Němcová určitě trpěla. Ale Němec možná víc, říkají autorky scénáře seriálu Božena
Plné zvratů bylo sedmileté bádání Martiny Komárkové a Hany Wlodarczykové, které jsou autorkami scénáře k seriálu Božena. Ten je v mnohém výjimečný. Božena Němcová je tady možná poprvé zobrazena jako živá bytost, a ne čítanková socha na podstavci. Božena charismatická, vášnivá, hrdá, ale i krutá. Egocentrická a nesoudná. Scenáristky si nakonec získala a okouzlila natolik, že bádají dodnes.
Nebály jste se takového čítankového tématu?
Hana: Když jsem se ptala svojí sestry, která je právnička, a jejích kamarádek manažerek, jestli by je zaujal seriál o Boženě Němcové, řekly mi: Taková nuda! Přitom jsem viděla, že řeší podobné věci, jako ona. Osobní život a kariéru. Co když začnu vydělávat víc než manžel? Prosazení se v mužském světě. A tak dále. Začalo mi docházet, jak současná Boženina témata jsou. A tak naší ambicí bylo napsat scénáře tak, aby to zajímalo třeba i moji sestru a její kamarádky.
Kde všude jste bádaly?
Martina: Všude! Načetly jsme si snad všechny životopisné knížky od konce 19. století, pátraly ve všech možných historických a dobových pramenech. U nás je strašně moc „boženologů“, literárních vědců, kteří se jí věnovali celý život, takže pramenů je spousta.
Hana: Mě nejvíc fascinuje Miloslav Novotný a jeho úžasná badatelská práce. V šesti knihách uspořádal veškeré dostupné dokumenty týkající se Němcových. Jsou tam i policejní záznamy nebo literární práce konfidentky, která byla nasazena na Boženu. Bohužel Miloslav Novotný zemřel a nestihl zdokumentovat Boženin život až do její smrti.
Objevily jste nějaký pramen, který doposud objeven nebyl?
Hana: Ano!
Martina: Jako běžný fakt se uvádí, že čtvrtý porod Boženy byl tak těžký, že už pak nemohla mít děti. My jsme se tématem zaobíraly velice podrobně, takže jsme narazily na otázku: kdo vám řekne, že už nemůžete mít děti? Jedině doktor. Konzultovaly jsme to s lékaři a zjistily, že tehdy se nedělaly detailní prohlídky jako dneska. Jak tedy lékař poznal, že už Božena nemůže mít další děti? Těžký porod v tehdejší době znamenal, že zemřela matka, nebo dítě. Božena se po čtvrtém porodu navíc záhy zamilovala, měla prvního milence. To se nebála, že otěhotní? Zkoumaly jsme tehdejší možnosti antikoncepce. Žena neměla k dispozici v podstatě nic. Vše záviselo na muži a Božena by těžko spoléhala na to, že si Josef bude dávat pozor. Tehdy měly ženy prostě rodit.
Takže si poradila sama?
Martina: Jsme o tom přesvědčené. V jejích dopisech jsem několikrát narazila na poznámku: Nezapomeňte mi zalít můj jalovec a túji! Víme, že Božena měla ráda květiny, že v bytě měla popínavky, mučenku... Ale túje a jalovec – to nejsou úplně běžné domácí květiny. To mi bylo divné. Tak jsem si tyhle rostliny nastudovala podrobněji a záhy narazila na informaci, že jalovci se říkalo palma starých panen a že se v 19. století používal pro vyvolávání potratů a také proti otěhotnění. Túje má podobné účinky.
Jak se to užívalo?
Martina: Pila pravděpodobně odvar. Problém byl, že se v tehdejší době tolik nevědělo, že je jalovec jedovatý, a hodně žen se tím tedy postupně přiotravovalo. Mnohé umíraly. Ale těžko říct, jestli si ženy víc ubližovaly tímhle, nebo tím, že odrodily třináct dětí.
Myslíte, že tahle sebemedikace mohla pak souviset s jejími pozdějšími obtížemi?
Hana: Je to možné. Božena trpěla vleklými bolestmi břicha, měla v nepořádku slezinu... Mohlo to na tom mít svůj podíl.
Měly jste nějakou svoji osobitou metodu, kterou jste se třeba snažily do Boženy vcítit?
Martina: No je to trochu šílené. Snažily jsme se jednou dokonce vyvolávat jejího ducha v „její“ Divoké Šárce! A pak jsme si rozechvěle říkaly, jak jsme ji úplně cítily mezi námi. Ale že to na sebe nikdy nikomu nemůžeme prozradit, abychom nebyly za blázny. A když už je to venku, tak už nevadí dodat ani to, že jsme si každá jednou zameditovala. Snažily jsme se od Boženy zjistit něco konkrétního, co se neví, čím by ona ráda přispěla. Nic moc jsme nezjistily, mně „vyjevila“, že vždycky chodila strašně rychle, úplně jsem ji při chůzi viděla…
Martina Komárková
Vystudovala bohemistiku na Filozofické fakultě UK. Je autorkou básnických sbírek a knih pro děti. Po dvou výhrách ve scenáristických soutěžích si doplnila scenáristické „vzdělání“ a začala se věnovat i tomuto druhu tvorby. Pro TV Nova psala seriál Ulice, pro ČT večerníčky a různé publicistické pořady. Je spoluautorkou dokumentu o Boženě Němcové.
Hana: Mně se zase ukazovala pořád na cestách. Pak jsme si říkaly, že na tom vlastně něco bude – ona neustále mířila dopředu, byla rychlá, ničím se nezdržovala…
Chtěly jste zbořit některé mýty, které se s Němcovou spojují. Který to třeba je?
Hana: Určitě ten o Josefovi, ale to není náš objev. Na to, že se Josefovi nelze divit, že měl Boženy plné zuby, prvně upozorňovala odbornice na Boženu profesorka Jaroslava Janáčková.
Jaký tedy Josef byl?
Hana: Čestný. Sebevědomý. Neúplatný. Horlivý. Jeden z Boženiných milenců, Jan Helcelet, myslím vystihl povahu Josefa naprosto přesně: muž, který na křižovatce nezaváhá.
Martina: Josef byl velice odvážný, ale někdy až zbrklý. Často dříve jednal, než domýšlel možné následky.
Hana: Ale co se týče doby, byl konvenční a akurátní. Zároveň byl ale vlastenec, uznával ideály. V tom si byli s Boženou blízcí, oba uznávali podobné hodnoty a stáli si za svým. Proto jejich manželství vydrželo. A proto byli tak silný pár, i když v té každodennosti byli naprosto odlišní.
Martina: Josef byl vlastenec, a zároveň oblékal rakouskou uniformu. To byl typický paradox jeho života. Jako chlap chtěl zabezpečit rodinu, být hlava rodiny, což bylo tehdy důležité a byla to jeho zákonná povinnost. A on to chtěl vykonávat a být za to ctěný. Ale pak se kvůli svému vlastenectví dostával do situací, kdy mu zastavili plat. Vyšetřovali ho. A vydělávala Božena. To musel nést velmi těžce.
Ještě něco se o něm obecně neví?
Martina: Krásně psal. Což se o něm moc neví. Byl velmi vzdělaný a měl stejně jako Božena smysl pro detail. Měl cit pro umění, vážil si vzdělaných lidí.
Proč se tedy vždycky popisoval jako tyran?
Martina: To se tradovalo hned od konce 19. století, pak se k tomu přidaly různé ideologie, že to byla buržoazní společnost, která Němcovou nechala zemřít v chudobě. Němcová určitě trpěla. Ale Němec možná trpěl víc. Božena samu sebe nikdy nepovažovala za oběť. To Josef jí psal, že jsou mučedníci a mluvil o marnosti sebeobětování.
Hana Wlodarczyková
Vystudovala scenáristku a dramaturgii na FAMU. Pracovala jako dramaturgyně na desítkách televizních pořadů, seriálů a filmů pro Primu, Novu a Českou televizi (např. cyklus Nevinné lži nebo seriál Most!). Podílela se na filmovém scénáři Zloději zelených koní.
Hana: Josef se chtěl cítit v manželství platný. Vzal si o třináct let mladší ženu a chtěl, aby k němu vzhlížela, ale Božena velice rychle svého muže přerostla. A to muselo být pro muže v té době – a je to tak i dnes – velice ponižující. Když byl bez práce, byla to ona, kdo mu práci díky svým kontaktům sháněl. Některé ženy by tohle jistě uměly nějak sehrát, aby se jejich muž necítil tak ponížen, ale Božena žádný taktik nebyla. Jistě na ni byl hrdý, ale zároveň se cítil být v jejím stínu.
Martina: Já bych ještě dodala, že nejenže k němu nevzhlížela. Ale také měla svůj okruh obdivovatelů, ctitelů, ale on neměl nikoho.
To je hodně současné téma. Ambiciózní žena. Muž, který se s tím těžko smiřuje…
Martina: Josef je zářný příklad toho, jak muži ztrácejí své postavení. A je s podivem, že jsme se od toho 19. století moc neposunuli. Ženy své postavení řeší, feminismus má zformulovaná témata. Je tady nějaké povědomí o tom, co chtějí. Ale muži se nezajímají, jak získat zpět své postavení, úctu, nesnaží se pochopit, v čem by měla spočívat jejich role. Řeší ukřivděně pořád ženy, které jim berou jejich pozice. Ale to oni mají problém.
Hana: Já vždycky říkám, že každá z nás zná, nebo má svého Josefa.
Co myslíte, že by jim Božena řekla?
Martina: Božena si Josefa vážila, protože byl morální. Měl jasné hodnoty, pevné názory. Byl neúplatný a čestný. Tohle ona všechno vypočítává. A to je něco, čeho si žena na muži může vždycky cenit, vzhlížet k němu. A teď se podívejte, jak třeba vypadají naši nejmocnější muži. Jsou mnohdy amorální. Lžou. Podvádějí.
Hana: Nejde o to, že by mnozí z nich nepomohli v domácnosti a nepřevzali na sebe povinnosti žen. To z nich spousta dělá. Ale rozhodně na to nejsou pyšní. A stále se očekává, že žena je ta, která udělá večeři a postará se o děti. Že ona je z té dvojice více ten, kdo má sloužit.
Jak se Josefovi vedlo po její smrti?
Hana: Přežil Boženu o sedmnáct let. Postaral se o děti, ale i o to, aby vyšly sebrané spisy Němcové. Aby se Boženě postavil pomník na Vyšehradě. Stal se z něj nakonec skvělý dědeček i táta.
Martina: V jistém ohledu se mu po její smrti ulevilo. Celý život se musel vůči ní vymezovat, ale zároveň ho Božena natolik ovlivnila svým já, že se uvolnil.
Hana: Božena mu pomohla k vlastní emancipaci.
Josef píše Boženě:
„Vidíš ženo, tys mně nerozuměla, ty snad myslíš, že jsem proto na tebe pyšný, pro tvou slávu snad, věř mně, to mně ještě nikda nenapadlo, abych si na to něco zakládal. Já jsem pyšný proto, že jsi taková, jak bez slávy jsi, poněvadž takových žen je velmi málo na světě, alespoň já tobě podobnou neznám.
Vady má každý na světě a není snad člověka, který by se byl nějakého poklesku nedopustil, a kdybych tě chtěl dle tvých vad posuzovat a dle těch tě cenit, byla bys mě už dávno lhostejná bývala, a protožes ty s mými vadama shovívavost měla a mě dle ních neodsuzovala, musím si tě už proto vážit a ti od srdce nakloněn byt.“
Z knihy Božena Němcová: Korespondence III. 1857–1858, vydalo Nakladatelství Lidové noviny 2006
Kdo vás ze jmen, které jste znaly předtím jen z čítanek, ještě překvapil?
Hana: Třeba František Ladislav Čelakovský, o kterém jsem zjistila až teď, co to bylo za morouse a despotu. Ale ty mýty jsou tu kolem většiny obrozenců. My je známe z čítanek jako důstojné pány. Ale když mezi ně přišla Božena, byli to hezcí vzdělaní mladí chlapi, kteří se navíc uměli bavit.
A Božena mezi nimi jako jediná žena, konkurence nulová…
Hana: Přesně tak! Ta musela jen kvést! Mužská vlastenecká společnost se snažila najít ženy vlastenky. Božena přišla v pravý čas na pravé místo – zrovna když byla sháňka po české spisovatelce. S první básní jí trochu pomohli a hned ji vynesli vzhůru. To pro její povahu muselo být!
Martina: Mně tou svou drzostí připomněla Miloše Formana, který přijel do Ameriky a natočil jim tam film proti válce ve Vietnamu (Vlasy). Myslím tím drzost v dobrém. A mladinká Božena díky manželovi vlítne do Prahy a první báseň, kterou napíše, je: Ženám českým! To mi přijde pro její osobnost dokonale vystihující.
Co Božena a děti? Jaká byla matka?
Hana: Chtěla, aby se její děti dostaly co nejdál a měly co nejlepší vzdělání. Měla velké ambice. Například se rozhodla, že syn půjde na nejlepší malířskou školu. A to v době, kdy neměli žádné peníze. Ale lidsky byla dost drsná. V jednom dopise píše: „Své děti miluji nade vše, ale kdyby jich nebylo…“
Martina: Božena byla svobodomyslná a nezabývala se moc věcmi, jako je domácnost a hospodaření. Na to měla Doru. Dora byla po tuberkulóze mízních uzlin zjizvená a Božena ji nijak nešetřila. Brala jako samozřejmost, že když Dora není hezká, bude učitelkou. A ty se v té době nesměly vdávat a mít děti.
Božena píše Josefovi:
„Byla jsem sama s sebou nespokojená, nesjednocená. Děti byly moje jediná rozkoš, a přece mne jejich nevědomá láska nemohla uspokojit. Já chtěla být lepší, chtěla jít po pravdě, a svět mne nutil lhát. Bože, co mne to náboženství stálo boj, nyní jsem to vše přestála a duše moje pokojná je v tom ohledu.
Idey národní chopila jsem se celou duší, myslela jsem, to že je to, co touhu moji ukojí. Ani to, idea ta ovšem časem stala se pevným přesvědčením a cílem mých snah. Kdežto dříve více jen romantická byla fantazie, neuvědomělá. Já poznala svět a shledala jsem, že není na světě ideál úplné dokonalosti. Chtivost srdce zklamala mne mnohdy. Držela jsem za zlato, co byla bláto. Tak jsem se učila a přece nepřestala toužit a hledat po zosobněném mém ideálu.
Měla jsem ctitele nejednoho, jeden měl ducha, který mne zaujal, onen tělo, ten srdce, onen rozumem, ale konečně jsem přece v nich neviděla, po čem jsem toužila: muže, před nímž bych se ráda kořila. Všickni měli své slabosti, nimbus spadl a byli to obyčejní muži, z nichž bych si žádného za muže svého nevolila.
Touha ta spočívá v duši mé jako kapka, která nevysýchá ani neodtéká, ale věčně se třpytí jako diamant, je to ona touha po neskonalé Kráse a Dobru, je to ona touha, která člověka z prachu povznáší, která kdy se ocitne v přírodě, náruč mu rozevírá, že by celý vesmír k srdci přitiskl, která ho vede na cestu kalvárie! Touha ta spojená s láskou, láskou opravdivou, né k jedné osobnosti, ale ku každému člověku, k veškerému lidstvu, láska, která nežádá odplaty, nalézaje sama v sobě vše, snaha státi se vždy lepší a Pravdě se zblížiti, to je můj ráj, moje štěstí, můj cíl.“
Z knihy Božena Němcová: Korespondence III. 1857–1858, vydalo Nakladatelství Lidové noviny 2006
Předpokládám, že s penězi to tedy asi taky moc neuměla.
Hana: Když nějaké měla, rychle je utratila. Byla bohém. Žebrala. Neustále psala lístečky různým lidem, aby jí půjčili. Posílala k nim děti na obědy.
Martina: Ale pozor: ona se tím neponižovala. Brala to jako samozřejmost. Že ona je velká česká spisovatelka a je samozřejmé, že ji musí ostatní podporovat.
Zatím mi to připadá, že byla dost velký narcis…
Hana: Byla bezesporu velmi egocentrická. Bez sebereflexe. Nenašla jsem nikde jedinou zmínku o tom, že by se někdy někomu za něco omluvila. Sama sebe dokázala vždy obhájit.
Martina: Empatická určitě také byla. Uměla se vcítit do lidí, využívala to při psaní. Ale že by jí to dávalo nějaké mantinely v životě, to ne.
To se týče i jejího milostného života?
Hana: Určitě. Byla velice živočišná. Její milenec Helcelet o ní psal jako o „jadrné zvěřině“! Mnoho vrstevníků se od ní odvracelo, protože pro ně byla nemravná. Přebírala partnery svým přítelkyním. Měla milence. A nijak se tím netajila.
Ví se něco o povaze jejích sourozenců? Byli také takoví?
Hana: Mě nesmírně zaujala Marie, mladší sestra Boženy. Božena si ji vzala na nějakou dobu do Prahy a Marie tu pobláznila spoustu mladíků včetně J. V. Friče. Ale jí se líbil Vojta Náprstek. Marie byla Boženě hodně podobná vzhledově i povahově, ale byla víc pragmatická. Než česky se raději učila francouzsky. Vdala se za francouzského komorníka, kterému byla nevěrná, a dokonce psala Josefovi, jestli by jí mohl udělat alibi před jejím manželem.
Martina: Zrovna Josefovi!
To mi řekněte, kde se taková povaha v holkách z vesnice vzala?
Martina: Nebyla úplně vesnická holka. Rodina Panklových žila mezi zámkem a vesnicí. Její matka byla na zámku vedoucí prádelny, otec podkoní vévodkyně Zaháňské. Panklovi neměli hospodářství, takže Božena nemusela odmalička tvrdě dřít, jako dřeli její vrstevníci. A když se vrátila z Chvalkovického zámku, kde strávila tři roky na výchově a kde si nahltala celou německou knihovnu, už se mezi svoje vrstevníky ani začlenit nemohla. Takže když se tam objevil Josef a odvezl ji odtud, bylo to pro ni opravdu vysvobození.
Hana: Zpochybňuje se, jestli vůbec byla Božena dítě Panklových. Ale tyhle teorie jsou hodně na vodě.
Zkoumaly jste prý i její grafologický rozbor.
Hana: Ano, ale to je jen taková zajímavost. Vlastně jen potvrdil to, co si o Boženě myslíme. Samozřejmě písmo se mění podle naladění pisatele a její písmo jinak vypadalo zamlada a jinak, když umírala.
Martina: Smutné bylo vidět a číst její poslední dopisy. Předtím psala úhledným rukopisem, dopisy byly dlouhé, plné souvětí. Ty z poslední doby jsou plné škrtanců, odboček, není tam souvislá věta. To na mě působilo hrozně smutně, víc než její fotka z doby, kdy už umírala.
Já si ji pořád neumím úplně zařadit. Byla svobodná, ale sobecká. Odvážná, ale drsná…
Hana: Brala to tak, že cokoliv dělá, je věc její svobody. Ale svobodu přála i ostatním. Nikoho si neuzurpovala. Nebyla pomstychtivá. Služky brala jako sobě rovné. Učila je číst a psát, vodila je do společnosti, nosily její šaty.
Martina: Nebyla povýšená. Nebo rozhodně ne prvoplánově. Když jí někdo vadil, uměla být velmi sarkastická, to ano, ale nezáleželo na tom, jestli je to služka nebo lékař.
Co myslíte, jak by byla Božena spokojena s tím, jak ji dnes zobrazujeme a vnímáme?
Martina: Myslím, že by byla moc spokojená, jaký zase vzbudila rozruch. Byla ráda centrem pozornosti. Tytéž emoce vzbuzovala v 19. století za svého života a vzbuzuje je i v 21. století. Tenkrát ji jedni obdivovali, druzí nesnášeli, po smrti jí jedni chtěli stavět pomníky, druzí se proti tomu bouřili. Byla prostě kontroverzní osobností, což u „velikánů“ a průkopníků bývá obvyklé.
Hana: Ona se kontroverze rozhodně nebála, nesnažila se o sobě tajit vůbec nic, sama v dopise vyzývala případné životopisce, aby nic z jejího života nezatajovali. Nezáleželo jí na mínění druhých, v tom sebevědomí a hrdosti byla úžasná. Hodna následování!
Zřejmě by se dost divila, že po dvou stech letech jsou lidé, kteří mají potřebu její život a osobnost cenzurovat, zkreslovat v zájmu „nepošpinění její památky“.
Strávily jste s Boženou sedm let života, jak ji vidíte dnes?
Hana: To kladné určitě převládá. Nám se na ní nejvíc líbí, že se nikdy nevzdávala. I když bylo nejhůř, věřila, že bude líp. Na smrt nemocná odešla od manžela, koupila si nový klobouk a řekla si: začíná nový život!
Martina: Nebyla soudná, ale ona si prostě věřila. Za vším, co dělala, si stála.
Hana: Je pravda, že když s ní pár let žijete, tak se to ve vás střídá. Říkáte si, že byla šílená, nesnesitelná, hrozná. A pak si zase každou chvíli v nějaké situaci říkám: co by udělala Božena? Pro mě je doteď inspirací.
Martina: Myslím, že ze života už ji nedostaneme.
