Jak a proč se doma hádáme. Film Až na věky odkrývá překvapivé důvody ženské naštvanosti
Norské drama o rozpadu jednoho manželství nám o tom, jak a proč se hádáme, říká možná víc, než chceme sami vědět. Snímek Až na věky, oceněný na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, se věnuje nerovnoměrné dělbě práce, náročnosti péče o děti i tomu, co chceme, aby partner cítil, když jsme sami naštvaní. Do českých kin vstupuje už tento týden, proč stojí za zhlédnutí, píše v recenzi pro Heroine.cz Barbora Šťastná.
Maria vleče k pokladně v supermarketu vozík s nákupem, za ruku drží šestiletého kluka a v náručí batole. Když pokladna zamítne už druhou platební kartu, ve frontě za ní to nervózně zašumí, zatímco batole vysype na pás krabici cereálií a vesele je rozhazuje okolo. „Já chci kakat,“ hlásí chlapec, sotva za sebou zabouchne dveře bytu, ale teď musí Maria ještě navíc čelit dvěma starším dětem z prvního manželství. Syn už zase neměl něco vyplněné do školy, zatímco pubertální dcera se urazí, že matka nemá kapacitu řešit výběr odstínu mikiny. „Jsi otravná a zlá, chci bydlet u táty,“ oznamuje dcera.
Krátce nato se vrací domů Mariin muž Sigmund. Je ověšený dvěma kytarami a srší dobrou náladou. Dovídáme se, že kvůli nahrávání byl pryč celých šest týdnů. Může se někdo divit, že Maria nemá náladu na jeho historky z natáčení a zahrne ho výčtem aktuálních problémů na domácí frontě? Ale tím to nekončí. Sigmund jí totiž oznámí, že za čtrnáct dní odjíždí za prací znovu.
