„No ty vole!“ Skutečná Amerikánka Zdena Vrbová o životě, který už se do filmu nevešel
Přišla v dlouhých zelených elegantních šatech, bylo vedro, sedly jsme si na trávu k Vltavě a kouřily. Naproti přes řeku jsme koukaly na obrovský billboard. Nápis Amerikánka na něm byl dvakrát větší, než je tahle obyčejná, důležitá žena.
V kinech o vás běží film, divadlo o vašem příběhu vidělo sto deset tisíc lidí, v Praze je na každém kroku billboard s vaší přezdívkou. Jaké to je?
Nevnímám to. Není to jen můj příběh, ale spousty lidí v tomhle státě. Nebo kdekoliv na světě.
V čem přesně?
Celý život jsem si přála, aby někdo slyšel, jak mi je. Nikdo mě ale nikdy neposlouchal. Připadala jsem si strašně nedůležitá. Prosím vás, můžeme se posunout támhle do stínu?
Je vám vedro?
Mám rozedmu plic, tak si musím dávat bacha… no a mně se teď díky Viktorovi poštěstilo o tom všem vyprávět a je to něco úžasného, že vám to ani nemůžu říct. Když jsem byla poprvé na promítání, byl to strašný mazec.
Povídejte.
Úplné déjà vu. Viktor si sice spoustu věcí upravil podle sebe, jsme ale takovým vzácným způsobem propojení. I když je to hodně z jeho hlavy, viděla jsem tam sebe.
