Chceme ukazovat ženskost, jak ji vnímáme my, říkají Secondhand Women
Jejich představení jsou plná sebeironie, humoru, hovoří otevřeně o vlastních zkušenostech. V recenzích se často dočtete o jejich odvaze bořit předsudky či představy ostatních o tom, jak by se měly ve svých životních rolích cítit. Secondhand Women je uskupení pěti žen, které pocházejí ze tří zemí – České republiky, Islandu a Dánska – a tvoří spolu již dvacet let. Ještě o víkendu je můžete vidět v pražském divadle Alfréd ve dvoře v představení How is the Wheather?, ?, ve kterém se opět s nadsázkou a humorem dotýkají i témat, o kterých se ve společnosti běžně nemluví.
Jste spolu dvacet let, dohromady jste se daly tedy někdy kolem třicítky. Proč jste si ale tedy zvolily název „Secondhand“ Women?
Halka Jeřábek Třešňáková: Tehdy jsme si říkaly, že jsme takové ženy z druhé ruky. Už jsme měly nějaké partnery, ti naši také měli jiné ženy, takže jsme nebyly ten první výběr. Já jsem ale zůstala se stejným. Jsem pořád secondhand.
Foto: Jana Plavec
Jak jste se potkaly a co vás na začátku spojovalo?
Daniela Voráčková: Spojoval nás samozřejmě věk a pak asi potřeba nebo odvaha dělat divadlo jinak. Tehdy se asi říkalo alternativní divadlo, nepoužívalo se slovo performance. A pak to také byl – možná jsme to nazývaly feminismus, teď bych spíš řekla nějaká touha po osobní i tvůrčí svobodě. A odvaha být otevřené.
Petra Lustigová: Myslím, že jsme od začátku všechny věděly, že se jako herečky vnímáme jinak, než jak se na ně tehdy nahlíželo. Že nechceme být jen krásné, být „ozdobou“ nějakého představení, které „zařídí“ chlapi.
Foto: Jana Plavec
Stefania Thors: Většina z nás dělala vlastní sólo projekty a cítily
jsme, že by bylo fajn se spojit. Nebály jsme se ukázat ženskost tak, jak ji cítíme my.
Helene Kvint: Stefi jsem potkala v Praze, kde jsem nějakou dobu žila. Pocházím z Dánska, ona z Islandu, měly jsme tedy spoustu společných témat. Třeba to, jak se tu v České republice cítíme jako ženy. Já jsem třeba byla vychovávána otcem inženýrem s tím, že jsem se na všem doma podílela. Pamatuji se, že jsem jednou chtěla během nějakého představení vyměnit žárovku v promítačce… a hned ke mně přiběhli nějací muži, ať na to, proboha, nesahám. A já to vůbec nechápala. Halka byla kamarádka, Danielu jsem znala ze studií ve Francii, ta znala Petru… a tak nějak jsme se rozhodly, že spolu uděláme představení. To první se jmenovalo Women about Women.
HJT: Helene tehdy také říkala, že málokdy tvoří se ženami, a pokud ano, vnímaly se spíš jako konkurence. Já jsem tehdy věděla hned, že s holkama do toho chci jít, všechny byly totiž skvělé umělkyně.
Foto: Jana Plavec
Je to tam po dvaceti letech stále?
DV: Tak věk nás spojuje pořád, ale myslím, že všechny ctíme tu nevyslovenou touhu po odvaze. Nechceme být poplatné nějakému proudu, nechceme říkat věci tak, jak „by se o nich mělo mluvit“.
PL: A stále rády boříme pravidla.
ST: Představení děláme samy a celou dobu velmi osobní. Nemáme strach sdílet zkušenosti, které prožíváme a o kterých se moc nemluví – jako byly třeba rozvody, jestli chceme mít, či nechceme děti…
DV: Jestli jsme dost feministky, nebo ne, jestli zvládneme být slavné, nebo ne… jestli zachráníme svět…
Foto: Jana Plavec
Teď je vám tedy kolem padesátky. Jaká jsou vaše témata, která se dostala do aktuálního představení How is the Wheater?
ST: Společným jmenovatelem tohoto představení jsou změny, ale každá tam máme své téma. Pro mě jsou aktuálně důležité ty v souvislosti s menopauzou. V představení odříkávám reklamy na léky a doplňky, které užívám. A cítím, že je dobře, že o tom mohu mluvit. Protože se mnou se o tom nikdo nebavil. Nikde jsem se nedozvěděla, co všechno může přijít. Najednou mám spoustu pocitů tělesných i duševních, které jsem dosud neznala. Jsem třeba zmatená z toho, že najednou mne irituje můj manžel, říkám si, panebože, co to je, já ho úplně nesnáším, ale přitom vím, že ho miluju… A pak zjistím, že i to může být důsledek hormonálních změn. Ale než se k takové informaci dostanete, než vás někdo uklidní, jste strašně zmatená a cítíte se v tom opuštěná, sama. Spousta mých kamarádek bere antidepresiva, aby toto období zvládla. Já mám zatím ty různé léky a doplňky.
Foto: Jana Plavec
DV: V mém životě se děje opravdu radikální změna a menopauza je přesně ta věc, o které se
sice veřejně nějak mluví, ale takovým divným způsobem. Jsem ráda,
že se toho můžeme v představení dotknout s tou naší lehkostí a
sebeironií. Mění se toho spousta, fyziognomie, ubývá energie, ale nejen to. O tělesných projevech se třeba mluví dost, ale v životě jde o mnohem
hlubší proměnu: člověk řeší, jak žít dál svůj život, jak dál v partnerství, v rodině,
kam vrhnout svoji energii ve společnosti. Sil máme sice méně, ale já cítím, že zase mám víc času na sebe. Děti jsou pryč a já si konečně mohu věci pořádně prožít, nějak si je
přeskládat. To je milá náhrada za nějakou rychlost, které se mi teď
tolik nedostává. To mi přijde úplně skvělý. A taky je zajímavý, že se tu vlastně nemůžeme shodnout na tom, co vlastně ta menopauza je. A v tom je asi ten klíč. Jako není jedna menstruace nebo milování, tak ani v tomto případě to nebude každá žena prožívat stejně.
Secondhand Women milují sebeironii a svobodu
HK: Uvědomila jsem si, jak moc se u mě objevilo téma nemocí a smrti. Lidé v mém okolí mají třeba rakovinu, sice se třeba vyléčí, což je skvělý… ale najednou jsou všichni mí známí nebo třeba manžel více zranitelní. A více zranitelné je i moje tělo. To jsem v životě dosud tolik neřešila.
HJT: Já jsem v tomto směru trochu jinde než holky, byla jsem později těhotná, mám malé dítě, takže já si teď třeba sex se svým mužem zrovna zase dost užívám. Ale ráda bych dodala, že my nechceme být zajímavé tím, že je nám padesát. Mužů se nikdo neptá, jak se jim stárne, jak se s tím vyrovnávají. Já se tím třeba nezabývám. Ale hrozně mě rozčiluje, že mi někdo pořád předhazuje, že bych to řešit měla.
Jsme stále herečky, které dělají divadlo. Naše zkušenosti jsou vždycky v představení umělecky ztvárněné a v tom si myslím, že je ta hodnota. Chceme primárně dělat divadlo. A to je dobré, nebo špatné.
Podle reakcí publika to vypadá, že ve vašem případě jde o divadlo dobré.
PL: Potěšilo mě, když za námi po jednom z představení How is the Wheather? přišli mladí lidé a říkali, že třeba naše promluvy o intimním životě by mohli poslouchat mnohem déle. Že moc neslýchají někoho ve věku svých rodičů mluvit o svých prožitcích a potřebách, na rozdíl třeba od mladé generace, o jejichž intimním životě je slyšet často.
ST: Jeden kolega umělec zase říkal, že má po představení o čem přemýšlet, v souvislosti s vlastní ženou. To je super.
Secondhand Women
Secondhand Women byly založeny v roce 2003 pěti ženami pocházejícími ze tří zemí – České republiky, Islandu a Dánska. Tvoří je Halka Jeřábek Třešňáková, Daniela Voráčková, Petra Lustigová, Helene Kvint a Stefania Thors. Autorky zpracovávají aktuální společenská témata v kontextu s vlastními životními zkušenostmi. Inscenace How is the Weather? s podtitulem Turning small talk into big talk je k vidění do 10. 12. 2023 v Alfrédu ve dvoře.
Jak dosáhnete toho, že vaše zkušenosti drží v představení pohromadě?
HK: Naše představení vznikají přibližně jednou za dva tři roky. Vždycky si dáme nějaké téma, na které se chceme zaměřit. Pak se sejdeme, třeba někde na týden, a společně přemýšlíme, jak se nás to osobně dotýká.
PL: Jsou to vždycky boje. Každá jsme jiná, nevnímáme všechno stejně, vzájemně nás na sobě i něco irituje… ale základ je, že jsme hodně otevřené. To je mimochodem někdy i boj samotné se sebou, jaká tabu sdílet, a co už ne… Hodně hledáme, co nás propojuje, co rezonuje v zemích, kde žijeme. A improvizujeme, během zkoušek stále něco měníme. Pak v jedné fázi musí přijít režisérka (Rebekka A. Ingimundardóttir – pozn. red.), bez toho by to nešlo. Ale svobodu máme i na jevišti. Víme třeba, že budeme sedět na lehátkách, jedna začne mluvit o sexu… ale teď zrovna Stefi řekla až před diváky něco, co jsem od ní ještě neslyšela. Musíme na sebe být hodně napojené.
Jakých témat jste se dotkly v předchozích představeních?
HJT: Na začátku to bylo téma ženy o ženách. Pak se na premiéře nechali
slyšet muži, že by měli udělat něco o sobě, ale neudělali, tak naše
druhé představení bylo o nich. O mužích. Pak jsme třeba řešily i peníze, v té době byly
naše kamarádky už nějak finančně zajištěné a my jsme pořád žily jako
umělkyně, tedy pořád v nejistotě.
Naše poslední představení má název How is the Weather? a odkazuje k takovému small talku, který ale třeba pro mě osobně byl v jednom období důležitý. Konkrétně během covidu, když byla karanténa. Potkávala jsem sousedy a chtěla si s nimi povídat. Potřebovala jsem to. A byla jsem vděčná za nějaké téma, které nebylo těžké, nic jsme nemuseli řešit.
Ale nejsme žádné politické nebo sociální divadlo. Vždy je na prvním místě umění. Témata zpracováváme s lehkostí a sebeironií. A spíš jim ty dveře nějak pootevíráme.
Tento text vznikl díky finanční podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.
