A jak to bylo dál, už víme. Sex ve městě ztratil drive
Hrdinky původního seriálu Sex ve městě řešily to samé, s čím se tehdy potýkalo mnoho žen kolem třiceti let – vztahy, kariéru, hledání sebe a vlastního životního stylu. To, co řeší hrdinky v novém pokračování, už ale buď máme vyřešené, nebo nás to míjí. Schválně – koho z vás trápí, že váš nový byt, který jste si koupili v centru města, je příliš světlý?
Na začátek se musím přiznat k jedné věci. Jsem nejen skalní fanynkou původního seriálu Sex ve městě, ale upřímně jej považuji za svůj „survival guide“ a jeho hrdinky jsou pro mě skoro jako členky rodiny. Viděla jsem ho tolikrát, že většinu dílů umím nazpaměť a dokážu z něj bez zaváhání citovat v každé vhodné i nevhodné chvíli (a také to často dělám). Už na první zhlédnutí před mnoha lety mi bylo jasné, že to je „ten pravý“.
Nové díly mají se Sexem ve městě společného jen velmi málo. Jako by jeho tvůrci ani nevěděli, na co navazují.
Byl vtipný, chytrý, jiskrný, na svou dobu průlomový – a překvapivě byl málo o sexu. Naopak byl hodně o svobodě, o ženském dospívání (nikoli o pubertě, ale o opravdové dospělosti), o složitostech ženských přátelství a o hledání sama sebe. Každý díl byl skvěle napsaný, fungovaly nejen dialogy, ale i dějové linky, které se vždy nápaditě odrážely v životech všech hrdinek. Byl to materiál velmi čerstvý a ironický, čímž ve své době nenásilně oslovil divačky (a diváky!) a stal se po zásluze kultovním. Hrdinky původního „SATC“ totiž řešily to, co v té době asi každá inteligentní žena mezi dvaceti a třiceti lety – nejen vztahy a kariéru, ale v první řadě hledání sebe a svého životního stylu, oproštění se od společenských požadavků a zvyklostí. Hledaly odpovědi na důležitá životní dilemata.
Samantha měla zase pravdu
O Sexu ve městě a jeho relevanci bych mohla vyprávět donekonečna a je pochopitelné, že díky osobní vazbě, kterou jsem si k němu ve své době vytvořila, nemohu být objektivní, když hodnotím novou sérii A jak to bylo dál, která se nyní uzavřela desátým dílem a také bonusovým dokumentem o jejím natáčení. Sex ve městě je pro mě zkrátka srdeční záležitost a odhaduji, že podobně je na tom většina lidí, kteří se k pokračování seriálu vyjadřují.
Jestliže po odvysílání prvních pár dílů byli recenzenti ještě docela shovívaví, po finále se kritika nové série rozezněla naplno. Nové díly mají totiž se Sexem ve městě společného jen velmi málo, jako by jeho tvůrci ani nevěděli, na co navazují. Což je pochopitelně absurdní představa, když Michael Patrick King stojí jako tvůrce a producent za všemi sériemi, představitelky hlavních rolí jsou jeho výkonnými producentkami a Cynthia Nixon je dokonce jednou z jeho režisérek.
Lucy Mangan z britského The Guardian začíná svou recenzi slovy „Ten tlumený, ale vtíravý smích, co slyšíte, ten patří Kim Cattrall“. Představitelka Samanthy se nového projektu odmítla účastnit – což se nyní jeví jako prozíravé rozhodnutí. Pojďme to ale vzít popořadě.
Nostalgici jako já si v pokračování přijdou částečně na své – stále tu „hraje“ krásný Manhattan, perfektní interiéry, staří známí hrdinové a opravdu extravagantní kostýmy. Občas zazní i vtipné slovní výměny mezi hrdinkami, jaké známe z jejich brunchových dýchánků před lety. Něco tu ale chybí – ironie, břitkost, kvalitní humor a drzost jsou bohužel pryč. Hrdinky, kterým je podle scénáře kolem 55 let, se nepochopitelně chovají jako o dvě generace starší a konzervativnější dámy.
Sledovali jste nové pokračování seriálu Sex ve městě?
Styl oblékání se příliš neproměnil, respektive některé kostýmy jsou ještě „odvážnější“ a i ve dvacátých letech 21. století klopýtají hrdinky na příliš vysokých podpatcích v úzkých sukních. Carrie se chová jako bláznivá osoba a chodí si do trafiky pro kafe ve večerní róbě, Charlotte skoro nemůže hýbat silikonovými rty a Miranda… Miranda asi prošla lobotomií, jinak si její chování a názory neumím vysvětlit. Kdysi svérázná, prudce inteligentní a politicky nekorektní Miranda jako by se probudila z dlouhého spánku, ve kterém zapomněla základní komunikační dovednosti. Navíc veškerá zajímavá témata, která se tu s Mirandinou dějovou linkou pojí – jako je alkoholismus, sociální aktivismus, nové vzdělání i snahy o probouzení partnerského sexu po letech –, scenáristé po pár dílech zahodí.
Mírné podivínství jsme u Carrie v původních sériích mohli přijmout jako extravaganci, protože pracovala a vtipně komentovala okolní dění, v nové sérii ale jako by její postava byla myšlenkově naprosto vyprázdněná. Relevance se vytrácí a Carrie vyvolává spíše lítost.
Sex v úplně jiném vesmíru
Uplynulo sice jen dvanáct let od druhého celovečerního filmu, pocitově se však nacházíme v jiném vesmíru. Hrdinky – dříve pracující, nezávislé a ambiciózní Newyorčanky – se dostaly na vyšší životní úroveň, tedy tu, kde se finance vůbec neřeší. I téma peněz a vztahu k nim bylo ale v původním seriálu skvěle uchopené. Nyní se nacházejí v jakési paralelní realitě, kde jejich motivace a reakce nedávají smysl. Kde je ironická, chytrá a workoholická Miranda, která na muže dělá dojem především svou osobností („Yes, after I win them over with my personality“)? Kde je Carrie, která dala přednost kariéře spisovatelky před rodičovstvím a která tolik nechtěla být pouze „manželkou“? Snad jediná Charlotte zůstala věrná svým principům a myšlenkovým pochodům, ačkoliv její starosvětské a snobské chování a názory šly někdy na nervy už tehdy.
(Pozor, následuje spoiler!) Copak by původní Miranda zahodila své vzdělání, stipendium a rodinu kvůli flirtu? Opravdu by Carrie nepracovala a nevěnovala se po smrti Božského například nějaké dobročinné činnosti, když už nemá finanční problémy a její největší starostí je pípající myčka v novém luxusním bytě, který se jí ani nelíbí?
Už od první scény prvního dílu je ve vzduchu přítomna smrt a úpadek. Ať jsou to kostrbaté zmínky o pandemii, či poznámky typu „život je krátký“, temný oblak se nad hrdinkami vznáší a nedá se přehlédnout. Jenže téma stárnutí je zde uchopeno pouze přes diskuze o barvení vlasů a klimakteriu a přes reálie, jako je kolonoskopie, naslouchátka, bolavá záda či konzultace u plastického chirurga. Přitom druhdy chytré a vtipné hrdinky by mohly být krásnou inspirací pro důstojné zrání. Vyčpělé vtipy o nepřehlednosti různých genderových identit a sexuality nebo odmítavý postoj k novým médiím – to vše dělá z hrdinek spíš zapšklé důchodkyně, které nejsou schopné adaptovat se na život v současnosti. Dobrovolně se tím odepisují a posílají do minulosti.
Babky za zenitem
Scénář tak vypadá spíše jako seznam přednášek jakési konference o dnešním světě: nová média, gender, výchova puberťáků, diverzita, kulturní apropriace, rasismus. Jako by si autoři odškrtávali jedno woke téma za druhým a soustředili se na to tak moc, že naprosto ztratili nit i úroveň kvalitní scenáristiky. Rozhodně nechci zlehčovat význam těchto témat, nicméně věci se dají dělat dobře a kvalitně nebo kostrbatě a těžkopádně – a to druhé je bohužel i případ série A jak to bylo dál.
Místo samostatných osobností, které svým životním stylem a názory svou dobu spíš předbíhaly, sledujeme zamrzlé, znuděné a snad i trochu rezignované hrdinky.
Problém není v tom, že hrdinky jsou starší, že se změnily nebo že řeší jiné problémy než dřív. Problém je to, že místo samostatných osobností, které svým životním stylem a názory svou dobu spíš předbíhaly, sledujeme zamrzlé, znuděné a snad i trochu rezignované hrdinky, které nejen že se nesnaží s novou dobou držet krok, ale jsou k ní i babkovsky kritické.
Mohly to být kvetoucí padesátnice, které se ve svém životě stále mění a posouvají a které mohou být nejen pro nás mladší, ale i pro naše maminky velkou inspirací, jak by stárnutí nebo druhá polovina života mohly vypadat. Ale jsou to jen příliš bohaté, znuděné, a přitom paradoxně stále nevyzrálé hrdinky.
To se týká především Carrie, kterou jsme opustili po happy endu s Božským. Božský a Carrie na rozdíl od Mirandy a Charlotte nemají děti. Zvolili si extravagantní životní styl, což je naplňovalo – a nic proti tomu, je to legitimní životní volba. Nicméně při této konstelaci se z Carrie za ty roky, co jsme ji neviděli, mohla stát přinejmenším šéfredaktorka módního časopisu, módní influencerka nebo skutečně zavedená spisovatelka. Nic z toho však nevidíme. Během nové řady sice napíše další knihu, což vyústí v nepovedené rande, ale tím téma jejího profesního vývoje – stejně jako řada dalších nakousnutých témat – končí v nicotě.
Jsme svědky Carriiny vnitřní prázdnoty, která naplno propukne po náhlém skonu Božského. Z Carrie se tedy stala „jen“ manželka. Jedna z těch osob bez ambicí a zájmů, které jsme spolu s ní tak kritizovali v Sexu ve městě. Humor zřejmě prostě došel a kromě nadužívané fráze „My husband died“ se již autoři na nic moc dalšího nezmohli.
Dokument jako bonus
Dokument o natáčení, který uzavírá sérii A jak to bylo dál, je stejně plytký a do sebe zahleděný jako celá tahle řada. Pouze utvrzuje pocit nulové sebekritičnosti herců i celého štábu. Jako by stárnutí podle tvůrců mělo znamenat egocentrismus a nostalgické vzpomínání na staré dobré časy, kdy všichni byli těmi, kým byli dřív, a svět byl přehledný.
Žádná dějová linka není dotažená do konce, ani není provázaná se zbytkem epizody. Například setkání Carrie s Natashou – nestane se v návaznosti na něj vůbec nic. Miranda má problémy s pitím, ale poté, co ji na to okolí upozorní, vylije lahve do dřezu – a je po problému. U nových postav není jasné, proč tam jsou ani proč by nás měly zajímat. Snad jediná scéna, která svým hraničním humorem vzdáleně připomíná starý dobrý Sex ve městě, je ta, ve které Anthony přivede k Charlotte na večeři nového přítele a ten po zjištění, že se jedná o židovskou rodinu, prohlásí, že holocaust je hoax.
Věřím, že na podobě série se podepsala pandemie, absence Kim Cattrall i původního tvůrce seriálu Darrena Starra, ztráta skvělého herce Willieho Garsona, který během natáčení podlehl dlouhé nemoci, i sexuální skandály kolem Chrise Notha, kterého údajně vystřihli z flashbackových scén s Carrie. Přesto největším zklamáním ze seriálu i dokumentu z natáčení je naprostá absence jakékoli sebereflexe či odstupu. Místo toho zbylo jen vzájemné vychvalování a plácání po zádech.
Přes vše výše řečené jsem se samozřejmě podívala na všechny díly. Dvakrát. Nostalgicky jsem se pousmála nad citacemi a odkazy k původnímu seriálu – ať už to je Carriyna kabelka z první sezony, či její svatební boty z prvního celovečerního filmu. V duchu jsem popřála lehkou zem Williemu Garsonovi, předčasně zesnulému představiteli Stanforda. A zamávala jsem starým známým tvářím, i když se jen mihly na pohřbu. Byl to pohřeb Božského, Sexu ve městě a celé jedné neopakovatelné éry.
Měla by se natočit další řada A jak to bylo dál?
A jak to bylo dál je každopádně divácky úspěšný projekt. Zda bude další pokračování, se ještě oficiálně neví. Pokud si však seriál má udržet styl a úroveň, jaké měl v minulosti, musejí jeho autoři něco zásadně změnit. Vrátit se nohama na zem a začít řešit skutečné, nikoli smyšlené, banální a do sebe zacyklené problémy.
