Pro lechtivé příběhy vymyslela nevulgární jazyk. Knihy Marty Dzido způsobují nebývalou slast

Proč psát po všech těch dekameronech, milencích lady Chatterleyové a padesáti odstínech šedi o lásce a sexu?

Stále bylo málo knih napsáno z perspektivy ženy, která následuje svoje vášně a touhy a která posouvá hranice toho, jak hovoříme o tělesnosti. Těší mě nacházet si pro takové příběhy nový jazyk, který nebude vulgární či pornografický, ale ani patetický.

V obou vašich prózách Jahodová sezóna a starší Slast, které spojuje téma ženské sexuality, je velice podstatný jazyk. Jak jste jej hledala?

Snažila jsem se vyhýbat se stereotypům a toxickým vztahům, které jsou základem erotické literatury. Hledala jsem jazyk, který bude pomáhat tomu, aby si čtenář osvojil téma ženské sexuality, které je do velké míry stále tabuizované. A ze všeho nejvíc jsem chtěla, aby čtenář, který moje knihy bude číst, cítil potěšení a slast.

Programově nepoužíváte téměř žádné vulgarismy. Nepřekračujete hranici jako mnoho autorů a autorek před vámi, kteří právě v tom viděli osvobození. Co vás k tomu vedlo?

Jestliže použiji výraz, který někoho může urazit a který funguje v polštině jako nadávka, pak mě to od dané části těla odcizuje. Asociuje mi to, že taková část těla je špatná, špinavá a nevhodná. Příkladem může být povídka z Jahodové sezóny, která je celá o sebelásce a masturbaci a kde jsem obšírně vytěžila metaforu luny. Napsala jsem erotický dialog měsíce a ženy, která si užívá potěšení sama se sebou a žádného muže k uspokojení nepotřebuje. Sám název Jahodová sezóna je odvozen od dialogu dvou kamarádek v knize, které přemítají, jak příjemně nazývat menstruaci. Znají buď lékařské termíny, nebo pejorativní výrazy jako krámy, hledají vlastní slovo pro tento proces v ženském těle a vymyslí právě jahodovou sezónu.

Jaké byly ohlasy knih v převážně katolickém Polsku, kde se zdá být sexualita tabuizovanější než v Česku?

Pro mě jsou nejdůležitější ohlasy čtenářek a čtenářů. Když vyšla Jahodová sezóna v Polsku, dostala jsem opravdu hodně zpráv. Mnoho lidí mi psalo, že mi děkují, prý jsem vystihla jejich pocity a je to kniha o nich. Takže jsem si říkala, že se mi podařilo vystihnout něco, co mnohé z nás prožívají, ale nemají možnost o tom číst, že jsem snad zaplnila prázdné místo v literatuře.

Navzdory skutečnosti, že polská vláda zpřísnila potratový zákon a je odmítavá vůči LGBTQ+ lidem?

Nedávno v Polsku vyšel podruhé román Ślad po mamie (Matčiny stopy), který jsem napsala v jednadvaceti letech. Je to příběh matky a dcery, kterým se během života stane, že jsou neplánovaně těhotné a musí se rozhodnout. Zatímco matka se v osmdesátých letech, kdy byl potrat v Polsku ještě legální, rozhodne dítě si nechat, dcera jde na ilegální interrupci, protože nemá jinou možnost. Tato rozhodnutí mají pro hrdinky zásadní následky, kdy jedna je vylučována ze společnosti, protože si dítě nechala a stala se svobodnou matkou, a druhá zase proto, že podstoupila interrupci. Samozřejmě vnímám a podporuji hnutí Strajk kobiet, které během pandemie covidu organizovalo řadu protestů. Vidím v tom naději. Naději pro ženská práva.

Román Slast a soubor devíti povídek Jahodová sezóna jsou spolu propojené, skoro jako byste druhou knihu začala tam, kde jste první skončila. Co jste chtěla čtenářům o ženské sexualitě ještě říct?

Když jsem dopsala Slast, cítila jsem, že je ještě mnoho věcí, které chci v souvislosti s ženskou sexualitou, tematikou těla a intimitou zachytit. A cítím pořád, že jsem s tímto tématem ještě neskončila a bude se ho týkat i můj další text. Otázky těla a tělesnosti mi přijdou ohromně inspirativní. Například téma žen po čtyřicítce, po padesátce, které začnou být pro společnost neviditelné, mi přijde velice zajímavé.

Perspektiva muže a ženy začne v románu Slast nakonec splývat a je těžké rozlišit, kdo z nich zrovna mluví o svém potěšení. A v Jahodové sezóně jste šla ještě dál a pohlaví pro vás v tom biologickém smyslu přestalo být v některých momentech definitivní. Co vás k tomu přivedlo?

Slast jsem psala nejprve jen z perspektivy dívky, ale velmi brzy jsem si uvědomila, že pak příběh není komplexní, a tak jsem přidala mužský prvek, aby vzniknul dvojhlas. Avšak postupně jsem pochopila, že pohlaví ve smyslu ženského a mužského protikladu ztrácí na určité úrovni prožívání touhy význam. V polštině je velice těžké zamlčet pohlaví subjektu, myslím, že je to ještě o něco těžší než v češtině, chtěla bych někdy napsat text, který by to zvládl.

Ale stereotypní představa zahrnuje ženu toužící po něžnostech a muže prahnoucího po rychlém sebeukojení. Máte nějaké reakce od mužů, zda se vám podařilo vystihnout jejich prožívání?

Vyšla jsem z dlouhé literární tradice, kdy hrdinky vytvářeli muži a bylo to považováno za dobrou literaturu, proto jsem si řekla, že také mohu vyzkoušet tvořit postavy opačného pohlaví. Spíše jsem se snažila podívat se na ženské tělo jinak, s mužským zaujetím a nadšením. Erotické stereotypy jsou podle mě především záležitostí generační a kulturní než že by se odvíjely od pohlaví.

Jste také autorkou dokumentárních filmů, máte filmové vzdělání. Jak ovlivňuje vaše filmařské vidění vaše psaní?

Dlouho jsem pracovala na dokumentárních filmech, také jsem je stříhala. Rozhodně to ovlivnilo to, jak o příbězích přemýšlím a jak je strukturuju. Kompozici věnuji mnoho času, přeskládávám jednotlivé části. Pořadí scén je pro mě naprosto klíčové, určuje, jaký příběh budu vyprávět. Ráda si skladbu příběhu vizualizuji, například Slast si představuji jako dvoušroubovici DNA, jejíž dvě části se neustále proplétají a berou nás na výlet do minulosti.