Síla je pomáhat slabším, říká bývalá vzpěračka Lu Gregorová. Rozdává vložky ženám z ulice
Je ztělesněním nové dimenze „girl power“. Ve vrcholovém silovém sportu odmítala sexismus a stereotypy a fyzický trénink vnímá jako posilovnu mentálních schopností. Lu Gregorová vyměnila vzpírání a závody za pomoc ostatním, na Hlavním nádraží v Praze ošetřuje rány uprchlíkům, ženám v nouzi zajišťuje menstruační potřeby a strhuje k dobročinnosti i své okolí. Představujeme další výjimečnou ženu, která vzešla ze čtenářských nominací v rámci projektu Moje Heroine.
Co je podle vás síla a v čem je ta vaše?
Pro mě je síla dělat to, co chci. Byla jsem dlouho vzpěračkou a trenérkou vzpírání, tak by se mohlo nabízet, že se síla bude točit jen kolem té fyzické. Ono ale budovat vlastní tělo, aby bylo silné, je svým způsobem metafora k tomu, aby bylo nezávislé. Jako holky nejsme vedené k tomu, abychom byly silné. U klientek jsem často viděla, že s fyzickou silou se zvedala i ta mentální. Nakonec nejde o to, jestli člověk dřepuje padesát, nebo dvě stě kilo, ale o tu radost, kdy se skrze fyzickou sílu projevuje to, že jsem něco dokázala. Vždycky se mi hrozně líbilo, jak emancipační sílu může posilování mít. Pro spoustu holek to znamenalo, že si začnou dělat, co chtějí. Jejich partneři si třeba nepřáli, aby cvičily, nebo se to nelíbilo jejich okolí. Kdo do toho má co mluvit?
Hrát si a trénovat s klukama
Muži nechtěli, aby se jejich partnerka věnovala silovému sportu?
Ano. „Přece nebudeš vzpírat, to není holčičí. Proč nechodíš běhat?“ Nebo: „Budeš mít velké svaly, to nebude hezké.“ Je zajímavé, jak často do toho ti kluci potřebovali promlouvat. Holky často začaly cvičit třeba po rozchodu nebo si to musely vydobýt. Mému tehdejšímu partnerovi taky vadilo, že začínám mít ramena a silné ruce, a mně to přišlo úplně absurdní. Taky se mě ptali, proč radši neběhám…
A proč jste radši neběhala?
Neměla jsem k tomu dispozice. Jsem malá, podsaditá a mám velkou svalovou hmotu. A hlavně mě bavilo vzpírání a crossfit. A taky mě trochu bavilo dělat vždy to, co holky moc nedělají.
To by mě zajímalo proč.
Asi je to tím, že jsem vyrůstala mezi kluky – jezdila jsem na skautské tábory, bavilo mě lézt po stromech, lítat v lesích a to dělali spíš kluci. Rodiče mě dali na moderní gymnastiku, ze které jsem v osmi letech přešla na atletiku. V pozdějším věku mě pak začaly lákat bojové sporty. Chtěla jsem být MMA zápasnice, jenže jsem zjistila, že nemám ráda, když mě někdo bije, a ani já nechci nikoho bít. Což je celkem překážka. Stejnak mě víc bavil ten tréninkový dril, a tak jsem se dostala ke crossfitu a k němu patří i vzpírání.
Nikdy jsem neplánovala, že budu závodit, ale jednou Plzeň zrovna potřebovala někoho do ligy, tak jsem šla na závody. Byla jsem taková žabka, co moc nevěděla, co dělá, ale svoji kategorii jsem vyhrála. Tedy je potřeba říct, že jsem v ní byla sama, takže zase tak velký úspěch to nebyl, ale nebyla jsem marná a všimli si mě tam. Bavilo mě, že mi to šlo a že to moc holek nedělalo. Zamilovala jsem si to a líbila se mi ta možnost vzpírání popularizovat a ukazovat, že člověk nemusí vypadat tak stereotypně, jak si lidé představují.
Trénovala jste prý hodně s kluky a vůbec jste nevěděla, jak jste dobrá. Je porovnávání s kluky v silové disciplíně něco, co vám pomohlo, nebo vás to naopak drželo zpátky, protože jste nemohla vyniknout?
Myslím, že mi to spíš pomohlo. Ale je důležité říct, že jsem začala cvičit v CrossFit Praha, které vedl Zdeněk Weig, chodila tam spousta kamarádů z punkové, hardcorové a anarchistické scény, kde soutěživost fungovala trošku jiným způsobem. Bylo to spíš podporující prostředí.
Jak překonat překážky, strach a odmítnutí? Příběhy žen, které to dokázaly
Jak se žije českým ženám v našem veřejném prostoru? Jakým překážkám čelí a co radí ostatním? Knížka Ženy v zenu, která vychází v nakladatelství Minty Fox s krásnými ilustracemi od Dany Lédl, ukazuje, s jakými nálepkami a komentáři se v naší společnosti setkávají ženy napříč profesemi. A hlavně přináší jejich životní zkušenosti a rady, jak se z toho nezbláznit a třeba z toho nakonec i těžit. Každý příběh je jiný stejně jako jeho nositelka. Jaké zkušenosti a rady rezonují právě s vámi?
Kniha s prostorem na zaznamenání vlastních poznámek a zážitků se vejde do každé kabelky. Už nyní si ji můžete objednat na webu shop.ecstatic.cz/knihy/.
Touha vyrovnat se mužům vás nepoháněla?
To tam nebylo. Spíš pocit, že přece můžu dělat úplně všechno jako kluci. Proč bych nemohla? Od čtrnácti patnácti let se pohybuju v punkovém a hardcorovém hnutí, což má blízko k feminismu a k levicovějším ideálům. Můj náhled na to, s kým se můžu a nemůžu porovnávat a co můžu a nemůžu dělat, byl dost ovlivněný i tím, že jsem od sebe ani od ostatních necítila žádné překážky. Na ty jsem narazila až později v tom kompetitivním vzpírání.
„Přijde mi bytostně lidsky absurdní, jak poníženě a nešťastně se každý měsíc může cítit někdo, kdo nemá dostatek menstruačních potřeb. Být na ulici, být žena nebo máma, která nemá moc prostředků, je už tak dost velký stres. Jídlo a oblečení se daruje docela hodně, ale na hygienické věci se zase tak moc nemyslí,“ vysvětluje Lu Gregorová, co ji přimělo založit spolek Sola pomáhá, se kterým připravuje menstruační balíčky pro Jako doma nebo Klub svobodných matek.
Lu Gregorová má na sobě top, Pinko, 2149 Kč, kalhoty, Pinko, 1399 Kč. Answear.cz.
Tam přišlo co? Omezení v tom, jak máte vypadat, co máte a nemáte dělat a jak se máte chovat?
Je jasné, že když se člověk dostane do běžného sportovního prostředí, a navíc do tak výrazně maskulinního, jako je vzpírání a silový trojboj, tak narazí na určité představy a očekávání. Chvíli jsem se pohybovala v prostředí silového trojboje a tam jsem hodně vnímala, že když přišla drobná blondýna, tak se čekalo, že tam bude na ozdobu. Ale já jsem zvedala. A to vždycky byl pro ty chlapy šok. Ale já jsem se velmi rychle dostala do evropské výkonnostní třídy a odjela jsem na mistrovství Evropy, což byla zajímavá zkušenost.
Olympijské vzpírání, kterému jsem se věnovala primárně, je jiné, je to technicky velmi náročný sport. Člověk musí mít odhodlání a dispozice, musí chtít makat a chápat ten sport. Ale když budu mluvit otevřeně, i když to může někoho pobouřit, tak vedle tvrdé práce a výkonu je to také velmi mužské prostředí, které může být pro holky občas docela náročné. Je plné košilatých vtípků, prosazování se a ne vždy záleží jen na tom, kdo zvedá dobře.
Sexismus ve sportu
Výsledky nebyly to nejdůležitější?
Překvapivě ne vždy. Já jsem to nečekala, velkou část svých zkušeností – především těch trenérských – jsem získala v Americe, kde se moc nekouká na to, jestli jste holka, nebo kluk, ale na to, jaké za vás mluví výsledky. To bylo prostředí, které mě formovalo. Pak jsem hrozně natěšená přijela sem. Bylo to těsně před závody visegrádské čtyřky a v té době jsem na svoji váhovku měla docela dobrou výkonnost. Když si mě pozval šéf reprezentace, tak jsem trochu čekala, že mi řekne, že půjdu reprezentovat. On mi chtěl jenom oznámit, že by ode mě očekávali pomoc s organizací závodů, když jsem v týmu. Tak jsem si řekla: Aha, ok, tak člověk si tu pozici musí trochu odmakat. A on povídá: Stačí, když si vezmeš nějaké mini, trošičku výstřih, ať tady odprezentujeme, že naše holky jsou hezké, a budeš pomáhat, s čím bude potřeba. Řekla jsem mu: To si ze mě děláte srandu! Já tady vzpírám, nebudu se vystavovat a nebudu tady chodit na podpatcích.
Zveme vás na konferenci Svět podle Heroine
Tentokrát na téma Neviditelné ženy
23. října, Vzlet, Praha-Vršovice
Jak se k tomu stavěly ostatní holky?
Je to těžké, ty holky to samy trochu reprodukují. Mají pocit, že pokud chtějí uspět a být brány vážně, tak kromě výkonu musí zvládnout i to, že je občas někdo pleskne, a nějakou tu srandičku. Jsou běžné řeči typu: „Nedrž tu osu jak pana ču*áka.“ „Víc se vyprs, ukaž to.“ Já jsem to nenáviděla. Ostatní holky se tomu smějí, protože je to v tom prostředí běžné a myslí si, že to tak má být.
A kdyby se nezasmály, tak by byly za trapné.
To jsem byla já, ta trapná. Nesmála jsem se, ale to bylo jediné, co jsem zvládla. Nedokázala jsem mít ten strong voice, jako má třeba moje kamarádka Jasmína Houdek. Ta se dokáže ozvat, já jsem si neuměla stoupnout a říct: Nepoužívej tyhle příměry, dotýká se mě to a je to ponižující. Pojď mi to říct jinak. Co to vůbec znamená, že tu osu držím jako pana ču*áka? Mám pevné zápěstí, nebo volné zápěstí...? Trochu mě mrzí, že jsem to nedokázala.
Zrovna Jasmína říká, že by si to člověk neměl vyčítat.
Já si to nevyčítám, ale prostě tak to bylo.
Opravdu není lehké se tomu postavit. Zaskočilo to i vás – se zkušenostmi ze Spojených států a s výsledky.
Jste v pozici, kdy chcete vzpírat, chcete v tom být dobrá, makáte a v tu chvíli si to přece nezkazíte tím, že se znelíbíte trenérovi, protože budete ta jediná, která se nebude smát jeho blbým vtipům. Protože moc dobře víte, že pak nebudete startovat. Takhle to prostě je. Samozřejmě jsou skvělí trenéři, třeba náš trenér z Plzně Zdeněk Zacharda, který už bohužel není mezi námi – v životě neměl žádné dementní řeči, byl velmi podporující a ke všem holkám přistupoval úplně stejně. Ale nemyslím, že to je jen problém vzpírání, ve spoustě sportů holky musí strpět, že se očekává, že vedle výkonu by ještě k tomu všemu měly být pěkné a vstřícné. To mě trochu štvalo a myslím si, že to bylo v té mozaice důvodů, proč jsem z toho sportu odešla.
Foto: Tomáš Beran
Konec sportovní kariéry a nové výzvy
Závodní kariéru jste ukončila v roce 2018 i kvůli zranění. Byla to úleva, že jste z toho toxického prostředí venku? Co to pro vás znamenalo?
Doteď z toho mám trochu smíšené pocity. Zranění ukončilo moji závodní kariéru a zranění v kombinaci s vyhořením ukončilo moji trenérskou kariéru. Doteď přemýšlím, jestli to nebylo unáhlené rozhodnutí, možná jsem některé věci mohla řešit jinak, ale kdoví. Když je člověk osm let dennodenně v gymu a je orientovaný na výkon a na to, že všechno měří tělem, tak je to strašně únavné. Ve chvíli, kdy tělo selže, nevíte, co dělat, protože to jinak neumíte. Svoji kompetenci být dobrá trenérka jsem poměřovala i tím, být dobrá závodnice a podávat velmi dobrý výkon. Měla jsem velký problém s tělem, které najednou přestalo podávat výkony, a já jsem najednou nevěděla, kdo jsem.
Protože jste vždycky byla to tělo, které posouvá limity.
Ano, a to najednou nebylo. Takže proto jsem z toho sportu před třemi lety úplně odešla a ani moc nesportuju. Pak jsem začala běhat, protože tam od sebe nic nečekám.
K čemu jste dospěla? Našla jste svou novou identitu?
Co se sportu týče, tak zatím ne. Ale v jiných věcech ano.
V čem je teď vaše síla?
Moje síla je a vždycky byla v extrémní adaptabilitě. Nikdy jsem nedělala jenom jednu věc. Když jsem trénovala, sportovala, tak už jsem vedle toho psala a dělala další věci. Snažila jsem se být pro holky inspirací v tom, že můžou dělat věci tak, jak chtějí. A pokud chtějí být silné a chtějí mít svaly, tak ať jsou silné a mají svaly. A tou inspirací jsem doufám pořád. Mojí největší silou teď je to, že dělám něco smysluplného pro společnost, pro ženy. Začali jsme dělat Sola pomáhá a také jsem se stala součástí Iniciativa Hlavák.
Sola pomáhá je organizace, kterou jste založila.
Daly jsme ji dohromady s mojí kamarádkou Aničkou Paškovou, která je jednou z mých bývalých klientek a představuje pro mě nádherný příběh vybudování vlastní síly skrze vzpírání. Dlouho jsem okrajově pomáhala jednorázovými sbírkami komunitnímu centru Jako Doma a pak přišla řeč na to, co je nejvíc potřeba, a uvědomili jsme si, že lidem v nouzi chybí menstruační potřeby. Bývají nárazově, ale ženy menstruují pravidelně. Tak jsme si řekli, že nakoupíme nějaké menstruační vložky, a hodně kamarádek se toho chytlo. Pak mě napadlo, že lepší bude, když lidi pošlou peníze. A že by mohli posílat každý měsíc malou částku. A my tak budeme dělat pomoc pravidelnou jako perioda. První měsíc jsme udělaly pětadvacet balíčků a ono to začalo fungovat. Takže teď jako Sola pomáháme už druhým rokem, přidali se k nám Eliška Koutná a Tom Bartl, máme mnohem víc donátorů a donátorek, stali jsme se spolkem, máme webovky…
Menstruovat je normální
Takže oblast menstruační chudoby jste si vybrala, protože máte pocit, že je trochu přehlížená?
Ano. A myslím, že spouštěčem byl jeden silný zážitek. Jednou jsem byla na záchodě v kině Světozor, čekala jsem ve frontě a najednou se z jedné kabinky ozval pláč. Vyšla z ní paní bezdomovkyně a ukázalo se, že dostala menstruaci a nemá vložky, nemá čisté kalhotky a neví, co dělat. V tu chvíli se zvedla vlna solidarity, holky ve frontě jí začaly podávat vložky, já jsem náhodou měla v tašce koupené balení kalhotek, tak jsem jí je dala. I proto děláme balíčky, ve kterých jsou čisté kalhotky a všechno, co můžete při menstruaci potřebovat.
O menstruační chudobě se často začne mluvit v momentě, kdy nějaká země nebo instituce zavede povinnost poskytovat menstruační potřeby zdarma. Jak na vás ty debaty působí?
Je důležité, že se to téma otevírá. Ať už vyvolává negativní, nebo pozitivní reakce, tak hlavní je, že se začne objevovat ve veřejném prostoru. Myslím, že ta diskuse potřebuje být jiná než radikální. Budu ráda, když budeme moct dotovat mnohem víc menstruačních potřeb pro ženy v nouzi. Když se podaří otevřít diskusi o snížení DPH na menstruační potřeby. Když se víc institucí nebo podniků začne zamýšlet nad tím, jestli tu krabičku tamponů nebo balíček vložek na veřejně dostupných záchodech mít. A pak se můžeme posouvat dál. Nemyslím si, že je dobré k těm změnám přistupovat extremisticky, patlat se krví a křičet, že tampony mají mít všichni zdarma. To je někdy velmi kontraproduktivní. Myslím, že je dobré jít jeden krok za druhým a postupně se dostat k tomu, že je to normální.
Lu Gregorová
Do roku 2018 závodila ve funkčním fitness a olympijském vzpírání, kariéru ve vrcholovém sportu ukončila kvůli zranění a následně se věnovala trenérské činnosti a popularizaci sportu. Pracuje v marketingu jako tvůrkyně obsahu a copywriterka. Ze solidarity se ženami, které si nemohou dovolit každý měsíc kupovat hygienické menstruační potřeby, založila s kamarády oganizaci Sola pomáhá, která upozorňuje na menstruační chudobu a zásobuje balíčky s menstruačními potřebami ženy na ulici nebo v sociální nouzi.
Že menstruovat je normální?
Ano, ženy menstruují. A nežijeme v zemi, kde můžeme volně krvácet. Souvisí to i s otevřenější sexuální výchovou a detabuizováním menstruace, což je další věc, o které chceme mluvit. Ženy menstruují – i ty, co jsou na ulici, i ty, co jsou zfetované, i ty, co jsou špinavé. Tak to je. Náš dlouhodobý cíl je mít výdejní místa, jako jsou ve Vídni, kam si ženy dojdou, vyzvednou si menstruační potřeby a zároveň – a to si myslím, že je taky strašně důležité – tam bude dostupná gynekologická péče. Ženy v nouzi málokdy vyhledávají specializované lékaře a lékařky, tohle téma řešíme i s Mediky na ulici.
Pomáhat všem uprchlíkům bez předsudků
Kromě menstruační chudoby vás také zaměstnává a naplňuje pomoc na Hlavním nádraží s Iniciativou Hlavák. Jak jste k tomu přišla?
Od doby, co začal syrský konflikt, jsem chtěla vyjet někam do uprchlického tábora a tam dobrovolničit, ale nikdy se mi to nepovedlo. Ve chvíli, kdy začala válka na Ukrajině, jsem cítila, že na to nemůžu jen koukat a poslat někam finanční příspěvek, potřebovala jsem pracovat s lidmi. Mám vystudovanou sociální práci a dlouho jsem pracovala v sociálních službách. Připojit se k Iniciativě Hlavák bylo hrozně jednoduchý. Zapsala jsem se na první směnu a pamatuju si, že jsem přišla v šest a ve dvě ráno mě to vyplivlo. Vůbec jsem nevěděla, čí jsem, ty první týdny byly šílené, přijížděly tisíce a tisíce lidí.
Když začala kulminovat humanitární krize, najednou začalo být vidět, jak odlišně se stát chová k různým typům uprchlíků a uprchlic. A bohužel platí, že jak tmavne pleť, tak slábne solidarita. Solidarita by měla být plošná, aniž bychom kastovali, z jakého prostředí kdo pochází. Iniciativa Hlavák na Hlavním nádraží pomáhá dlouhodobě všem. Teď je to terénní pomoc syrským uprchlíkům, kteří přicházejí v hrozném stavu, mají za sebou šílené věci, traumata, která si nedokážeme představit.
A vy už to děláte dlouho a intenzivně. Nehrozí vám vyhoření? Kde na to berete sílu?
Chodím na Hlavák jen jednou dvakrát týdně, protože ty směny jsou dlouhé a intenzivní. Ošetřuju zranění, což je trošku masakr. Ale dokážu si to nebrat osobně, beru to tak, že tam mám určitou roli, pomůžu těm lidem, jak v té chvíli nejlíp umím, ale víc už udělat nemůžu. Často přijdu ze směny a třeba půl hodiny brečím – spíš kvůli obecné sociální nespravedlnosti. Uvědomuju si, jak velmi privilegovaná jsem, nikdo mě nemlátí, mám kde spát, můžu si koupit, co chci, je mi teplo, můžu se najíst každý den. To je vlastně strašně moc.
Je přirozeným údělem silnějších starat se o ty slabší, ať už to může být tím, že přispějete stovkou na menstruační potřeby, nebo půjdete rozdávat polévku lidem, co utíkají před válkou. A chtěla bych, aby to nebyl aktivismus, ale úplně normální věc. Líbí se mi, když tím, co dělám, do toho vtahuju i lidi ve svém okolí. Už jim pak nepřijde, že rozdávat vložky bezdomovkyním nebo ošetřovat Syřany je nějaký extremismus, ale je to pro ně fajn věc.
V tom je docela síla.
Velká síla.
Chcete poznat výjimečné ženy z projektu Moje Heroine? Přijďte na konferenci Svět podle Heroine, která se koná 17. 10. v pražském prostoru Jatka78.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
