Zrzavá feministka slaví 75. narozeniny. Přečtěte si 8 důvodů, proč číst Pipi Dlouhou punčochu

… je optimistka

Těžko to mohlo být jinak. Dcera spisovatelky Astrid Lindgren byla ve svém prvním školním roce dlouho upoutána na lůžko a neustále prosila, aby jí matka něco vyprávěla. Ta už byla s nápady na další příběhy v koncích, když tu malá Karin řekla: „Vyprávěj mi o Pipi Dlouhé punčoše!“ Jméno vystřelilo z dětské fantazie jako konfeta a v roce 1941 se začala odvíjet historie jedné z nejznámějších postav literatury pro děti.

„Maminka je anděl a tatínek je černošský král, takové rodiče hned tak někdo nemá,“ odpovídá Pipi všem, kteří se jí zeptají na matku a otce. V méně vitálním, možná obvyklém podání by odpověď zněla: „Jsem sirotek. Maminka mi umřela, když jsem byla hodně malá, takže si na ni ani nepamatuji. Tatínek se ztratil na moři.“ Ale Pipi není nic vzdálenějšího než lítostivý postoj. Vždy nahlíží skutečnost z té lepší stránky a klady najde i tam, kde by je sotva kdo hledal. Třeba na požáru ošklivého obytného domu – líbí se jí zář plamenů i jiskřičky zdobící šero.

… je feministka

Pipi v knize sekunduje Anika, poslušná holčička v nažehlených šatech, která má obavu umazat se, coby obraz dívek, jaké je chce společnost mít, ne jakými chtějí být. Pipi Anikou nepohrdá, naopak se stávají kamarádkami a vedle Pipi se mění i Anika. Nestane se samozřejmě druhou Pipi, ale najde sama sebe. Objevuje, že i ona touží po dobrodružství, má radost z pohybu nebo se jí naopak líbí oddávat se nicnedělání.

Je to docela jiný obraz dívky, než který předestírala Švédům jejich přísná luteránská církev. Z něj sama Lindgren opakovaně vybočovala. Už v sedmnácti letech otěhotněla s ženatým kolegou a syna musela dát kvůli nedostatku financí do pěstounské péče. Když se o pět let později provdala za muže, který se kvůli ní rozvedl, syna si vzala k sobě a o tři roky později k němu přibyla ještě dcera Karin.

Když Karin pro The Guardian vzpomínala na své dětství v době druhé světové války (tedy na léta, kdy vznikla i kniha o Pipi), napsala, že byla domácím dítětem bez vztahu k dobrodružství, které bylo nejraději blízko své rodiny, kreslilo si nebo četlo. Její matka ji ale učila bruslit i lyžovat, a především ji posílala na statek ke svému otci, kde se při práci na sklizni nadřely všechny děti stejně. Později si Karin uvědomila, že právě z tohoto prostředí čerpala matka při psaní svých knih nejvíc.

Pokud se chvíli nudí, dá se říct, že přicházejí ty nejlepší nápady a objevy. „Co budeme dělat“ zeptal se Tommy. „To já nevím, co budete dělat,“ řekla Pipi. Já mám práce nad hlavu. Jsem totiž píditel…“ Nacházet dobrodružství ve všednosti, před vlastním domem nebo v příkopech je pro Pipi stejně přirozené jako střídání dne a noci.

Lindgren vždy pracovala nejen v domácnosti, ale i v různých zaměstnáních, která souvisela s psaním. Psaní se pro ni stalo způsobem, jak porozumět událostem, které se kolem ní valily, a především utvořit si vlastní názor. V době, kdy vznikala Pipi, kterou sepsala až v roce 1944, pravidelně ve svých denících třídila své myšlenky o druhé světové válce, neutralitě Švédska a utrpení, kterého tak byli Švédové ušetřeni.

… si věří

Zrzka s copy trčícími do stran a pihovatou tváří by se velmi snadno mohla stát terčem krutých dětských žertíků i „zkrášlovacích“ pokusů dospělých. Pipi se má ale ráda a svou jinakost ještě umocňuje vlastnoručně ušitými šaty nebo botami o několik čísel většími. „Stojí tam: Trpíte pihami?“ řekla Anika … „Jdeme dovnitř!“ Otevřela dveře a vkročila do obchodu… Za pultem stála starší paní. Pipi šla rovnou k ní a řekla: „Ne!“ … Ale dítě, vždyť jsi pihami celá posetá!“ „To vím taky,“ odtušila Pipi, ale netrpím tím! Jsem naopak ráda, že je mám!“ Lindgren ve svých prózách pro děti často opakuje myšlenku, že mindrák není součástí dětského světa, ale je do něj transponován ze světa dospělých.

Když rukopis Pipi odmítl první nakladatel jako příliš kontroverzní, Lindgren se nevzdala a nakonec v roce 1945 vyšla jedna z nejúspěšnějších dětských knih na světě, která byla následně přeložena do 70 jazyků.

… je solidární

Řekne se, že s kufrem peněz je snadné pomáhat ostatním, ale Pipi za sebe vlastně utrácí jen drobné a většina peněz putuje k ostatním. Bohatství pochází z pirátské kořisti jejího otce a tím, jak je Pipi vrací do oběhu, svět získává alespoň trochu na rovnováze. Podobně napravují skutky svých rodičů i další postavy Lindgren jako třeba Ronja, dcera loupežníka. Když má Pipi narozeniny, obdaruje také své hosty, sladkosti nakupuje zásadně po kilech, aby se dostalo na všechny děti, a dokonce pohostí a na cestu vybaví zlatou mincí i zloděje.

 Lindgren byla přesvědčená o tom, že děti se chtějí dělit a dospělí by jim v tom měli jít příkladem. Paradoxně i ona ale narazila na hranici, za kterou už nechtěla jít. V roce 1976 coby dobře vydělávající a zavedená spisovatelka zjistila, že její mezní sazba pro zdanění činí 102 % a bránila se tím, co nejlépe uměla – psaním. Její satirická esej pak pravděpodobně přispěla k volební porážce sociálních demokratů, ale především ke změně daňové legislativy.

… je statečná

Pipi se nebojí a je vždy ochotna pomoci ostatním. Jistě, dá se namítnout, že je přece nejsilnější dívkou na světě, ale i ona zažívá situace, kdy síla není to nejdůležitější. Když zachraňuje dvojici chlapečků z hořícího domu, ocitá se sama v nebezpečí. Dospělí považují situaci za beznadějnou, ona se ale nevzdává a s nasazením vlastního života najde řešení. Nevzdat se naděje a pokusit se vždy něco udělat je jeden z nejsilnějších vzkazů, které Lindgren svým malým čtenářům pravidelně posílala.

… je zábavná

A nejlepší na tom je, že nic z toho, co Pipi dělá, nepůsobí jako suchý příklad správného chování, ale ta největší zábava na světě. Málokde se najdou tak vtipné rozhovory mezi dětmi a dospělými, které napětí přetavují v humor a dokážoutak přesvědčit silnější stranu, aby se nad dětskou perspektivou alespoň na chvíli zastavila a podívala se na svět očima těch nejmenších a ideálně i nejsvobodnějších.