Fotografie z filmu Rok vdovy

Z původního textu scénář adaptuje především dějový půdorys jednoho roku.

Petru a její osud sledujeme namísto jednotlivých měsíců během čtyř ročních období.

Přirozený přírodní koloběh ve snímku ostře kontrastuje s byrokratickou mašinerií společenského pohledu na smrt, která se ani nesnaží předstírat, že se řídí nějakou logikou.

Prakticky v každé fázi vyřizování pozůstalosti vdova naráží na další obstrukce.

Jako by systém neprojevil žádnou vůli ulehčit či alespoň vysvětlit pozůstalé kafkovský proces, uprostřed kterého se ocitla.

Režisérce se ve filmu daří zprostředkovat nesmírně bolestivou událost bez afektovaných emocí i patosu.

Na emocích filmu přidává linka sledující odcizení matky s dospívající dcerou Dominikou.

Petra bojuje s projevováním svých emocí, zpravidla je tak ukrývá do soukromí nebo si je zcela zakazuje.

Snímek tak nenabízí mnoho okázalých citových scén.

Redundantním dojmem působí příběhové zápletky s dalšími rodinnými příslušníky a postavami, které se v příběhu zjevují a mizí příliš rychle, než aby si od nich divák dokázal cokoliv vzít nebo hlouběji pochopit jejich motivace.