🖤 Nová Heroine právě vychází: o ADHD, jinakosti i změně školství 👉 Číst za 149 Kč

Vychovávala ji babička, o které si mysleli, že je šílená. Ke psaní knih se Danišová dostala až po mytí lokomotiv

Úspěšná romská spisovatelka Eva Danišová žije celý život v České Třebové. Vyrůstala u své podivínské babičky, vychodila základní školu a živila se dělnickými profesemi. Přelom v jejím životě nastal, když po roce 1989 absolvovala žurnalistický kurz pro Romy a s dvěma malými dětmi si po čtyřicítce dodělala maturitu. Dnes je velmi aktivní v romských kulturních kruzích, píše a překládá z romštiny do češtiny a naopak.

Foto: Petr Zewlakk Vrabec

Na svoje dětství v 60. letech v malém východočeském městečku Eva Danišová vzpomíná moc ráda, i když ještě jako batole skončila u babičky. Její matka s partnerem se kvůli práci přestěhovali do Karviné a babička s nimi malou Evičku nechtěla pustit. „Kolem nás bydleli samí Češi, bylo tam hodně dětí a všichni jsme v té době byli stejně chudí. Neměli jsme mezi sebou nikoho, kdo by vyčníval. Všichni z ulice jsme byli kamarádi, od rána do večera jsme byli venku,“ vzpomíná autorka.

Její babička mluvila směsicí romštiny, slovenštiny a češtiny. Vnučku vychovávala podle starých romských zvyků a tradic. Paralelně s tím se ale malá Eva učila i česky a v raném věku získala lásku ke knihám: „Chodila jsem do školky, kde mě právě čtení z knížek moc bavilo. Měli jsme navíc sousedy, kteří neměli děti. Pořád si mě k sobě brali. Oba dva se mnou říkali říkadla, brali mě na procházky. Vyrůstala jsem tedy hodně v českém prostředí. Ve škole jsme pak měla výbornou družinářku. Protože babička v práci končila dlouho, zůstávala jsem v družině jako poslední. A tak se mi družinářka hodně věnovala. Podstrčila mi mou první knížku Honzíkova cesta, vše mi vysvětlovala, naučila mě krásně psát. Taky ona si mě brala domů na soboty a neděle. Díky ní miluju literaturu, celý život jsem četla.“

I díky lásce ke knihám se už jako dospělá po Sametové revoluci přihlásila do žurnalistického kurzu pro Romy. Postupně začala psát a překládat. Začínala povídkami – třeba právě o tom, jak vyrůstala s babičkou, jako v povídce Kozačky: „Tehdy jsem viděla ve výloze obuvi kozačky za 660 korun. V té době to byly strašné peníze, babička vydělávala něco přes tisícovku. Byla to tedy půlka její výplaty. Já jsem ale brečela, že ty boty chci. Po čtrnácti dnech mého pláče tedy šla a koupila mi je. Já jsem v nich šla hned sáňkovat, celé jsem je odřela, rozmočila. Přišla jsem domů a hodila je potají na chodbu. Když si toho všimla, spálila je a koupila mi tuleňky za 120 korun. Z toho našeho společného života čerpám doteď i ve své tvorbě. Kdykoliv si sednu, abych něco napsala, babička se tam přimotá.”

V čem je romská literatura specifická? A proč mají romské děti problem identifikovat se s českými hrdiny a hrdinkami knížek pro děti? Jak u nich vybalancovat romskou a českou kulturu? Nejen o tom se dočtete v prvním textu ze série o romských autorkách na webu Heroine.cz.

Popup se zavře za 8s