funkce také moc.
Nemyslím si, že je nutné přistupovat na rétoriku petentů a vyvracet zde jeden nesmysl po druhém. To už udělali ve svých reakcích jak studující, tak vedení i pedagogický sbor Akademie výtvarných umění, ale i Společnost Jindřicha Chalupeckého a v médiích vysvětlovala situaci i Alicja Knast. Chci se zastavit spíš u samotného faktu, že ještě v roce 2024 někomu v České republice zjevně vadí ženy ve vedení organizací. Kottová vede SJCH osm let, Knast šéfuje Národní galerii roky čtyři a Topolčanská je ve vedení nejstarší umělecké školy u nás třetím rokem. Nejde tedy o žádný „nový trend“, ostatně ženy má ve vedení také Akademie múzických umění, Národní památkový ústav a Institut umění / Divadelní ústav (tedy další příspěvkové organizace MKČR). Už dávno snad není nutné argumentovat, proč je pro společnost výhodné, když jsou ženy zastoupeny na všech pozicích, tedy jak ve středním, tak i v nejvyšším managementu. Diverzita prospívá všem, včetně mužů, na to existují mnohé výzkumy.
Co najdete v novém čísle
- Strašná (jako) Nina Špitálníková
- Sex pro pokročilé
- Radikální sebepéče – máte pocit, že wellnes je jen navoněná past?
- Trip do hlubin zraněné duše – jak vypadá léčba psychedeliky
Květiny z českých záhonů
Není také náhoda, že se kupa urážek sype na hlavy výrazných žen, které již několik let vedou a zevnitř proměňují důležité kulturní instituce. Strach mužů, kteří v určitou dobu měli moc a zastávali tytéž důležité pozice (vedení NGP a AVU v případě Knížáka, vedení ateliéru na AVU v případě seniora i juniora Rittsteinových), ale není něco, o čem má smysl vést diskusi. To je jejich osobní problém, pramenící snad z touhy zachovat obraz vlastní maskulinní moci. Obecná argumentace „nefunkčností“ institucí bez znalosti jejich současného vnitřního fungování je pouze zástěrka. Ve skutečnosti jde podle mého názoru zejména o nezpracovanou nejistotu, vyvolanou tím, že někdo jiný (žena!) řídí danou instituci způsobem, kterému bývalí vedoucí zkrátka nerozumějí. Myslím, že snad už nelze říci, že „odmítají společenskou změnu“, že brání „status quo“ anebo že se bojí budoucnosti. Nechápou, proč už není soupeření, „mistrovská autorita“ a individualismus tou hlavní hodnotou, podle níž se poměřuje úspěch. Proč jsou výstavní plány a vedoucí pozice ateliérů obsazovány nejen muži, ale i ženami, a dokonce kolektivy, proč se ve strategiích objevuje důraz na péči, poukazování na klimatickou krizi anebo snaha vyrovnat se s bolavým koloniálním dědictvím Evropy.
Často v reakcích zaznívá, že jde o generační konflikt. Sama jsem před několika lety zastávala názor, že možná skutečně čas na generační vzpouru nazrál, že stojí za to převzít vedení důležitých institucí a nastavit infrastrukturní pravidla podle měřítek a znalostí, které odpovídají dnešní době. Dnes bych neřekla, že to je správná cesta. Naopak. Myslím, že jedinou možnou cestou, která vede k udržitelné budoucnosti, je diverzita, co se týče věku, genderu i názorů. Mezi nejvážnější hrozby blízké budoucnosti patří na globální rovině klimatická krize, jež přináší logicky i dekolonizační diskuse, na lokální rovině pak jde o nebezpečí oslabení demokracie a narůstání sociálních rozdílů mezi bohatými a zbytkem společnosti, což může snadno vést k likvidaci nejen nezávislé kultury, ale celých oblastí občanské společnosti. V tom všem může hrát umění důležitou roli, protože dokáže komunikovat složitá témata srozumitelně, kreativně navrhovat možná řešení a nabízí prostor pro participaci a sdílení zkušeností napříč politickými postoji.
Jsme krátce po zveřejnění výsledků voleb do Evropského parlamentu, které potvrdily trend posilující neokonzervativní, místy až neofašistické politiky napříč Evropou. Jsou to právě tyto tendence, kterých se obávám nejvíc: pokud rezignujeme na udržení mnohosti názorů a pozic, přijdeme o základní práva a svobody (viz zákazy potratů, homofobní zákony v Polsku i Maďarsku, sílící represe svobodného vyjadřování na Slovensku a další příklady).
Svůj podíl na tom všem mohou samozřejmě mít i média. Je velmi důležité dbát na zastoupení všech názorů, ale to neznamená dát prostor komukoliv, kdo křičí dost nahlas. Naopak, znamená to kriticky zvážit, jaké důvody k tomu křiku kdo má, a nepodlehnout svodům clickbaitových článků, které však zejména tříští společnost a poštvávají proti sobě jednotlivé skupiny.
V umění to pak znamená například respektovat mezinárodními komisemi vybrané vedení kulturních institucí.
