A jak se těší tatínek? Není… Jak se vyrovnat s tím, že budu svobodná máma?

Byla jsem vychovávána s představou, že ideální rodičovství je něco, co se má sdílet s partnerem nejlépe v manželském svazku. Jako dovršení a zpečetění obrovské lásky. Kromě těchto počestných svazků ovšem existují i svazky milenecké, které jsou založeny na noční euforii, na návalech vášně, kdy máte pocit, že skrze fyzickou rozkoš se dostáváte do jiné dimenze. A suverénně víte, že právě o tom je život. Usínáte s pocitem, že vám patří celý svět, ale ráno je to pryč. Daleko, asi jako On nebo Ona. Nejspíš zrovna snídá s tou počestnou láskou. A právě tehdy se na mém těhotenském testu objevily dvě čárky. Čárky znamenající život.

Těhotenství a mateřství nebylo součástí mého pečlivě sestaveného plánu. Zcela beze studu přiznávám, že jsem nechtěla být mámou. A pokud by se tak náhodou stalo, tak až kolem čtyřicítky. Do té doby jsem chtěla budovat kariéru a užívat si života plnými doušky. Cestování, život v pohybu, chvíle plné sexu. Kdo by se toho chtěl vzdát? Při pohledu na děti jsem necítila vůbec nic. Nepřipadaly mi ani roztomilé, ani inspirující. A mámy – tak ty jsem na jednu stranu obdivovala a na druhou hluboce litovala.

A najednou jsem měla být jednou z nich.

Nechtěla jsem. Ale láska – ano, i ta milenecká – bývá silná. Takže když mě můj milý zavalil city a vysvětlil, že naše budoucí dítě je zpečetěním našeho mileneckého svazku, souhlasila jsem.

Za dva týdny si to rozmyslel. Z velké podpory se během pár hodin stala velká nenávist, nucení jít na potrat, zesměšňování, zastrašování, vydírání. Nechápala jsem, co se děje, a neměla ani čas to pochopit. Do doby, kdy lze u nás interrupci legálně podstoupit, zbýval pouhý týden, pět pracovních dní, a já se musela rozhodnout. Potrat, nebo těhotenství.

Těhotenství. Vezměte si už jen to slovo samotné. Strašně se táhne, je komplikované, špatně se artikuluje, je náročně uchopitelné. Máte pocit, že než vyslovíte poslední písmeno, trvá to věčnost. Stejně jako reálné těhotenství. A já přece dítě nikdy nechtěla.

Kdežto potrat? Má jen šest písmen, vyslovíte je za sekundu, možná za dvě. A v koutku duše doufáte, že stejně rychle na něj i zapomenete. Proč bych si měla vybrat tu složitou, možná nejsložitější křivku života? Potrat. To mělo být mé řešení.

Vyčerpaná z každodenního těhotenského zvracení, roztříštěna na milion kusů ze ztráty milého jsem přišla ke své gynekoložce, abych se objednala na zákrok. Sedla jsem si na to všem ženám známé křeslo, a než jsem se odvážila říct, jakou žádanku chci vystavit, uviděla jsem na ultrazvuku to malé. Mělo ruce, nohy, srdíčko mu tlouklo. A něco ve mně najednou začalo koktat, začalo se zalykat a vědělo, že to krátké slovo na šest písmen nedokáže vyslovit, natož udělat. Z ordinace jsem odešla s hlavou sklopenou. Jako někdo, kdo právě prohrál svůj život v kartách. A v ruce jsem držela těhotenskou průkazku. Byla jsem slečnou, která by měla skákat radostí, protože: bude máma. Když z vás ale má být svobodná máma, na radostné skákání už to úplně není.

Těhotenství bylo nejhorším obdobím mého života. Snažila jsem se předstírat, že těhotná vůbec nejsem, abych tomu unikla. Uniknout nešlo. Těhotenské nevolnosti vystřídalo rostoucí břicho a okolí si této „radostné“ noviny začalo všímat. Byla jsem ztracená, nešťastná, naštvaná – na sebe i na něj –, obrovsky vyděšená. A na poličkách knihkupectví nebyl žádný průvodce, který by popisoval, jak přežít těchto devět měsíců bez partnera. Každá příručka o těhotenství předpokládala, že máte manžela, se kterým se společně chystáte na příchod milovaného dítěte. To samé předpokládala i společnost.

Nastávající maminky v čekárnách ordinací, prodavačky i pošťačky, které jsem v životě neviděla, chtěly vědět, jak se těší tatínek. Otázky na otce dítěte mě vnitřně ubíjely. Stejně jako reakce na to, že budu svobodná máma. Lidé se rozdělili na dvě skupiny.

Ta první projevovala upřímnou lítost: „A to budete na dítě sama? Holka, holka. To jste chudák. Počítejte s tím, že se už nikdy nevyspíte, a rovnou zapomeňte na svůj život. Budete ráda, když si jednou týdně umyjete vlasy. Ale nebojte, děti za to stojí.“ Následně mě politovali, objali a měli pocit, že by z peněženky měli vytáhnout pár drobáků, aby mi to neštěstí ulehčili.

Věděla jsem, že to myslí dobře, a dneska jim za to vlastně děkuji, ale v tu chvíli byla lítost to poslední, co jsem potřebovala. Kvůli těm nevyžádaným předpovědím mé budoucnosti, ve které jsem měla být unavená a ztratit svůj život, jsem se propadala hlouběji a hlouběji.

Druhá skupina taky projevovala lítost. Jen jsem objektem lítosti nebyla já, ale to nebohé dítě. Já jsem byla okamžitě stigmatizována – jako žena i jako budoucí máma. Společnost se ještě nezbavila předsudků vůči svobodným matkám. Jsou konfrontovány s tím, že jsou jen pochybné, prostopášné bytosti, zneužívající sociální dávky a holdující sexuálním radovánkám; jsou ve své podstatě špatné a nezodpovědné, protože přivedou dítě do neúplné rodiny. Jako by výchova dítěte v partnerském, heterosexuálním vztahu byla jedinou jistotou zdravého vývoje jedince. 

V jejich očích jsem byla na okraji společnosti a mohla jsem si za to sama. Ano, mohla, ale poupravila bych to: Mohli jsme za to dva. Ovšem jen já jsem měla kruhy pod očima a ten obrovský, obrovský strach, který mě každou minutu mého života ochromoval tak, že jsem se nemohla ani nadechnout. A strach, ten původce špatných rozhodnutí, způsobil, že jsem po návalu negativních komentářů začala stigmatizovat i sebe samu.

Nebudu špatná máma?

Nebude můj syn chudák?

Jsem nezodpovědná, že jsem nešla na potrat?

Každodenní mizerie, ze které nešlo vystoupit.

Abych tuhle jízdu přežila, musela jsem se vymanit z určitých zidealizovaných představ o dokonalé rodině, která je tvořena otcem, mámou a dětmi. Mám-li být upřímná, podařilo se mi to až tři měsíce po porodu. Porod a ty týdny po něm bylo náročné období plné pochybností. Byla jsem psychicky vyčerpaná z těhotenství, ale i z toho, že jsem na všechno sama. Byla jsem také nesmírně fyzicky unavená, protože kromě péče o syna jsem musela v každý moment, kdy mi usnul na prsou, pracovat, abych nás zaopatřila.

Cítila jsem, že se mé staré já vytrácí, a začalo mě to upřímně děsit. Když jsem se dřív necítila ve své kůži, vždycky jsem si koupila letenku a někam jsem odletěla. A to samé jsem udělala v šestinedělí. Koupila jsem letenky a chystala se odletět se svým dvanáctitýdenním synem a s kamarádkou do Barcelony.

Seš máma, tak kam bys letěla? Nebuď sobecká.

Co tam jako budeš s tak malým prckem dělat?

Nebojíš se?

Reakce zkušených maminek, ale i okolí na sebe nenechaly dlouho čekat. Naštěstí jsem měla osvícenou pediatričku, která mou cestu podpořila. Samozřejmě že jsem se bála, ale věděla jsem, že musím. A když jsme pak v Barceloně leželi se synem na pláži a užívali si společně toho okamžiku, najednou jsem pocítila klid. Strach pominul a já poprvé doopravdy uvěřila, že můžu.