I když si potrat vybraly, mohou cítit smutek. Žádný „syndrom“ ale interrupce podle vědců nezpůsobují
Osmadvacetiletá Lucie byla uprostřed doktorského studia, když zjistila, že je těhotná. Nedovedla si představit, jak by školu a především povinnou zahraniční stáž mohla skloubit s péčí o dítě. Jak popisuje, prostředí brněnské vysoké školy, na níž působí, rodinnému životu příliš nepřeje. S partnerem proto zvolili interrupci. „Jsem stoprocentně přesvědčená, že jsem se rozhodla správně,“ říká s odstupem pár měsíců. Jednoduché to pro ni nebylo. Vyčítala si, že si nedokáže těhotenství vážit, když řada párů touží po dítěti marně. První hodiny po potratu probrečela. „Druhý den se mi ale hrozně ulevilo. A největší pocit štěstí byl, když jsem později dostala menstruaci. Věděla jsem, že už je to zase moje tělo a funguje dobře,“ vypráví Lucie. Sama sebe popisuje jako racionálního a technicky založeného člověka. Ve snaze se na zákrok připravit se snažila na internetu najít zkušenosti jiných žen. Příliš úspěšná ale nebyla.
O emocích spojených s interrupcí se totiž mluví málo. Ženy mají i v Česku, kde jsou potraty legální a dostupné, obavy z odsouzení. A také z toho, že dají za pravdu odpůrcům potratů, když připustí, že po zákroku cítily smutek nebo lítost. Pokud se pustíme do vyhledávání informací, narazíme vesměs na stránky protipotratových hnutí a vzápětí i na jejich oblíbený termín, tvářící se vědecky: postabortivní syndrom.
Ve snaze ženy od interrupcí odstrašit varují spolu s pro-life politiky před nevratným pošramocením psychiky, rozvinutím deprese, bipolární poruchy, narušením vztahů a dalšími obtížemi, které ženu po zákroku prý velmi pravděpodobně čekají. Poprvé tento termín použil už na začátku 80. let americký psychoterapeut a zastánce zákazu potratů Vincent Rue. Během následujících čtyřiceti let řada studií existenci syndromu vyvrátila a tato diagnóza oficiálně neexistuje. Naopak, takové případy jsou výjimečné. Také příběhy, které jsme shromáždili, ukazují, že to, zda bude žena umělé ukončení těhotenství prožívat jako čistou úlevu, nebo jako problém, je velmi individuální a záleží to na řadě faktorů. A i když cítí lítost nad tím, že se musela rozhodovat, zda nechtěné těhotenství ukončí, automaticky to neznamená, že lituje své volby jako takové.
Vědci z americké University of California v roce 2020 publikovali studii, v níž po dobu pěti let sledovali téměř sedm stovek žen po interrupci. Nenašli žádné důkazy o tom, že by se časem u žen objevovaly negativní emoce nebo že by ženy svého rozhodnutí později litovaly. Přesvědčení, že šlo o správnou volbu, u nich bylo silné a v čase ještě mírně rostlo: v průběhu sledovaných pěti let to takto vnímalo vždy přibližně 95 procent dotázaných.
I po pěti letech byla převládající emocí úleva. „Tyto výsledky podporují vědecké důkazy o tom, že emoce spojené s interrupcí závisejí na osobním a sociálním kontextu, nejsou produktem zákroku samotného,“ uvádějí výzkumníci. Závěry studie podle nich zpochybňují argumentaci, že přístup k potratům je potřeba ze zákona omezovat, protože způsobují citovou újmu.
