Těhotenství bylo průser. Vypisuji se z nejhoršího období mého života, říká Nina Špitálníková

Nina Špitálníková

Koreanistka a spisovatelka. V Severní Koreji několik měsíců studovala. Za knihu Svědectví o životě v KLDR dostala v roce 2021 Magnesii Literu. Podle její poslední knihy Severka vzniká animovaný film. Nyní dokončuje pohádkovou knihu Tota lítá. V dubnu jí vyšel podcast: KLDR živě: Za 38. rovnoběžkou. V roce 2019 kandidovala do Evropského parlamentu, ale nebyla zvolena. Provozuje japonskou metodu svazování šibari. Má syna Malcolma.

Tedy o to, co se obvykle považuje za období, kdy má žena zažívat naplnění své existence, kterému se už nikdy nic nevyrovná?

Mně se tahle romantika vyhnula. Byl to průser. Už v té době jsem dělala rozhovory s uprchlíky ze Severní Korey a hodně mě to naplňovalo. Psala jsem svoji první knížku, do toho jsem hodně cestovala, jeden den jsem byla v Miláně a druhý zase v Koreji… Začala jsem být vidět v mediálním prostoru, což jsem vnímala v té době jako senzační. Cítila jsem se být na vrcholu. A teď najednou těhotenství. „Bude to strmý pád,“ tušila jsem.

A byl?

Buď půjdu já, nebo dítě. Tak to ve mně bylo. Nakonec jsme se s otcem syna rozhodli, že si ho necháme. On byl můj milenec, měl svou ženu a dítě, žil v Německu a já věděla, že spolu nebudeme. Ani jsem to nechtěla. Může být blízko i na dálku, říkala jsem si. Nemusí být s naším synem 24/7. Koncept tradiční rodiny nebyl pro mě důležitý, jen jsem si ho přála přítomného lidsky. Na začátku mě hodně podržel, já se hroutila a on mluvil o Malcolmovi jako o magical baby. Znala jsem jeho píseň Baby father, kde zpívá o otcovské zodpovědnosti. Řekla jsem si: Asi to tak má být, stejně se mi všechno v životě děje náhodou.