Mladí migranti v Evropě. Jaké jsou jejich osudy?
Tragické příběhy uprchlíků na polsko-běloruských hranicích, kterých jsme v těchto dnech skrze média svědky, mají většinou jen poražené. Náročné cesty napříč kontinenty navíc překonávají i mladí a nezletilí migranti. Jaké jsou jejich osudy? Kromě přímých svědectví o tom vypráví i nový působivý animovaný film Přes hranici.
Příběhy uprchlíků jsou hororové. Ze svých rodných zemí se snaží uniknout všemi způsoby, po moři i po souši. Aktuální běloruská cesta je pro ně na první (zrádný) pohled jednoduchá. V létě Bělorusko organizovalo lety z asijských a blízkovýchodních zemí, které tisíce migrantů dostaly na bělorusko-polskou hranici. Na cestu obětovali celoživotní úspory, své byty, domy či pozemky. Teď tady, v bažinách a močálech hlubokých bělověžských lesů, čeká na možnost přechodu odhadem pět tisíc migrantů, dalších patnáct tisíc podle zpráv médií v běloruském vnitrozemí.
Běloruský prezident Alexandr Lukašenko je nadšený, že davy uprchlíků může vyvádět z míry Evropskou unii, která na něj uvalila sankce po květnovém vynuceném přistání civilního letadla s jeho odpůrcem Ramanem Pratasevičem na palubě. V poslední době situace eskalovala a přes veškerou snahu polských dobrovolníků a neziskových organizací na samé hranici Evropy umírají lidé.
Mladí migranti cestují například se vzdálenějšími rodinnými příslušníky či s cizími lidmi, které potkají po cestě, stávají se také oběťmi obchodu s lidmi.
Na polsko-běloruské hranici se podle médií srocují lidé zejména ze Sýrie, Afghánistánu, Iráku, Alžíru či Egypta. Ta hrstka, které se podaří do Evropy proniknout, povětšinou míří do západní Evropy. Zástupci českých organizací pomáhajících migrantům se shodují, že lidé na bělorusko-polské hranici do Česka nemíří. Pokud už se jim podaří do Polska projít, většina pravděpodobně míří do Německa. Co se týče mladých migrantů do osmnácti let bez doprovodu, těch v Česku podle ředitelky Sdružení pro integraci a migraci Magdaleny Faltové ročně končí nižší desítky, přesnější číslo není k dispozici. Mladí migranti podle Faltové cestují například se vzdálenějšími rodinnými příslušníky či s cizími lidmi, které potkají po cestě, stávají se také oběťmi obchodu s lidmi. Nejčastěji jde v případě mladých migrantů o nezletilé dospívající chlapce z Afghánistánu.
Migrant u mě doma
Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti? Celý článek čtěte v tištěné Heroine.
Na běloruské hranici je nyní i slovenská novinářka Sára Činčurová. Popisuje příběhy rodin s dětmi, které tu potkala; přicházejí hlavně z iráckého Kurdistánu či ze Sýrie. „Je tragické, že ti lidé netuší, co je čeká a že budou zavření uprostřed zimy v militarizované zóně, to je obzvlášť bolestivé,“ říká Činčurová. Činčurová má přímou zkušenost i s uprchlíky, kteří se do Evropy snaží dostat přes Středozemní moře. Letos v květnu působila na německé humanitární lodi Sea Eye 4, tudy podle ní utíká méně rodin, většinou jde o muže či ženy s dětmi, nejčastěji ze subsaharské nebo severní Afriky. Činčurová tu ale potkala i deseti- či dvanáctileté děti bez doprovodu.
Šance důstojně žít
„Teprve se formuje jejich psychika, a když v tomhle kritickém věku budou cítit, že jsou odmítaní a nepřijímaní, může to mít na celý jejich další život katastrofální vliv,“ říká Činčurová. Minulý rok našla v Aténách přímo na ulici dva afghánské nezletilé bratry bez doprovodu, bylo jim třináct a patnáct let. „Byly to ještě děti, jejich rodiče zahynuli v Afghánistánu,“ vzpomíná Činčurová. Chlapci byli zranění, a tak je Sára vzala do nemocnice, kde je ale odmítli ošetřit. Byla jsem strašně smutná a zasažená tím, že už v tak mladém věku zažili tyhle hrůzy a evropský rasismus. Dnes bydlí v dětském domově a strašně doufám, že se jim podaří dokončit školu a vybudovat si dobrý život. Na to, aby takto mladí lidé měli šanci, je musíme jako společnost přestat vyčleňovat a umožnit jim studovat a důstojně žít,“ dodává novinářka.
Nepravděpodobnou náhodou právě vstoupil do českých kin film, který podobně šokující příběhy mladých uprchlíků nabízí. Francouzsko-německo-český snímek Přes hranici je dílem režisérky Florence Miailhe a vznikal dlouhých dvanáct let unikátní metodou malby na sklo – mimo jiné i v českých studiích, kde vznikla polovina animace filmu. Režisérka, která filmem debutovala v téměř důchodovém věku, v něm vyšla ze zážitků svých prarodičů, kteří do Francie uprchli před náboženským útlakem z ukrajinské Oděsy ve dvacátých letech minulého století.
Film Přes hranici měl premiéru v kinech 25. 11. Součástí uvedení jsou i edukativní listy pro školy, které nepojednávají jen o migraci. Jak říká český producent filmu Martin Vandas: „Ptáme se, co je to domov, co pro každého z nás znamená. Co by se muselo stát, abychom se tohoto zřekli. Jaká to musí být hrozba, strach, aby člověk s málem odcházel do neznáma? Nechceme naším filmem někoho mentorovat, povyšovat se – vyprávíme jen příběh, který je ukotvený ve skutečnosti, který nás oslovil a dojal a ve kterém jsme se chtěli podělit o tyto pocity s diváky.“
Filmový příběh dvou nezletilých sourozenců prchajících z blíže neurčené východoevropské země složily autorky filmu z řady imigračních příběhů. Příběh se tak odehrává v kulisách fiktivní Evropy, jakkoliv místopisné názvy znějí povědomě. Třináctiletá Kyona a o rok mladší Adriel se ocitají sami na cestě poté, co je jejich vesnice vypálena nepřáteli. Jejich rodiče chtějí zachránit alespoň je, sami se ztratí kdesi po cestě.
Film jako cesta k pochopení
Hrdinové filmu se na své cestě setkávají s bezprizorními dětmi ulice, stanou se oběťmi kupčení s dětmi, zažívají první lásky a postupně dospívají. Právě jejich pozvolné dospívání je osou filmu, který je nejen kvůli neobyčejné vizuální stránce těžké dostat z hlavy. Děti vždy znovu jako zázrakem vyváznou ze spárů svých nepřátel a pokračují ve své cestě – přes rozbouřenou vodu i hluboký les, přes vězení i hory.
Poetický a sugestivně natočený snímek odkrývá útrapy, které mladé uprchlíky i dnes na cestě mohou potkat, jako je právě obchod s dětmi či obecněji obchod s lidmi a různé důvody toho, proč se vůbec uprchlíci na cestu vydávají. Může to být náboženský útlak, strach z nepřátel i třeba klimatické změny. Přes protesty těch, kteří se mezinárodní migrace bojí, ji nelze zastavit. Můžeme se ale snažit jejím příčinám a kořenům porozumět. A pak třeba porozumět i důvodům, proč se migranti na cestu s nejistým cílem vůbec vydávají. A pak snad, konečně, pochopit i je samé. Film Přes hranici je cenným příspěvkem k tomuto poznání.
V tradičně poněkud uzavřeném Česku tvoří cizinci pouze pět procent populace. Nejčastěji jde o Slováky, Ukrajince a Vietnamce. I tak se ale cizinci v Česku setkávají s řadou stereotypů i s nenávistí a ti, kteří do země přišli jako nelegální migranti, se tradičně stávají ostrým politickým tématem. Všichni občas vnímáme ostatní lidi skrze předsudky nebo zažité stereotypy. Proto Meta, o.p.s., spustila na sociálních sítích aktuální kampaň #jakoty s výzvou nahlédnout a zajímat se o to, jak to lidé s odlišnými kořeny mohou mít. V šesti spotech ukazuje, že realita lidí s odlišnými kořeny je mnohem rozmanitější než stereotypy, které o nich kolují. Více na webu jakoty.cz a na sítích Meta, o.p.s.
Meta, o.p.s., pomáhá lidem s migrační zkušeností, rodičům i jejich dětem, v začlenění do společnosti či v zorientování v českém školství. Meta pro mladé migranty organizuje kurzy češtiny, školám poskytuje poradenství a veřejnosti se snaží zprostředkovat porozumění mezi cizinci a většinovou společností. Na pomoc uprchlíkům se zaměřuje také Sdružení pro integraci a migraci či Organizace na pomoc uprchlíkům, která se věnuje i pomoci nezletilým migrantům bez doprovodu.
