Nechtějí nás na olympiádě? Založíme vlastní. Fotbalistka, která svět donutila brát ženský sport vážně

„Ženská olympiáda by byla nepraktická, nezajímavá, neestetická a nemravná,“ napsal v roce 1912 baron Pierre de Coubertin do olympijského bulletinu. Moderní verze dříve zapomenutých antických her, jejíž založení podnítila euforie kolem archeologických objevů na jihu Řecka, se tou dobou konala už popáté. Dějištěm byl tentokrát Stockholm a Coubertin coby duchovní otec her stál v čele organizačního výboru. Svět za sebou ještě neměl globální konflikt, poprvé se používalo elektronické měření času a na švédských sportovištích bylo vyjma současných disciplín k vidění třeba závodní přetahování lanem.

Francouzský pedagog a historik, který se netajil svojí posedlostí tělesnou výchovou a anglosaskými sporty, uspořádal první novodobou olympiádu v roce 1896. Na rozdíl od starořecké předchůdkyně, často násilné a brutální, měla být Coubertinova verze oslavou moderního sportovního ducha, národní sounáležitosti a zdravé soutěživosti, v níž může své fyzické schopnosti předvést každý, kdo na to má odvahu.

Potud teorie – v praxi totiž do aristokratovy vize mravní tělesnosti nezapadala celá polovina lidstva. V době, kdy účast žen ve volbách stále platila za pouhou fanatickou vizi sufražetek, přetrvával obraz ženského sportu jako roztomilé kratochvíle, jakkoliv zdraví prospěšné. Bohaté a urozené dámy, které si sport mohly dovolit, se vesměs věnovaly tradičnímu tenisu, jezdectví nebo golfu, který provozovaly v dlouhých šatech s širokými klobouky na hlavách. Představa ženy, která veřejně běhá po dráze nebo skáče o tyči, byla prakticky nemyslitelná. A organizované sportovní svazy, které by svým svěřenkyním pomáhaly nastoupit na profesionální dráhu, už úplně.

Podle Coubertina navíc olympiáda představovala ukázku mužné síly. Děti, senioři ani ženy na ní proto neměli co dělat. Jedním ze zakladatelových argumentů proti účasti žen byla například obava z toho, že přicházející diváci budou ženy při výkonu příliš okukovat. Když už ženský sport, pak jedině bez obecenstva, domníval se baron. „Jestli se najdou ženy, které chtějí hrát fotbal nebo boxovat, tak ať to dělají, ale bez diváků. Diváci, kteří by na takovou událost přišli, by tam totiž rozhodně nebyli kvůli tomu, aby sledovali sport,“ prohlásil při přednášce na univerzitě v Lausanne v roce 1928.

Zamezit ženám přístup na olympiádu úplně sice nebylo Coubertinovým cílem (od přelomu století se zúčastnily právě soutěží v golfu a tenisu, později přibyla lukostřelba, krasobruslení nebo plavání), královská disciplína v podobě atletiky, stejně jako řada dalších, ale pro nadějné sportovkyně zůstávala nedosažitelným snem. Alespoň do chvíle, než ženský sport poznal Alice Milliat.

Tanec fotbalistek 

„Ženský sport má stejné místo ve veřejném životě jako sport mužský,“ prohlásila Alice v květnu 1917. Dcera švadleny původem z francouzského Nantes tehdy čerstvě oslavila třiatřicáté narozeniny a nadšenou sportovkyní byla už od mládí. Podobně jako Coubertina ji ovlivnila britská sportovní tradice. Se svým manželem Josephem Milliatem žila Alice několik let v Anglii, kde pochytila zálibu v plavání, veslování a pozemním hokeji. Zejména poslední dva jmenované sporty patřily k těm, které nejen francouzská veřejnost stále vnímala jako silně „neženské“. Byly přece příliš silové, kontaktní, neelegantní – nic pro dámu. Nadanou Milliat ale fascinovaly.

Joseph předčasně zemřel asi čtyři roky po svatbě. Ovdovělá Alice se proto vrátila do vlasti, kde se díky svojí znalosti angličtiny zvládla uživit jako překladatelka. Podruhé se už nikdy nevdala a s Josephem neměli žádné děti. Veškerý Alicin volný čas patřil sportu. Když v Paříži v roce 1912 vznikl ženský sportovní klub Fémina Sport, Alice neváhala a k organizaci se co nejdříve připojila. Ve Fémině se nadšeně provozovala třeba Coubertinem zapovězená atletika, kterou propagovaly její zakladatelky a rekordmanky ve skoku do výšky, úžasné sestry Bruléovy. Nechyběla ani házená nebo třeba ženský fotbal, který Alice milovala.

O pár let později se zapálená Alice vyšplhala až na pozici prezidentky klubu. Nepochybně k tomu přispělo její skálopevné přesvědčení o tom, že si ženy zaslouží dostat šanci i v „mužských“ sportech. „Nemyslím si, že fotbal pro ženy není. Většina našich děvčat je jako krásné řecké tanečnice. Na jejich fotbale není nic neženského, protože nehrají jako muži. Hrají rychlou, ale ne prudkou hru,“ obhajovala svůj tým na počátku 20. let, kdy se hráčky z Féminy vydaly odehrát čtyři zápasy v Anglii proti tamějšímu klubu Dick, Kerr Ladies, připomíná historička Ellie Alderson z univerzity v Leicesteru. S Angličankami, jejichž tým patřil pod britskou továrnu na lokomotivy, tehdy Pařížanky v historicky prvním mezinárodním zápase dvou ženských klubů prohrály. V dalších zápasech opět jednou prohrály, podruhé remizovaly. Nevyhrávalo se, ale hlavně že se hrálo, a to před zraky desítek tisíc diváků. Mimořádné popularity, jaké se těšil před druhou světovou válkou, už ženský fotbal nikdy znovu nedosáhl.

Ženy na dráze

V roce 1917 se Milliat stala jednou ze zakládajících členek Fédération des sociétés féminines sportives de France – Federace francouzských ženských sportovních klubů. Kromě organizování fotbalových zápasů a propagace sportů, jako byl basketbal nebo veslování, měla nová organizace jeden velký cíl: dostat na olympiádu atletky. V roce 1919, kdy se stala prezidentkou Federace, Alice oficiálně požádala olympijský výbor o zařazení ženských soutěžících do atletických závodů. Odpovědí jí bylo rezolutní odmítnutí: Coubertinův postoj byl jasný. Prošlapat ženám cestu k atletice bylo potřeba jinak.

Když nechtějí ženy na olympiádě, budeme si muset založit svou vlastní, uvažovala Milliat. Na podzim 1921 pomohla v Paříži ustanovit Mezinárodní federaci ženských sportů. Mezi zakládajícími státy bylo vedle Francie nebo Anglie také Československo, píše pro Časopis Národního muzea Jitka Schůtová. Ani u nás ale nebyla situace nadějných atletek o mnoho lepší než jinde. Dlouhá léta měli na atletickou dráhu přístup jedině muži. Poprvé začaly ženy závodit v roce 1913 v Brně, Praha se přidala až po válce.

Pod názvem Světové ženské hry se první ženská olympiáda konala v Paříži v srpnu 1922. Oddělení názvů obou událostí bylo záměrné – proti tomu, aby se čistě ženská akce nazývala olympiádou, totiž Coubertinův tým ostře protestoval. Klání se zúčastnily závodnice z Anglie, Švýcarska, Spojených států, Francie a Československa. Soutěžilo se v běhu, ve vrhu koulí, skoku vysokém a dalekém s rozběhem i z místa a v hodu oštěpem. V běhu na šedesát metrů zvítězila československá běžkyně Marie Mejzlíková, jejíž světový rekord byl překonán až o jedenáct let později.

Mezi lety 1922 a 1934 se Světové ženské hry konaly celkem čtyřikrát. Třetí ročník her připadlo pořadatelství Praze. Jejich dějištěm se po vleklých debatách stal stadion na Letné. Hry s velkým zájmem sledovali českoslovenští novináři a novinářky – zaujala je především japonská atletická výprava, která do Prahy dorazila po dvou týdnech namáhavé cesty vlakem skrze Rusko. Přestože se našim reprezentantkám na hrách příliš nedařilo, otevřely se díky hrám za bedlivého dohledu Milliat příležitosti dalším československým sportovkyním. Soutěže v Praze navštívilo tehdy neuvěřitelných 50 tisíc diváků a divaček. Pomalu tak začínalo být jasné, že pořadatelé olympiády nemůžou ženy i nadále ignorovat. Vítězství, o něž Milliat usilovala, se podařilo v roce 1928. Na olympijských hrách v Amsterdamu ženy konečně dostaly příležitost, na kterou roky čekaly, a po vzoru mužských sportovců se ocitly na nejprestižnějších světových závodištích.

Dlouhá cesta k rovnosti

Ke konci třicátých let, kdy už se podařilo dostat ženy do mnoha sfér veřejného života, začalo přísné oddělování ženského sportu od toho mužského působit stále zbytečněji. Řada sportovních organizací začínala sportovkyně konečně brát vážně. Zatímco pro většinu feministek představoval sport jednu z oblastí společenského dění, která by neměla ženám zůstat nepřístupná, pro Alice Milliat byl naopak feminismus prostředkem k emancipaci ženského sportu.

„Ženský sport je v mé zemi diskriminován tím, že nemáme potřebný prostor. Nemáme volební právo, a naše potřeby tak nejsou veřejně slyšet. Nemáme způsob, jak vyvíjet nátlak na instituce. Svým děvčatům vždy říkám, že se o volební právo budou muset zasadit, pokud chtějí držet tempo s jinými národy v oblasti ženského sportu,“ řekla v roce 1934 magazínu Independent Woman. Tou dobou už se Alice, spokojená s ženskou účastí v olympijských atletických disciplínách, postupně stahovala z veřejného života. Zdravotně na tom ostatně nebyla nejlépe.

Když v roce 1957 Alice Milliat zemřela v anonymitě, stagnoval podíl žen na olympijských hrách zhruba na jedenácti procentech. Oproti roku 1928, kdy ženy plnohodnotně soutěžily poprvé, šlo o nárůst o necelá dvě procenta, ukazují oficiální data Mezinárodního olympijského výboru. Přestože baron Coubertin z čela olympijského výboru odstoupil už v roce 1925, se odkaz jeho postoje k ženám s olympiádou táhl po většinu dvacátého století: výraznějšího zastoupení se ženy dočkaly až v sedmdesátých letech. Zákaz diskriminace na základě pohlaví se pak v Olympijské chartě poprvé objevil až ke konci minulého tisíciletí. Olympiádu, v níž mají stejný prostor ženy i muži, si můžeme poprvé užít teprve letos. Vděčíme za to i jedné polozapomenuté sportovní nadšenkyni, která v ženský sport nikdy nepřestala věřit.