Helena Třeštíková: Skládám pravdy různých chvil

Ve Sběrné knížce, knize rozhovorů s Pavlem Kosatíkem, říkáte že s řadou protagonistů svých dokumentů jste dodnes v úzkém kontaktu. Například Marcela z Manželských etud vám prý volá každý druhý den. Nevadí vám, jak vám práce prorůstá do soukromí?

Nikdy předem nevíte, co život přinese – a pak už se s tím nedá nic dělat. Moji protagonisté, které delší dobu sleduji, občas říkají, že jsem se stala součástí jejich života. A já mám zase pocit, že oni se stali součástí toho mého. Telefonujeme si a víme o sobě i nezávisle na natáčení. Zrovna s Marcelou jsem teď nemluvila asi měsíc, ale jsou doby, kdy to je hodně časté...

Teď jsem byla na festivalu v Koreji, kde je volání šíleně drahé. A najednou vidím, že mám nepřijatý hovor od Reného. Říkala jsem si Ježišmarjá, co se asi děje? Napsala jsem esemesku, že jsem v Koreji a že zavolám, až se vrátím. Doma mu pak volám: „Tak co?“ „Nic. Jenom jsem tě chtěl slyšet. Nic se neděje.“ Tak to bylo roztomilé. On René taky někdy volá, aby mi poblahopřál k MDŽ…

Jsem chodící pochybnost

Když si vybíráme lidi do svého života – třeba přátele –, vybíráme si je úmyslně, protože nám jsou něčím blízcí.

Ano, něčím nám sedí. Zatímco mně do života vstupují lidé, kteří jsou úplně odjinud a se kterými bych se, nebýt profese, nikdy neseznámila. To mi připadá bezvadný. Člověk přece jenom žije v určité bublině a zná lidi podobných názorů, ale já se díky své práci setkám s úplně jiným typem života, problémů, přemýšlení. A to je dobrá škola tolerance.

Máte na mysli třeba to, jak vám René vykradl byt?

Třeba. To je člověk, se kterým jsem se seznámila ve vězení. Byl tam za takové jasně prokázané činy – no a pak okradl i mě. Člověk by si samozřejmě mohl říct Tak s tímhle hajzlem už ani slovo, ale mě tyhle věci vedou k tomu, že se snažím pochopit proč. To člověku rozšiřuje okruh otázek o životě.

Když se aktéři vašich filmů stávají součástí vašeho života, jak potom zvládáte poodstoupit zpátky do pozice režisérky a vidět, jestli to, co říkají, není banální a jestli to ještě zapadá do tématu, o kterém točíte?

To je takové moje permanentní snažení. Film je naštěstí práce, kde máte několik partnerů. Už při natáčení je tu kameraman nebo zvukař, kteří se občas taky k něčemu vyjádří. Dalším důležitým partnerem je střihač. Ten vidí celý natočený materiál, při natáčení ale nebyl – nezná protagonisty, nezná situaci, vidí jen to, co se natočilo. To je strašně důležité. Člověk je jako režisér ovlivněný celkovým dojmem, ale ne vždycky ten dojem, který má při natáčení, úplně přesně zachytí.

Takže vám střihač oponuje?

Říká třeba: „Hele, ale tohle není úplně zjevný.” A já se bráním. A on: „No není, prostě to tak není natočený.“ Se střihačem Jakubem Hejnou spolupracuju už dvanáct let a ťukám, že jsme si hrozně sedli, byť on je o generaci mladší. Je kritický, má nadhled a zároveň s tím materiálem dokáže bezvadně pracovat. Dodává mu další dimenzi, z množství záběrů dokáže vybrat ty lepší ‒ má filmové vidění, možná i víc než já.

Když natáčíte, jste vlastně přímo v realitě těch lidí a musíte být taky ovlivněná celou tou situací. 

Ne vždycky se natočí a zachytí všechno, co jsem vnímala. A kolega mi pak říká: „Tomuhle nějak nevěřím. Tohle je blbě natočený. A tohle tam není nutný.“ A já to bráním: „Víš, ale co to dalo práce? Jak jsme při tom zmokli a prochladli?“ A on na to: „Nedá se nic dělat, je to blbý, Heleno. Tak to tam nebude.“ 

Nějakou dobu na tom pracujeme, až se do toho ponoří i on a ztratí odstup. Pak přijdou dramaturgové, kteří to vidí opět úplně čerstvým okem, a ti můžou být ještě kritičtější.

Z rozhovorů, které dáváte, se mi zdá, že jste k sobě i sama dost kritická. Nejste na sebe někdy až moc tvrdá?

To si člověk neurčuje sám, to je holt ve vás. Mám to z toho, že moje máma byla hodně kritická, ke mně, ale i k ostatním. A tak jsem schopná kritiku dobře přijímat, ale zároveň také o všem, co dělám, neustále pochybuji... Jsem taková chodící pochybnost. 

A není vám to nepříjemné?

Je. Moji kolegové, kteří nepochybují nebo pochybují méně, se mají určitě líp. Já se furt trápím. Ale není to něco, co by se dalo nějak změnit. Je to součást mě. Člověk si v dětství vytváří nějaké modely. A moje mamka, vždycky říkala: „To, že tě kritizuju, je proto, že tě mám ráda. Kdybych neměla, tak tě nechám ať si děláš, co chceš. Ale já tě ráda mám, a tak se ti snažím občas něco vytknout.“

Takže jste na to odmala zvyklá?

Tím pádem se z kritiky nehroutím. Nepanikařím, ale tak o tom přemýšlím. Samozřejmě záleží, jestli je to taková kritika, z které si něco můžete vzít. Ale myslím si, že konstruktivní kritika je to nejlepší, co může být. 

Deník je základ

U časosběrných dokumentů je cesta k finální podobě zvlášť dlouhá.

Jasně, je to zvláštní typ natáčení. U jednorázových projektů tak nějak s odchylkami můžete dopředu celek vidět. U časosběru začnete a vůbec nevíte, co bude nebo kde skončíte. Točíte život tak, jak se vyvíjí. Když dělá třeba Olina Sommerová film o Martě Kubišové, tak zhruba ví, kdo je Marta Kubišová, co jsou její zajímavé momenty, a to se pak snaží zachytit. Tvar a postava jsou nějak dané. Zatímco když já začnu točit s Marcelou na radnici, kde se vdává, tak absolutně netuším, co se bude dít za čtrnáct dní, za rok, za deset let a za třicet let. A o čem ten příběh vlastně nakonec bude. 

Jdete do nejistoty.

Když v časosběru točíte, tak ve chvíli, kdy točíte, ještě neznáte hodnotu materiálu. Nevíte, co se bude dít, a někdy to, co jste natočila na začátku, získá svou cenu až zpětně, protože se to například potvrdí nebo vyvrátí. V tomto smyslu je to autentická zpráva. Když nevíte, co bude dál, točíte pravdu chvíle. A pak za sebou skládáte pravdy různých chvil a z toho nakonec vznikne příběh. 

Musíte nastřádat hrozně moc materiálu. Šlo by z něj udělat několik různých filmů? Vyprávět několik příběhů?

Můžu akcentovat, ale nemůžu vyprávět úplně odlišné příběhy. V zásadě je hlavní linka daná. Rozdílně to udělat nejde. V časosběru se musí vyprávět chronologicky. Občas děláme to, že se začne současností a pak se vracíme na začátek. Ale nějaké skákání v čase u toho, jak to dělám já, moc nejde. Možná přijdou jiní režiséři časosběru, kteří to budou točit jinak a dokážou to. Ale já mám takový pocit, že dějiny běží určitým způsobem a že to musíme respektovat. To je nějaká moje jistota, že čas takhle běží.

Čas vás docela zajímá, že?

No jasně, je to moje téma. A bylo odjakživa. Vždycky jsem si psala deníky, z toho to vzniklo. Deník je základ. 

Deníky si píšete od dětství. Co vám zaznamenávání vlastního života dává?

To, že jsem s tím začala a zůstala u toho, byla samozřejmě intuice. Pro mě to v jedenácti znamenalo, že jsem si každý den udělala takovou inventuru dne. Jak člověk zrál a zamilovával se, tak přibývaly citové výlevy.

A co jste si u psaní uvědomila?

Právě tu pravdu chvíle, o které jsem mluvila. V těch denících to je a je to strašný rozdíl oproti vzpomínkám. Ty jsou ovlivněné tím, že víte, jak to celé dopadlo. Zatímco když si píšete deník, vaše autenticita je absolutní. Vy v tu chvíli nevíte, co se stane. A to mi připadá vážně zajímavé. 

Odrazil se tenhle způsob přemýšlení i v natáčení vašich dokumentárních filmů?

Točila jsem několik vzpomínkových filmů. To byl po revoluci takový nápad, říkala jsem si, že by člověk měl zachytit lidi, kteří zažili to dramatické dvacáté století a kteří tu třeba už dlouho nebudou. Takže jsem dělala něco o politických vězenkyních padesátých let. A o Tigridovi a taky film Hitler, Stalin a já o jedné dámě, která zažila obě totality ‒ za nacistů byla v koncentráku a za komunistů jí popravili manžela. To byli všichni hrozně zajímaví lidé, ale vždycky jsem si říkala, jak by o tom asi mluvili, kdybych je točila v tu chvíli. Říkala jsem si, že by to určitě bylo úplně jiné. Třeba příběh té dámy, Hedy Margoliové-Kovályové. S manželem byli oba Židé, vzali se, šli do koncentráků, byli rozděleni a pak se po válce zas sešli. On se stal docela přesvědčeným komunistou a mám pocit, že ona taky. On byl potom, protože byl Žid a náměstek ministra zahraničního obchodu, souzen v procesu se Slánským a s dalšími dvanácti lidmi popraven. A ona při vyprávění hodně akcentovala, jak se jí ten komunistický idealismus začal zdát podezřelý.

Myslíte si, že si to zpětně zkreslila?

Nejsem si tak jistá, jestli by říkala to samé, kdybych se jí ptala v té době. Jestli třeba ona sama ve straně také nebyla. A jestli do toho taky nebyla náhodou zapálená. Tvrdila to sice jen o něm, ale věřila bych tomu i u ní, tak to tehdy cítilo spoustu lidí. Ona to také tak popisovala: „Po tom, co jsme zažili v koncentrácích, po tom, co byla vybitá většina naší rodiny, jsme věřili, že musíme začít nějak jinak.“ A dobová představa lepšího života byli Sověti. Podlehnout v jejich situaci té ideologii, tomu by se člověk vůbec nedivil. Ale když zpětně víte, že vám nakonec soudruzi popraví manžela, tak o tom vyprávíte jinak.

Protože musíme zpětně interpretovat náš život tak, abychom se netrápili věcmi, které v něm vlastně nedávají smysl. 

Právě, zatímco, kdybychom to vyprávěli časosběrně, uvidíme spoustu věcí, které nedávají smysl, a spoustu kroků vedle. 

Láska nad Palacha

Psaní deníku chápu, člověk si ujasní myšlenky, ale jeho zpětné pročítání už chápu méně. Nemáte při tom odpor ke svému minulému já? Pro mě osobně by to byl až jistý druh masochismu.

Určitě. Já si myslím, že jsou to takové korekce sebe sama. Dejme tomu, že jste v intenzivním vztahu s nějakým mužem. Postupem času ho ale vyhodnotíte jako pitomce a řeknete si Raději pryč od něj. V deníku ale zpětně čtete ódy, které jste na něj psala. Můžete si sice říct, jak jste hloupá, že jste ho neodhadla hned, ale je to prostě tak. To je součást života, jednoduše existují chvíle, které by člověk rád vymazal. A samozřejmě je velmi snadno zapomene a jen deníky nám je připomínají. Jsou do jisté míry nemilosrdné, ale pravdivé. 

Mě by při čtení mých deníků vyváděla z míry nejenom špatná rozhodnutí. Když jsem zkoušela číst ty z puberty, tak mě štvalo moje sebeprožívání, patos... 

To je ale součást puberty, to já tam četla samozřejmě taky. Patří to ale k vývoji. 

Takže vy jste smířená, když se vracíte ke svému minulému já, a zvládnete ho u toho neodsuzovat?

Odsuzovat je moc silný výraz. Spíš se člověk usmívá nad svou pošetilostí. Ale jsem to stále já, je to moje součást. Já deníky psala vždycky jenom sama pro sebe. Ne, jako když je literáti píšou s tím, že je jednou publikují. Ti pak svému psaní dávají rovnou jistou literární formu. Naproti tomu já si je psala vždycky jen jako takový ventil svých pocitů. Na začátku, v těch jedenácti, tam bylo ovlivnění deníkem Anny Frankové. To jsem psala každý den. Pak tam byly i velké pauzy. Nemělo to úplnou kontinuitu.

Ale váš nejoblíbenější literární žánr jsou deníky. 

To ano.  

A vy byste nechtěla vydat ty svoje? 

Nemají literární hodnotu. Když čtu deníky Jana Zábrany, ten spisovatelem byl. 

Anna Franková taky nebyla spisovatelka. 

Tam je zas síla situace a to, jak se s ní vyrovnává. Navíc by to jednou možná byla literátka, protože je to napsané skvěle. Ale samozřejmě si někdy říkám, až tady nebudu a moje děti si v tom budou číst, co asi řeknou. 

Co by v těch denících našly?

Třeba i vnímání doby. Letos na výročí Jana Palacha jeden můj kamarád pořádal tryznu a zval mě, jestli tam nechci něco říct. Odmítla jsem, že to je pro mě příliš silné a intimní téma. Ale šla jsem tam jako součást davu. A před tím jsem si přečetla svoje deníky, jak jsem to tehdy reflektovala. Bylo to strašně zajímavé, ta autenticita. Mám tam zápisy ještě ze chvil, kdy Palach žil a kdy jsme doufali, že to přežije. 

Takže jste si to před tím přečetla…

… a když jsem šla na Václavák, tak jsem to měla v paměti. Ale byla v tom i ta bizarnost, že jsem si chtěla přečíst, co jsem si zapsala o tématu Jan Palach, ale zároveň jsem si musela připomenout několik paralelních milostných vztahů z doby, kdy mi bylo dvacet. Tyhle záznamy byly intenzivnější než Jan Palach. Přitom, když na tu dobu vzpomínám teď, tak je Palach takový všepohlcující středobod. A ve skutečnosti jsem v tu chvíli psala, jak obdivuju svého tehdejšího šéfa ze stáže v České televizi. Jak je úžasný a jaké má oči…

I když bychom si chtěli představovat, že jsme v těch velkých historických situacích filozofovali a rozjímali jen o nich, tak to tak není. Všichni do toho žijeme ty svoje soukromé životy. 

Jasně a pak si z toho děláme zpětně takové svodky a zjednodušení. Ale pravda, která je složitější, je právě v denících zachycená. A jsou v nich věci, které jsme zapomněli…  A ty, které – kdybychom teď vyprávěli svůj příběh – bychom do něj nikdy nezahrnuli. Člověk si ze svého života vybírá jen jisté body, které si zafixuje a pak je vypráví pořád dokola. A spoustu věcí mezi tím zmizí.

To souvisí s tím, jak skládáme svoji identitu, jak sami sebe vidíme. 

To víte, že jo. O tom jsem se teď přesvědčila u Miloše Formana [dokument Heleny Třeštíkové Forman vs. Forman z letošního roku – pozn. red.]. To byl film, který byl ryze střihový, z různých zahraničních filmů, které o Formanovi kdy vznikly. Dalším zdrojem byla kniha, kterou o sobě napsal se spisovatelem Janem Novákem.

A co jste o Formanovi v tomhle ohledu zjistili?

Že některé body svého života vypráví skoro ve všech dokumentech stejně, když to zjednoduším. Jak byl nucený pořád dokola vyprávět, tak si už udělal určité highlighty a o těch mluvil. Měl to takové trochu prefabrikované. Ale to je logické, navíc všechno to byly velmi silné události. Tak to má každý.