1. Domov

Co se vám vybaví, když se řekne domov?

Přicházím do naší vily, kterou máma postavila vlastníma rukama, všechna okna jsou otevřená, vlají záclony, procházím domem, vstoupím do kuchyně a tam spí úplně opilá máma na oranžovobílé komunistické sedačce.

Máma postavila dům vlastníma rukama?

Když jsem se narodil, vzali mě hned z porodnice do jižních Čech, kde táta koupil se svým bráchou bývalý sirotčinec, který se pak stal noclehárnou pro bezdomovce. Všechna okna byla na sever, aby tam byla zima a bezdomovci ráno vypadli. Tam jsem vyrůstal prvních šest let, pak táta koupil pozemek v Praze a my se přestěhovali. Máma s dělníky cihlu po cihle postavila náš dům. Dokud se stavěl, byla šťastná.

Kde byl táta?

Pracoval. Jeho okno zhasínalo jako poslední a svítilo jako první. On svojí prací žil. Na smrtelné posteli jsem se ho zeptal: „Litoval jsi někdy, že jsi pořád pracoval a nebyl s námi?“ „Nikdy,“ řekl a úplně se u toho rozzářil.

To je kruté.

Zároveň hezké, ne? Je to pravdivé. Je to čisté, a tak je to v pořádku. Aspoň pro mě. Když byl táta malý, pájel v létě o prázdninách u svých prarodičů svoje první rádio. Sám, zavřený v místnosti. Když ho děda po třech dnech vytáhl na světlo, táta omdlel. „Najdi si, co budeš v životě milovat, nic víc nepotřebuješ,“ říkával mi celý život.

Práce na první místě.

Spíš vášeň pro věc, ať je to cokoliv. On mě sice nenaučil ty elementární věci – bez práce nejsou koláče a tak – ale dal mi tuhle informaci. Trvalo mi třicet let, než jsem pochopil, co tím přesně myslel.

Popup se zavře za 8s
Prémiový článek


Přidejte se k Heroine za 129 Kč měsíčně a získejte neomezený přístup.

Získejte neomezený přístup k Heroine za 129 Kč měsíčně.