Růžový a modrý svět. Mýtus, který stresuje už několik generací

„Když matka není doma, svět není v pořádku.“

„Matka odevzdává rodině nekonečné kvantum svého času, jde o kvantitu. Když není doma otec, dítě ví, že není doma proto, aby něco ulovil. A že se vrátí. Když je otec doma, čeká od něho podněty a silné hluboké zážitky. U otce jde o kvalitu času.“

„Tajemstvím dobré výchovy je mít něžnou matku a přísného otce.“

Všechny tyhle výroky pocházejí z úst Marka Hermana, lektora osobního rozvoje. Všechny je už několik let (společně s kritikou střídavé péče, školek pro dvouleté děti a třeba i moderních technologií v rukou dětí) šíří světem v různých rozhovorech, naposledy ve slovenské verzi na webu najmama.sk. s titulkem „Otec by měl dětem ukázat, že je oporou pro jejich mámu“.

Sociálními sítěmi pak jeho názory postrkují i lidé, kteří se chytnou nezávadné pravdy v titulku a dál o tom nepřemýšlejí. Je velmi svůdné napěchovat vztahy do jednoduchých škatulek a doufat, že když podle nich budeme žít, budeme šťastní. Jenomže Hermanovy fráze jsou nebezpečné a ke štěstí nevedou. Proč? V komentářích už odpovídali pobouření liberálové a feministky mnohokrát. Důležité je ptát se hlavně na to, čím je nahradit.

Proč to nefunguje

Dělení podle genderu je zastaralé a nefunkční – ukázalo se totiž, že bipolární vnímání ženského a mužského existuje pouze v teorii, popřípadě v hlavách lidí, kteří takové teorii věří. Že se v žité realitě nevyskytuje a nikdy nevyskytovalo. Že ani v historii tady nikdy nebyla něžná, usměvavá a vyrovnaná mamička, která by se nonstop od nula do tří let starala o šťastné bábetko bez nároku na uspokojení vlastních potřeb, popřípadě potřeb ostatních členů domácnosti.

Trestná by neměla být ani potřeba matky vydělávat peníze, zejména pokud žije v systému, který její celodenní a celonoční péči o dítě ohodnocuje jen zlomkem příjmu, na který byla ona či rodina před porodem zvyklá, ba dokonce ani její prostá touha realizovat se i jinak než péčí.

Z psychologie víme, že člověk nabitý vlastní tvůrčí aktivitou je odolnější vůči stresu a lépe zvládá zátěžové situace. Což péče o malé děti splňuje bez diskusí, zejména odehrává-li se mimo širší rodinu či komunitu, mezi čtyřmi stěnami bytu rodiny přísně nukleární, které tapetuje strach ze selhání a výtisky posledních ročníků Betynky.

Ne každé dítě je plánované, ne každá rodina je na něj finančně připravená, ne všichni rodiče jsou zaopatření natolik, že mohou dostát ideálním rolovým modelům, které po nich ideologie „tradičního dělení rolí“ vyžaduje. Jsou tu zástupy chudých rodin, samoživitelek či samoživitelů, rodin sešívaných, rodin, které mají víc než jedno dítě za pět let. Všude tam se mamička nemůže rozkrájet pro miminko, i kdyby nakrásně chtěla. 

Stávající systém, který k modelu tradičního dělení rolí stále ještě víceméně vzhlíží, pak spolu s Hermanem a jemu podobným posiluje v rodině frustraci z toho, že se nedaří ideálům dostát. Už několik desítek let je přitom na místě je zrevidovat, nikoli se stále urputně snažit je resuscitovat a být slepý k faktu, že jejich vleklé koma odnáší už několikátá generace. V sociální, psychické i ekonomické sféře.

Liberální demokracie, které se vykašlaly na dělení na růžový a modrý svět, jako jsou například skandinávské země, mají jeden z nejvyšších indexů prosperity na světě nebo jeden z nejvyšších technologických indexů. A jako bonus vymysleli hygge.

Navíc: tradiční dělení na silné muže a něžné ženy je jednoduše nefér. Stejně jako v moderních demokraciích odmítáme spojovat určité vlastnosti s barvou pleti, protože bychom se dopouštěli rasismu, odmítáme i genderové stereotypy. Jak by asi panu Hermanovi zněla parafráze věty z úvodu: „Když není doma černý sluha, svět není v pořádku?“

Strach z rodičovského selhání

Každý rodič, který se ocitne doma s prvním, druhým, třetím a klidně i jakýmkoli dalším dítětem, zažívá znovu obavy, znovu se ptá, zda je správným rodičem, co dělat lépe, jak dítě milovat, jak ho utišit, jak ho nepoškodit, jak vyvažovat mezi sourozenci. Frustraci z toho, že naše děti jednou usednou do křesel terapeutů a budou se muset vylízávat z důsledků naší péče, máme už od Freuda hluboce zadřenou v mozcích a v srdcích. Instantní polonávody podobných Hermanů hltáme právě proto, že se bojíme, zda jsme dobří rodiče.

I v rodičovství jsou patrné trendy. Něco, co se nosí. Co bylo před deseti lety výstřední a za deset let bude úplně out. Je těžké být sebevědomým a milujícím rodičem tváří v tvář facebookovým skupinám o výhradním nošení, zdravém krmení a dlouhodobém kojení. Právě z tohoto prostředí ale naopak může vycházet i podpora a pochopení pro rodičovské nejistoty sdílením vlastních pochybností, revizí vlastních chyb. Tisíc a jeden příklad, že být rodičem je na jednu stranu náročné, ale pokud to děláte s láskou k dítěti a s láskou ke své vlastní osobnostní integritě, děláte to dobře. Nebo spíš: neděláte to špatně.

Měřítkem je pro mě osobně pocit vlastní zloby: mám-li chuť na dítě ječet, zbystřím. Nejde totiž v drtivé většině případů o chování dítěte, ale o lakmusový papírek mojí nepohody. Pak je nutné dostat matku do klidu, nikoli převychovat dítě. Ptát se, co mohu udělat pro sebe, abych byla šťastnou sebou. A šťastným středem rodiny. Moje osobní potřeba může být světelné roky daleko od modelu, který by mi v tu chvíli jako lektor osobnostního rozvoje v souladu se svým učením nabídl pan Herman. A neodpustím si povzdech: poznat a uznat vlastní potřeby je proklatě užitečná věc, kterou vás bohužel české školy nenaučí, naopak.

Modlou současného rodičovského trendu by tak neměla být (a v praxi už často ani není) snaha o to jediné správné nastavení rolí v rodině, ale respekt, s nímž si ty role sami vygenerujeme, pojmenujeme, nastavíme a v průběhu rodičovského života zas a znovu přenastavíme s ohledem na spokojenost a štěstí všech zúčastněných. Mezi dospělými i mezi dětmi. Pokud vám vyhovuje, že dítě nosí otec na půlúvazku do práce, na dalšího čtvrtúvazku si ho tam přebere chůva ve firemní školce a pak ho na zbytek dne vyzvedne matka cestou ze své práce, aby to celé oba doplnili možností pracovat část týdne z domu, je to v pořádku.

Jiná utopie

Na místě je samozřejmě námitka, že podobná privilegia si mohou dovolit jen ti nejbohatší či nejvzdělanější nebo alespoň ti, kteří mají to štěstí, že mají práci a úplnou rodinu – protože stres je často generovaný pocitem finanční nejistoty a vnějším nastavením společnosti, které nedává matce, otci či oběma moc možností, jak to systémově řešit (povolání babičky je příjemný bonus, nikoli řešení problému!).

Pokud se ale bavíme o tradičním rolovém modelu jako o nefunkčním a neexistujícím ideálu, můžeme si dovolit na jeho místo promítnout ideál jiný – a požadovat po politicích a političkách, aby ho uvedli v život. Nemusí to nutně být tak složité; složení zákonodárných orgánů se pomalu mění z Hermanů na politiky-rodiče, kteří sami zažili nesmyslnost a nefunkčnost genderově bipolárního modelu. V řadě rodin už to funguje jinak.

I v případě monoparentálních rodin bude pro stát mnohem jednodušší suplovat chybějícího rodiče alespoň finančně či formou „hlídající“ instituce. Stát třeba může v případě tohoto modelu nediskriminovat „hlídající“ a pečující profese podle jejich genderu, nabízet pracujícím samoživitelkám muže jako lektory v jeslích či školkách nebo ve svých institucích vytvářet sdílená pracovní místa nebo firemní školky.

To všechno je mnohem menší utopií než vize páně Hermana, že někde u nás existuje ideální rodina, kde šťastně žije něžná matka, přísný otec a jejich dvě děti, holčička princezna a chlapeček rytíř.