Měla jsem úzkosti, terapie nezabíraly. Diagnóza byla úleva, měla přijít dříve, říká autorka Autistek

Na přebalu knihy se píše: „Autistické ženy jsou jako nepolapitelné stíny.“ Co to přesně znamená?

Svoji diagnózu vysokofunkčního autismu jsem se dozvěděla až ve 42 letech. Přemýšlela jsem, proč to trvalo tak dlouho. Proč jsem si to neuvědomila já nebo někdo v mém okolí. A začala jsem se o autismus hodně zajímat. Přečetla jsem spoustu knížek, studií, rozhovorů a pak mi to došlo – jeden z hlavních důvodů, proč má diagnóza trvala tak dlouho, je ten, že jsem žena. Psychiatři měli nastavenou diagnózu podle škatulky chlapce, který se zajímá o astronomii, zná nazpaměť jízdní řády a umí složit Rubikovu kostku. Holčičky do toho nezapadaly. Doktoři už ale nevěděli, že ta holčička má třeba doma obří sbírku figurek koní.

Chtěla jsem se podělit o všechno, co jsem zjistila, a napsat knihu mi přišlo jako nejlepší řešení. Teď už pozoruji změny – spousta autistek vystupuje veřejně se svými příběhy a to mě těší. To je asi to, co jsem myslela tím, že jsou to nepolapitelné stíny – až nyní se stávají viditelnými.

Co vám proběhlo hlavou, když jste se ve 42 letech dozvěděla, že máte vysokofunkční autismus?

Moje první pocity byla úleva a štěstí, skoro až euforie z toho, že všechno do sebe zapadlo.