Těhotenství bylo průser. Vypisuji se z nejhoršího období mého života, říká Nina Špitálníková
„V tom, co ji baví, je nadprůměrně dobrá a dělá to naplno. To, co ji nebaví, nedělá vůbec,“ napsala jí do posudku profesorka na vysoké škole. Nina Špitálníková je moudrá, chytrá, odvážná, umí vybočit ze zajetých vzorců. Celý život si jde svojí vlastní cestou. A vyplácí se jí to. Je nezávislá a navíc má silnou sebereflexi. I proto je Moje heroine 2024.
I. SVOBODA ZEVNITŘ
Co vás teď baví a děláte to naplno?
Novou knížku, zatím jsem si ji nazvala Strašná.
Strašná – Severní Korea?
Ne. Já! Je to hodně na dřeň. Vypisuju se z nejhoršího období svého života. Píšu strašně syrově, což mi pomáhá, ale je to tak osobní, že nevím, jestli to pak vydám.
Zní to, jako kdybyste někoho zabila.
Naopak. Jde o těhotenství a šestinedělí.
Foto: Alžběta Jungrová
Nina Špitálníková
Koreanistka a spisovatelka. V Severní Koreji několik měsíců studovala. Za knihu Svědectví o životě v KLDR dostala v roce 2021 Magnesii Literu. Podle její poslední knihy Severka vzniká animovaný film. Nyní dokončuje pohádkovou knihu Tota lítá. V dubnu jí vyšel podcast: KLDR živě: Za 38. rovnoběžkou. V roce 2019 kandidovala do Evropského parlamentu, ale nebyla zvolena. Provozuje japonskou metodu svazování šibari. Má syna Malcolma.
Tedy o to, co se obvykle považuje za období, kdy má žena zažívat naplnění své existence, kterému se už nikdy nic nevyrovná?
Mně se tahle romantika vyhnula. Byl to průser. Už v té době jsem dělala rozhovory s uprchlíky ze Severní Korey a hodně mě to naplňovalo. Psala jsem svoji první knížku, do toho jsem hodně cestovala, jeden den jsem byla v Miláně a druhý zase v Koreji… Začala jsem být vidět v mediálním prostoru, což jsem vnímala v té době jako senzační. Cítila jsem se být na vrcholu. A teď najednou těhotenství. „Bude to strmý pád,“ tušila jsem.
A byl?
Buď půjdu já, nebo dítě. Tak to ve mně bylo. Nakonec jsme se s otcem syna rozhodli, že si ho necháme. On byl můj milenec, měl svou ženu a dítě, žil v Německu a já věděla, že spolu nebudeme. Ani jsem to nechtěla. Může být blízko i na dálku, říkala jsem si. Nemusí být s naším synem 24/7. Koncept tradiční rodiny nebyl pro mě důležitý, jen jsem si ho přála přítomného lidsky. Na začátku mě hodně podržel, já se hroutila a on mluvil o Malcolmovi jako o magical baby. Znala jsem jeho píseň Baby father, kde zpívá o otcovské zodpovědnosti. Řekla jsem si: Asi to tak má být, stejně se mi všechno v životě děje náhodou.
