Ženy tu nestrpíme. Proč to české političky hromadně vzdávají a proč se jim vlastně nemůžeme divit

V posledních dnech to vypadá, že Česko zažívá odliv žen v politice. V úterý způsobila rozruch dlouholetá předsedkyně vládní TOP 09 a šéfka Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová oznámením o tom, že v podzimních volbách nebude obhajovat poslanecký mandát. Není ale zdaleka sama, o tom, že s jejich kandidaturami už nemáme počítat, dříve informovaly také její stranická kolegyně Martina Ochodnická, poslankyně KDU-ČSL Marie Jílková nebo pirátka Klára Kocmanová. Nejčerstvěji se možnosti poslancování veřejně vzdala pirátská senátorka Adéla Šípová, která na sociální síti X oznámila – můžete hádat – že nadcházející volební klání nakonec proběhne bez její účasti.

Zástup političek, které usoudily, že na působení ve sněmovně už nemají prostor, vůli a především energii, by v nás měl oprávněně vyvolávat rozčarování a obavy. Je potřeba zdůraznit, že stejně znepokojivou zprávou o stavu české politiky by byl zvýšený počet odcházejících političek z dalších, opozičních stran a hnutí.

Tuzemské politické prostředí je stále vším, jen ne místem, kde můžete svobodně a autenticky vykonávat politickou práci, pokud nejste a) svobodný muž b) muž s přívětivým rodinným zázemím v podobě partnerky, která na oltář vaší služby veřejnosti položí vlastní kariérní rozvoj a ambice.

Hlavně to „nevzdat“

Pekarová Adamová, která jako důvod svého konce v politice od počátku uvádí především zdravotní důvody, v rozhovoru pro server Seznam Zprávy podotkla, že její zdravotní obtíže patrně souvisejí „se zvýšenou mírou stresu“. „Politika je stresující prostředí samo o sobě a není to zdaleka způsobeno jen nenávistnými projevy, které jsou vůči nám ženám ještě intenzivnější než vůči mužům,“ dodala.

Jenže neúměrné množství nenávisti a osobních útoků je pro ženy v politice smutnou každodenní realitou. Šéfce sněmovny výhružných a násilných vzkazů pravidelně chodily stovky. V prosinci Česká advokátní komora potrestala svého člena, politika Jindřicha Rajchla, za hrozbu likvidací směrem k Pekarové Adamové a k dalším veřejně působícím ženám – ministryni obrany Janě Černochové (ODS) a předsedkyni Úřadu pro jadernou bezpečnost Daně Drábové. Za volání po brutálním znásilnění a mučení končící předsedkyně sněmovny pak byla před třemi lety pro změnu stíhána jistá dvaačtyřicetiletá žena.

Fantazírování nad znásilněním té či oné političky není v Česku jevem nijak ojedinělým a zdaleka se nevztahuje jen k tématu migrace.

Je jasné, že člověk zastávající veřejnou funkci musí se značnou mírou potenciální (i poměrně nevybíravé) kritiky počítat. Hrozba sexuálním násilím by ale měla představovat jednoznačnou hranici nepřípustnosti. Podle studie Meziparlamentní unie z roku 2016 má přesto s hrozbou násilím zkušenost 44 procent evropských političek. V případě Pekarové Adamové, která v souvislosti se svým rozhodnutím na sociálních sítích už několik dní schytává další vlnu útoků (ty ji například osočují z toho, že „jako krysa opouští potápějící se loď“ s odkazem na nízké preference TOP 09) se nabízí srovnání s bývalou slovenskou prezidentkou Zuzanou Čaputovou. I ona totiž byla dlouhodobě a systematicky terčem násilí, aby se po odstoupení z funkce debatovalo o tom, jestli svou práci „nevzdala“.

Děti jako alibi

Odchod Ochodnické s Jílkovou představuje jiný frustrující paradox. Dokud ve vysoké politice nebude působit víc žen a aktivních otců, řada (zejména) političek s běžnými a funkčními rodinnými vztahy v ní při jejím současném nastavení nemá šanci dlouhodobě obstát.