Co posraly naše matky a my taky posereme. Berenika Kohoutová a Irena Obermannová o běsech mezi matkou a dcerou
Jaké jsou vztahy mezi matkami a dcerami? Proč jsou tak komplikované? A jak skloubit roli matky se životem? Tahle témata probírá herečka a zpěvačka Berenika Kohoutová se svou matkou, spisovatelkou Irenou Obermannovou ve svém podcastu Co posraly naše matky a my taky poserem. Před mikrofony řeší svůj vztah a zapomenutá traumata. A přesně o tom také mluvily v rozhovoru s Lukášem Houdkem. Zatímco Berenika odbíhala, kojila, přebalovala dceru a především – hašteřila se se svou matkou.
Co máma nejvíc posrala?
Berenika: Měla během mé puberty pocit, že dcera má být hubená, jinak nebude hezká, oblíbená, chtěná a v mém případě obsazovaná. Já jsem se vůči tomu vymezila až po svém prvním těhotenství. Ještě pořád totiž takové tendence měla a já jsem jí vysvětlila, že to je úplně no-go.
Irena: Vysvětlila… (obrací oči v sloup)
B: No tak jsem ji seřvala. Ale myslím, že to bylo potřeba. Díky tomu to máma už vůbec nedělá. Když jsem byla malá, byla doba, kdy všechny matky řešily svou váhu. Všechny máminy kamarádky nebo tety o sobě říkaly, že jsou tlusté, žraly jenom saláty a byly z toho hysterické. Ve všech časácích byly tipy na super diety, jak zhubnout do plavek a jak pokud možno nejíst. Byl to divný kult. Máma tohle nikdy dělat nemusela, protože byla vždycky hubená. Cítila se tak dobře a měla asi pocit, že by to tak mělo být. Já jsem byla v pubertě, začala jsem se jí zdát víc tlustá, než bych být měla, což je vlastně hrozné. Byla jsem ve vývinu, mlátily se mnou hormony a najednou mi narostla prsa a jo – asi jsem byla trochu oplácaná. Máma mi neustále říkala, abych jedla míň cukru, nepřežírala se a hlavně abych neztloustla. Kdykoliv jsem přišla s báječnou dietou, kdy týden piješ jen nějaký brčál – což je v šestnácti letech pro tvé tělo top, co mu můžeš udělat –, tak se máma radostně připojila, že to bude pít se mnou. Místo aby mi řekla, ať neblbnu.
Co najdete v novém čísle
- Ženy mají emoce. A nejen ty pozitivní. Konečně si jich začaly všímat, ukazovat je a mluvit o nich.
- V titulním rozhovoru spolu Berenika Kohoutová a Irena Obermannová probírají komplikovanost vztahu mezi matkou a dcerou.
- Mrchy z pekel vám objasní, že když řvete na své blízké, není to vaše vina.
- A taky se dozvíte, co pít, když nepijete.
I: Já jsem se obětovala.
B: Jasně. Takže máma se obětovala, místo aby mi řekla, abych se uklidnila. Trochu mi tak vztah k tělu pocuchala. Já se ale zlomit nedala. Můj vztah k jídlu byl vřelý a je vřelý doteď. Hroznou chybou matek je, že mají pocit, že všechno musí za dítě vyřešit. Já jsem si to ale byla schopna korigovat sama. Sama jsem viděla, že jsem přibrala. Věděla jsem, že s tím něco chci dělat, jenom ne v tuhle chvíli. Ale máma mi to musela říct, ukázat mi, že ona to taky vidí.
I: Můžu na to reagovat?
B: Ne! To je jen můj rozhovor! Měla pocit, že si to její dcera není schopna vyřešit sama a ona jako matka do toho musí prostě pindat.
Ireno, máte slovo.
I: Většina věcí, co matky posírají, posírají často z lásky. Budu na tebe asi ošklivá, ale když se na tebe podívám, vidím, že máš drobný obličej, ruce… a lidi prostě mají být, jací mají být. To není o tom, že jsem posedlá štíhlostí.
B: A jak můžeš vědět, jak to má být?
I: No vidím to! Já prostě vidím, že někdo…
B: No, takže ona to ví prostě nejlíp!
I: No ano, vím to nejlíp. Já to prostě vím líp než ty. Vidím, že máš drobnou kostru, a myslím, že je zdravé být štíhlá.
B: Tak si to mysli a neříkej to nahlas!
I: Ano. Holt je nám tolik, kolik nám je. Já už dnes Bereniku znám. Dříve jsem nevěděla, jak moc si potřebuje o všem rozhodovat sama. Dnes už to respektuju, nebo se o to snažím. Nic nikdy nebylo myšleno zle.
A došlo vám, že jste to „posrala“? Nebo to odkýváte, aby byl klid, ale myslíte si svoje?
I: Došlo. Sice jsem to posrala, ale nedoposrala jsem to úplně – díky ní. Ona je fakt silná. Máš, Bereniko, pravdu, že to někomu může ublížit. Na druhou stranu znám dcery, které to říkají úplně naopak – maminky je furt cpou sladkým a byly by naopak rády, kdyby držely dietu s nimi. Prostě si jen nevážíš své hodné maminky a já se s tím smířím. A polib si prdel!
B: Mě by zajímalo, co bys dělala, kdybych měla poruchu příjmu potravy. Řešila bys to?
I: Já bych to samozřejmě poznala hned.
B: Ono to ale často poznat nejde.
