Aféra Sofagate. Veřejné ponížení ženy jako politická taktika?

V seriálu HBO Boj o moc (Succession) čtyři potomci mediálního magnáta Logana Roye soupeří o to, kdo převezme jeho impérium. Tři bratři a jedna sestra se marně snaží získat patriarchovu důvěru, ale místo toho odhalují svoji vlastní nemorálnost, nevyrovnanost nebo neschopnost. Krutá televizní satira paroduje nejvyšší patra společnosti, v nichž je pro obyčejného člověka těžké s kýmkoliv sympatizovat. Místo podnikatelů bychom klidně mohli sledovat třeba královskou rodinu nebo libovolné politiky a političky. Ostatně není náhoda, že vznikl ve Spojených státech během vlády prezidenta Donalda Trumpa a přímou inspirací je potom rodina Ruperta Murdocha.

Jedna scéna ze Succession dokonale popisuje, jaké ponížení muži nikdy nezažijí. Logan Roy leží po srdečním záchvatu v posteli a není ještě zcela při smyslech. Dcera Shiv ho navštíví a logicky čekáme dojemnou scénu. Místo toho ale Logan začne Shiv osahávat. Pochopíme, že se to stalo poprvé a že zmatený stařec prostě jen pudově zavnímal přítomnost ženy, což pro něj primárně znamená sexuální uspokojení. Vedle šoku, který Shiv zažila, ale scéna výmluvně ukazuje, proč se nejkompetentnější z potomků nestala jeho nástupkyní. Ruku svého následníka si přece nestrkáte do kalhot.

Politika ponížení

Přemistěme se z New Yorku do Ankary. Místo Logana Roye máme prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana, se kterým chtějí jednat dva předsedové institucí Evropské unie na summitu s Tureckem. Žena tu není vnímána jako sexuální objekt, ale jako jiné genderové klišé – asistentka. Předsedkyně Evropské komise, tedy bruselské úřednické armády, Ursula von der Leyen před novináři marně hledá stejné jednací křeslo, jaké je připraveno pro Erdoğana, a předsedu Evropské rady Charlese Michela, který zastupuje hlavy 27 členských států. Nakonec se posadí na pohovku naproti tureckému ministrovi zahraničí, který je přitom podle diplomatického protokolu o několik stupňů níže. Erdoğan, jako zkušený manipulátor a znalec politických symbolů totiž Von der Leyen přijal jako takovou zapisovatelku Charlese Michela. A kauza „Sofagate“ je na světě.

Scéna jako ze Succession – to pochopíme ve chvíli, kdy se Michel začne obhajovat před kritikou světových médií, kolegyň i kolegů z Bruselu nebo feministických organizací, které nyní peticí žádají jeho odvolání, protože ponížení Von der Leyen dopustil. Údajně se bál, že by nesouhlasem zhatil už tak křehká jednání. Turecká strana nato oznámila, že zasedací pořádek vytvořila na jeho žádost, což lze těžko ověřit.

Vrtěti psem po turecku

Erdoğan tím bohužel šikovně využil dlouhá desetiletí trvající spor mezi evropskými institucemi bojujícími o vliv třeba tím, kdo bude zastupovat EU v zahraniční politice. Von der Leyen na svou porážku reagovala na místě hlasitým „ehm“, které už se stalo internetovým vtipem. A turecký hostitel se postavil do role nejmocnějšího muže v místnosti, který určuje pravidla hry, dobře se při ní baví, a ještě stihne kopnout soupeře do slabin.

Skutečnými oběťmi v seriálu Boj o moc nejsou zakomplexovaní boháči, ale normální lidé, kteří s nimi nedejbože přijdou do styku. V lepším případě musejí po našich antihrdinech uklízet výkaly, v horším jim půjde o život. Oběťmi „Sofagate“ také nejsou ti, kdo stojí v záři reflektorů, ani Ursula von der Leyen nebo pověst Evropské unie. Jsou to opoziční političky, novináři nebo studentky pronásledováné Erdoğanovým, režimem. Jsou to stále štíhlejší lidská práva nebo svoboda projevu v zemi s autokratickou vládou. Jsou to oběti domácího násilí a sexuální menšiny, jež chránila Istanbulská úmluva, kterou Erdogan na konci března zřejmě protiprávně vypověděl. Oběťmi jsou ti nejzranitelnější a kvůli diplomatickým žabomyším válkám a tureckému „Vrtěti psem“ znovu pohodlně neviditelní.