Těžký školní rok je za námi. Úleva pro teenagery ale nepřichází. Co teď od nás potřebují ze všeho nejvíc?

Lockdown skončil už před mnoha týdny, ale návrat do starých kolejí nebyl hladký ani úlevný. Pro řadu dětí a dospívajících je návrat paradoxně těžší, než bychom čekali, a špatně jej snáší. I když se na něj těšili celý rok a půl, kdy probíhala převážně jen online výuka. Kromě vysvědčení z rukou učitelů potřebují děti dostat také jasnou zprávu od svých blízkých: chápeme, jak to máte těžké a jsme tu pro vás.

Lockdown prožívaly rodiny různě a různé byly i reakce dětí. Lépe se náročné období snášelo na vsi v domě se zahradou, domácími zvířaty a jistým zaměstnáním, hůře v paneláku či bytě, s rodiči bez práce. Lépe na tom byli sourozenci, hůře jedináčci. Většina ale nakonec řešila podobné problémy. „Uzavřením naší země děti postupně začaly trpět izolací od kamarádů,“ shrnuje psychoterapeut Jan Kulhánek, který se zaměřuje právě na terapii dětí a dospívajících.

Bez energie, bez motivace

Problémy teenagerů mohly začínat nenápadně a pro někoho jiného než pro extrémně vnímavé rodiče mohlo být těžké si jich vůbec všimnout. To mi potvrzuje i maminka patnáctileté kvartánky Lucie, když vzpomíná na to, jak její dcera, dosavadní premiantka třídy a studentka prestižního gymnázia, zvládala období lockdownu. „V březnu a dubnu měla krizi, začali jsme zvažovat, že oslovíme nějakého terapeuta,“ říká Lucčina maminka Michaela. „Do té doby to byla taková Hermione, vždycky vynikala, nikdy s ní nebyl žádný problém. Pak najednou neměla odevzdaných třeba pět textů, už jí docházela motivace se o něco snažit,“ vzpomíná Michaela. Podle ní ale nakonec její dcera svou osobní krizi překonala a nyní je šťastná zpět v normálním režimu.