10 mýtů o znásilnění a sexuálním násilí vysvětluje policejní psycholožka Ludmila Čírtková
Sexuální násilí nepatří do vyspělé společnosti a mělo by být náležitě vyšetřováno i tvrdě trestáno. Ač se zdá, že jsme v tomto pozadu, podle policejní psycholožky Ludmily Čírtkové je Česko ve vyhodnocování, vyšetřování i trestání podobných činů zhruba nastejno se západní Evropou. Z velké části proto, že různé mýty a předsudky, které sexuální násilí doprovází, jsou hluboce zakořeněné. „Tyto mýty přitom oběti poškozují razantním způsobem. Způsobují psychické rány, které někdy oběť traumatizují víc než samotný zážitek,“ říká policejní psycholožka a soudní znalkyně.
Mýtus o správném znásilnění
Podle Čírtkové jde asi o nejrozšířenější stereotyp spojený ve veřejném povědomí se znásilněním. „Jde o představu, že v případě znásilnění jde zpravidla o cizího pachatele, který je nejčastěji poháněn silným sexuálním pudem, číhá na vhodnou oběť, zpravidla osamělou ženu na odlehlé lokalitě, kde ji záludně přepadává,“ líčí sugestivně. Realita je podle ní jiná a zásadně odlišná. Cizí pachatel má na svědomí pouze 20 procent znásilnění, zbytek mají pachatelé, které oběť zná - z rodiny, přátelského okruhu či nejbližšího okolí oběti a jejích známých.
