Proč bychom měly čekat, až nám bude nejhůř?

Dnešní padesátnice (ale také čtyřicátnice), které pociťují první příznaky, vyrůstaly ještě za socialismu. Byly zvyklé cestou na záchod stydlivě schovávat vložku v rukávu a propadly by se hanbou, kdyby krev prosákla na kalhoty. O tzv. ženských věcech se moc nemluvilo ani doma. Menstruace bylo to období, kdy je ti „blbě, ale to holt musíš vydržet“.

Tyhle ženy sledovaly své matky, jak procházejí menopauzou, a teď v panice vzpomínají: Měla máma navály, nebo byla docela v pohodě? Je to přece dědičné… A přitom pozorují své tělo, které se mění, cyklus se zpomaluje, zrychluje nebo ustává. Kila přibývají a kolagenu v pleti ubývá. Vlasy křehnou, hormony kolísají, kosti řídnou. Klesá odolnost vůči stresu, zmenšuje se mentální kapacita. A spolu s tím i sebevědomí. Instagram útočí návody, jak nalíčit zralou pleť a kolik proteinu je třeba jíst, abychom ve středním věku udržely štíhlé tělo. Ale je tohle to podstatné? To, co doopravdy potřebujeme vědět?

Kde hledat informace o změnách, kterými prochází tělo i duše? Proč nejsou dostupnější? Netýkají se přece jenom žen v příslušném věku, ale i jejich partnerů a dětí, ale i zaměstnavatelů, lékařů a dalších.

Období, kterým ženy ve věku kolem padesáti let procházejí, je náročné z mnoha důvodů. Ale mlčí se o něm tak hluboce, až mají ženy pocit, že by se svými problémy neměly otravovat. Že to musí prostě nějak zvládnout samy. V Heroine si myslíme, že nastal čas o menopauze veřejně mluvit.

Heroine svým aktuálním tištěným číslem téma menopauzy otevírá. S podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky jsme připravili seriál reportáží Apoleny Rychlíkové, které obrazově doprovází fotografka Jana Plavec.

První díl cyklu „Na přechodu“ zkoumá tělo, sex a intimitu. V příští části se zaměříme na rodinu a péči a v další na kariéru. Menopauza na pracovišti je totiž další obrovské tabu, které má negativní dopad na všechny. Ženy se o svých zdravotních problémech bojí v práci promluvit, stydí se za příznaky, které nejsou neviditelné, trpí nepříjemnými, leckdy až depresivními pocity. To vše se pak samozřejmě odráží na jejich výkonu a může to vést i k předčasnému odchodu z pracovního trhu.

Ženy v tomto věku přitom mohou do pracovního kolektivu přinášet velkou zkušenost a profesionalitu. Ani v práci přece není nutné, aby ženy musely „vydržet, že je jim blbě“. Je možné upravit prostředí a atmosféru tak, aby jim špatně nebylo, nebo aby mohly normálně přiznat, že se necítí dobře. Zdá se mi, že je to vlastně docela malý požadavek, který by ale mohl mít velký efekt. Ovšem měnit atmosféru, náladu a pocity je vždycky těžké a zdlouhavé. Bude třeba se spojit a nepřestávat o tom mluvit. Jak to máte vy? Budeme moc rádi, když nám do redakce napíšete své zkušenosti nebo třeba i rady, co se vám osvědčilo. Budeme je šířit dál a sdílet tak dlouho, dokud to bude třeba.

Děkuju statečným ženám, které se obnažily před objektivem i před diktafonem a sdílely své nejniternější pocity. Jste hrdinky a vaše příběhy pomůžou nám všem.

Co dalšího najdete v nové Heroine?