V mnoha kulturách se od dítěte dodnes očekává, že „splatí“ svým rodičům to, co mu bylo během vyrůstání dopřáno. Že se o rodiče ve stáří postará, finančně je zajistí a dopřeje jim důstojný a klidný podzim života. Co jako děti dlužíme vlastním rodičům? A měly by naše děti dlužit něco nám?
Často o této tradici slýcháme například z Japonska, Číny, Jižní Koreje. A také čím dál častěji zaznívá, jak obrovské nároky to na další generaci vytváří. Zvláště pokud náklady na život jsou celosvětově na historickém maximu a příjmy generace mileniálů mnohdy neumožňují uživit vlastní rodinu, natožpak finančně zaopatřit rodiče.
V Čechách jsou tyto rodičovské nároky méně očividné a prorůstají rodinnými vztahy spíše v podobě emocionálního tlaku. Vyvěrají na povrch, když od svých rodičů slyšíme fráze jako „já jsem pro tebe obětoval/a…“, „celý život tě s mámou/tátou živíme, tak si zasloužíme…“ Ale zaslouží?
Podpořte naši redakci a získejte přístup ke všem prémiovým článkům a řadu dalších výhod!