Sotva se dítě narodí, už zase odchází. Příběh žen, které se po porodu musejí vyrovnat se smrtí miminka
Dítě, které brzy po narození zase odchází. Tato zkušenost spojuje režisérku Danielu Meressa Rusnokovou a filoložku Jitku Cardovou. Vnější svět, reprezentovaný hlavně lékaři, má zatím potřebu před takhle těžkými událostmi ženy „ochránit“. Jako by bylo potřeba takový zážitek z našich životů amputovat. Daniela i Jitka si tenhle kus svého příběhu berou každá po svém zpátky do vlastních rukou.
Pro Danielu je to minulost, pro Jitku budoucnost. Daniela svůj zážitek otiskla do filmu Šedá zóna, Jitku a jejího partnera porod a pak i smrt jejich miminka teprve čeká. Jejich dva příběhy mají kromě podobnosti i velkou odlišnost: Danielu tehdy lékaři na nic nepřipravili, netušila, že těsně po porodu její miminko zemře. Jitka od konce třetího měsíce těhotenství ví, že „víc než pár dnů Severínkova života by se pravděpodobností rovnalo vzniku nové galaxie“, jak sama říká. Jaké to je, když si dovolíte takovou zkušenost prožít po svém? Co může přinést? Těm, kdo ji zažívají, a potažmo i nám všem? Co člověk potřebuje, aby z jedné z nejsmutnějších chvil, které lze vůbec zažít, vyšel nakonec posílený, a ne celoživotně zraněný?
Co najdete v novém čísle
- Ženy mají emoce. A nejen ty pozitivní. Konečně si jich začaly všímat, ukazovat je a mluvit o nich.
- V titulním rozhovoru spolu Berenika Kohoutová a Irena Obermannová probírají komplikovanost vztahu mezi matkou a dcerou.
- Mrchy z pekel vám objasní, že když řvete na své blízké, není to vaše vina.
- A taky se dozvíte, co pít, když nepijete.
Danielo, jaký jste podle vás vyslala svým filmem Šedá zóna do světa vzkaz?
Setkávám se s vděkem, že jsme dali hlas tématu, které bylo dlouho tabuizované. Mít nemocné dítě je stigma, natož smrt děťátka. V rámci rešerší k filmu jsem narazila na sérii fotografií z konce 19. století, na kterých jsou maminky se svými „spícími“ děťátky. Z komentáře se dozvíme, že zemřela. Zvěčnění tehdy nejspíš sloužilo jako jedna z forem toho, co nám dnes chybí: kontakt se smrtí, prostor na truchlení. Způsob, jak zpracovat ten nezvladatelný zážitek krátkého života dítěte a jeho náhlé ztráty. V našem zdravotním systému je doktrína: „Nejvzácnější na světě je život, zachraňujme život, dělejme všechno pro život.“ Smrt vytěsňujeme. Lidé, kteří se věnují smrti a umírání, vědí, že člověk vše mnohem lépe přijme, když dostane možnost se smrti dotknout, doslova fyzicky. V tu chvíli mysl absolutně pochopí, že každá buňka je zavřená, že už to pominulo. A jediné moudré, co v té chvíli můžeme udělat, je dát prostor důstojnému rozloučení, dle přání maminky a nejbližších. Ve slovenském zdravotním systému takový přístup ale existuje jen výjimečně. Filmem jsem si přála mimo jiné říct: nechte je, chraňte jejich prostor.
Vy sama jste to před několika lety zažila.
V hlavě mi tehdy pořád jen jelo: „Nezachraňujte ho už, nepíchejte už mu nic, dejte nám klid, dejte nám svobodu v tom pobýt.“ Maminka mnohdy sama přesně ví, jak si to má zařídit, aby bylo odcházení takové, jaké potřebuje. Aby pro ni bylo vyživující. On je to totiž vzácný dar, těch pár dní nebo chvil, které s děťátkem člověk má. Když ho dokáže využít, snáz se po čase zas postaví. Přijde taková zvláštní energie. Pocit, že jsme to dělali v souladu se sebou a se situací. To je moc důležité.
Uměla byste tu energii, o které mluvíte, popsat?
Absolutní bezpodmínečná láska. Racionálně jsem rozuměla, že moje děťátko nesplňuje žádný předpoklad pro život: jeho orgány prostě nefungovaly. Navzdory tomu jsem cítila mohutnou vlnu spříznění s tím človíčkem, který mě z fyziologického hlediska neměl ani vnímat. Byl to transformační pocit – ta velká láska v nemocničním pokoji všechno prostoupila. Sestry kolem chodily a divily se, prý: „To vypadá, že vás vnímá! To je ale nesmysl, jeho mozek nefunguje.“ A já cítila, že jsme úplně propojení. Probíhají tam procesy, které by neměl nikdo rušit. Stejně jako když jsou milenci spolu, nemá je nikdo rušit, tak tu maminku s děťátkem také ne.
