Správné otázky dokážou otevřít mysl

Eliška Horáková

Koučuje, mentoruje a školí firmy i jednotlivce. Stará se mimo jiné o rozvoj leadershipu a zaměstnanců v nadnárodní konzultační firmě Merkle. Je členkou Mezinárodní federace koučů (ICF), prošla výcvikem Erickson Coaching International a aktuálně v rámci tohoto programu dokončuje poslední část certifikace – Mentoring. Tělo trénuje v posilovně, šedou kůru mozkovou čtením.

Můžete být ještě konkrétnější?

Jde o to, abyste otázkami člověka nedostávala do stresu, ale otevřela mu myšlení. K hledání řešení by měl co nejvíc používat šedou kůru mozkovou, ne limbický systém, který je zodpovědný za emoce, nebo mozkový kmen – takzvaný plazí mozek. To je nejstarší část lidského mozku, v níž vznikají reakce určené k přežití, především reflex fight or flight, tedy „bojuj, nebo uteč“. Když klientům položíte otázku, která toto vyvolá, už nic nevymyslí, naopak jdou do defenzivy nebo se snaží z diskuse utéct. V ECI umíme pokládat koučovací otázky tak, aby každý zůstal v klidu, spolupracoval, zapojil vizuální představivost a myšlení a tímto způsobem našel vhodné řešení. Správně pokládanými otázkami se snažíme dostat do hry i mozková spojení, která jsou zodpovědná za zaběhnuté vzorce chování a rutiny. Pokud chce klientka nebo klient začít dělat něco jinak, pomáhám jim synapse přemapovat.

Jaké nástroje metoda ECI ještě používá?

Jde především o různá cvičení, pro představu uvedu Mastery walk neboli cestu k mistrovství v určité oblasti. Je to vlastně cesta po schodech, které k tomu také skutečně využíváme. Když po nich člověk stoupá, určuje si jednotlivé kroky k cíli a představuje si, jak je bude realizovat. Na posledním schodu pak prožije, jaké to bude, až cíle dosáhne.

Dalším hezkým cvičením je Mentor’s table. Používá se, když člověk potřebuje udělat nějaké těžké rozhodnutí a je z toho ve stresu. Navrhnu mu, aby si vybral tři imaginární osoby, můžou to být kamarádky, někdo z rodiny, zkrátka lidé, kterým věří a dá na jejich názor. Potom si představuje, že s nimi sedí u stolu nebo je na jejich místě, a přemýšlí, co by mu poradili. To bývá docela silný zážitek.

Co je podle vás při výběru kouče důležité?

Je velmi nešťastné, když se lidé svěřují do rukou koučů bez pořádného vzdělání, kteří dokážou zaujmout hlavně líbivými příspěvky na sociálních sítích. Tito „odborníci“ vám často mohou zadělat spíš na psychické problémy. Doporučuji si proto vždy zjistit, jaké má ten člověk vzdělání a jestli je jeho koučovací výcvik sdružený pod nějakou velkou organizací. Globálně největší, pod kterou patří i ECI, je International Coaching Federation. Koučování by měla předcházet takzvaná chemistry session, oťukávací hodina, kdy si popovídáte o tom, s čím přicházíte, a on či ona vás zevrubně seznámí s tím, jak pracuje. A samozřejmě je důležité, abyste si sedli také osobnostně. Může mít skvělé vzdělání i zkušenosti, ale když cítíte, že vám něčím nesedí, může pro vás být těžší se otevřít. Dobrý kouč by měl také rozeznat, zda není téma, se kterým za ním jdete, vhodné spíš na terapii. Neměl by se snažit si vás za každou cenu udržet.

Je nějaké společné téma, kvůli kterému dnes lidé takovou pomoc vyhledávají?

Řekla bych, že je to work–life balanc. Doba je opravdu hodně dynamická, valí se na nás mnoho informací a úkolů, které je potřeba řešit. Do toho denně všichni vidíme neuvěřitelné množství reklamních sdělení. Řešíme, jak se v tom orientovat, jak si udržet to své, a hlavně jak se z toho nezbláznit.

Jak se k tomu stavíte vy?

Už Tomáš Baťa a Henry Ford, oba nezávisle na sobě, přišli s metodou 8–8–8. Tedy osm hodin na práci, osm na spánek a osm na sociální život, z toho čtyři hodiny pro sebe a čtyři hodiny pro rodinu. Jde samozřejmě také o práci s prioritami. Pomáhá se zastavit, přestat se srovnávat s ostatními, což je dnes obzvlášť problém, a položit si otázku, co chci vlastně já. Potřebuju opravdu jezdit na čtyři dovolené za rok, nebo mi stačí jedna?

Zmínila jste osmihodinový spánek. Vnímáte ho jako silné téma?

Vnímám. V této souvislosti bych zmínila školení leadershipu, kterému se věnuji ve společnosti Merkle i v jiných firmách. Primárně musíte umět vést sama sebe. A k tomu je důležitá jistá míra sebeuvědomění a emoční inteligence. Jenže ve chvíli, kdy spíte méně než sedm osm hodin, neproběhnou v těle všechny biologické procesy tak, jak by měly. Emoční inteligence vám klesá, synapse se špatně regenerují, hůře si pamatujete. Proto říkám, že není možné na sobě kvalitně pracovat a zároveň málo spát.

Co s tím?

Zaprvé zvyšovat povědomí o tomhle problému, začít jednoduchou otázkou: „Jakou myslíš, že máš kapacitu řešit situace v týmu, když se nevyspíš?“ Je potřeba to nejdřív vnímat u sebe. Když za mnou někdo přijde, že má s někým v týmu problém, je podle mě namístě se toho člověka v prvé řadě zeptat, jestli je s ním všechno v pořádku. V tom je pro mě rozdíl mezi pojmem leader a trošku „oldskůlovým“ manažerem ve stylu devadesátých let, který nechce pustit lidi na home office, protože tam nebudou pracovat. Nechápe, že člověk nemá jen práci, ale může se mu třeba dít něco v osobním životě, což pak ovlivňuje i jeho výkon. Už dávno víme, že nás nemotivují jen peníze. Řekla bych, že se to ve spoustě firem zlepšuje, se zaměstnanci už se nepracuje jako se stroji. Ten trend naštěstí sílí.

Stejně mám ale pocit, že například s emocemi to v práci pořád moc neumíme. Především se vztekem.

V případě vzteku mám ráda jednu techniku – když vás něco rozčílí, je dobré si položit otázku: „Jsem ochoten tomu teď věnovat svůj čas, přinese mi to něco?“ Když se rozčílíte, spustíte si v těle stovky chemických procesů. Do krevního řečiště se uvolní kortizol a ovlivňuje vás pak nějakých šest až osm hodin, takže když se odpoledne necháte vytočit, prostě se nevyspíte. Na druhou stranu je určitě dobré dát vzteku zdravý průchod a rozlišovat, jestli jde o vášeň pro věc, nebo o destruktivní vztek nad něčím, co už stejně nezměníte. S každým novým týmem vytvářím Team Charter. Jde o to, nastavit si vzájemně nejen hranice, ale také pravidla, a to i pro případ hádek.

Pracujete jinak se ženami a s muži?

Osobně to nerada rozlišuji. Jde vždy o osobnostní rysy a dovednosti toho konkrétního člověka. Nemám také ráda rozdělování vlastností na ženské a mužské, jako jsou třeba empatie a péče, které se často přisuzují ženám. Znám mnoho pečujících mužů ve vedoucích pozicích, stejně jako lídryň, mezi jejichž silné stránky empatie zrovna nepatří.

Někdy jsou to právě samotné ženy, které se navzájem hodnotí nejpřísněji.

To je velké a citlivé téma. Samy na sebe se díváme nějakou jinou, často velmi přísnou optikou. A podle toho hodnotíme i ty ostatní. Závist bychom měly nahradit inspirací.