Pomáhat ostatním v době digitální? Moje mise je služba lidem, říká Moje Heroine Eva Pavlíková

Eva Pavlíková patří k lidem, kteří se nebojí otevřeně přiznat, že se jim v životě něco nepovedlo. O svých neúspěšných projektech, ale i osobních tragédiích mluví s odzbrojující upřímností. „Je to jako odlupování slupek cibule. Když sloupnu všechny vrstvy a nánosy, které v sobě mám, cítím se hrozně silná. Je pro mne důležité říkat věci tak, jak jsou. Myslím, že to souvisí s tím, že když jsem se léčila z alkoholu a drog v osmnácti, zjistila jsem, že když nepiju alkohol, nemám žádnou berličku, za kterou bych se mohla schovat. Musím tedy být připravena žít život tak, aby se vše dělo s mým vědomím a s mou kontrolou,“ vysvětluje.

„Myslím, že mi paradoxně transparentnost v životě pomáhá, a nedovedu si představit jinou cestu. Prožila jsem věci, o kterých je potřeba mluvit, jako byl potrat prvního syna nebo komplikované porody mých dvou synů. Nejlepší, co jsem pro sebe mohla v tu chvíli udělat, bylo o tom mluvit. Tohle je ale samozřejmě moje cesta a ne každý to má stejně. Je proto dobré vnímat i to, zda je moje okolí na takovou upřímnost a transparentnost připravené,“ podotýká vzápětí.

Slovo neúspěch prý ve slovníku Pavlíkové ale téměř nemá místo. „Všechno je otázka životní cesty. Pro mne je důležité, jak situaci umím zpracovat pro sebe a vyjít z ní do budoucna. Také nemám pocit, že se člověk musí ze všeho poučit. Takové to „všechno zlé je pro něco dobré“ nefunguje. Přijímám věci takové, jaké jsou. Pamatuji si, že jsem jednou v týmu řekla, že je důležité umět trpět, protože život je těžký, a také si pamatuji jak negativně to tehdy bylo přijato. Věřím ale, že umění trpět a projít si i neúspěchy a nezdary je stejně důležité jako procházení dobrým obdobím.“

Od roku 2021 je Eva Pavlíková CEO Česko.Digital. Do komunity, která ukazuje, jak lze pomáhat prostřednictvím digitálních technologií, se podle svých slov dostala vlastně mimoděk. „Dlouhodobě jsem pracovala jako manažerka v IT. Končila jsem zrovna v jedné telekomunikační firmě a náhodou se ke mně dostal newsletter od Jakuba Nešetřila, že zakládá Česko.Digital a hledá projektové koordinátory,“ vzpomíná. „V tu dobu jsem přemýšlela, co nejvíc umím. Být projektová manažerka je sice fajn, ale brzy přijdete na to, že vlastně nevíte, co umíte, protože nemáte žádný hard skill. Umíte spíš koordinovat lidi a komunikovat s nimi, a to se špatně popisuje. Přihlásila jsem se na pozici projektové manažerky a v momentě, kdy Jakub stavěl tým, domluvili jsme se na pozici provozní ředitelky i parťáka. Třetí zakladatelka s námi tehdy byla Radka Horáková.“

Otázku, co vlastně umí, si prý Pavlíková ale velmi nerada pokládá. „Většinou to dělám, jen když měním práci nebo začínám něco nového. Je pro mne důležité, jak mne vnímá okolí a proč se mnou chtějí lidé pracovat. Slýchávám, že mám jasnou vizi nebo srozumitelný cíl. Myslím, že jsem empatická a umím dávat lidem prostor se rozvíjet. A asi bych uměla i programovat,“ vyjmenovává. 

Pavlíková dříve působila také na pozici provozní ředitelky - oproti postu CEO si na ní podle svých slov připadala víc „v závětří“. „Spolu s dalšími dvěma zakladateli jsme si prošli složitým obdobím, kdy jsme zjistili, že nejsme schopni spolupracovat ve třech, takže jsme se dohodli, že já povedu organizaci, Jakub se přesunul do správní rady a Radka měla v té době první dítě. Moje současná role je hodně jiná. Okolí očekává, že CEO je někdo, kdo bude za organizaci umět mluvit, kdo je mediálně vidět. Také vedle sebe nemám nikoho, kdo by mohl udělat velké rozhodnutí, takže musím mít silnější vizi a být připravena srozumitelně komunikovat i se správní radou. V červnu jsem odešla na sabatikl a zastupuje mne můj kolega Honza Kotara, který po mně převzal pozici provozního ředitele. Když jsme se o tom bavili, shodli jsme se, že obě role vyžadují hodně odlišnou dynamiku.“

Po skoro čtyřech letech v Česko.Digital se ale Pavlíková odhodlala k velkému kroku: kancelář vyměnila za péči o děti, vztah s partnerem a odpočinek, který jí na vysoké pozici znatelně chyběl. „Cítila jsem, že si potřebuji od té organizace odpočinout, stejně jako si ona potřebuje odpočinout ode mne. Hlavně od pozice spoluzakladatelky. S tou je spojena silná vize a já mám pocit, že tým, jenž Česko.Digital utváří, a lidé, kteří jsou součástí týmu, potřebují vědět, že jsou to oni, kdo jsou nositeli té vize. Při odchodu jsem se snažila předat všechno, co šlo,“ říká. 

Velké množství času teď Pavlíková tráví v přírodě. „Kromě toho ježdění na kole, knížek a jógy jsem hodně pracovala na svém vztahu s dětmi. Ty čtyři roky jsem myslím hodně zanedbávala nejen je, ale i partnera. Velkou část sabatiklu jsme tedy věnovali naší louce, kterou máme sto kilometrů od Prahy a kde si budujeme takový domov v přírodě. Snažím se najít vnitřní klid a mám pocit, že ho nacházím.“

Od září Pavlíková studuje Husitskou teologickou fakultu na roli farářky. „Před rokem a půl jsem se ­zúčastnila programu s názvem ženský leadership. Tam jsem zjistila, že manažerská dovednost, kterou jsem se učila, je pro mne vyčerpávající právě proto, že jsem se jí učila od mužů. Součástí ženského leadershipu bylo hledání osobní mise. Vyšlo mi, že moje cesta je ukazovat cestu k Bohu. Za věřící se ale nepovažuji, protože Bůh pro každého znamená něco jiného. Pro někoho je to persona, pro někoho příroda, pro mne jsou to ptáci, je to celkem jedno. Mám občas pocit, že averze ke slovu Bůh nás omezuje v naší spirituální cestě, která se vlastně stejně děje. Hledala jsem způsob, jak tuhle svou osobní misi naplnit, a pro sebe jsem si to přeložila jako službu lidem. Takže chci zkusit, jestli tohle je ta cesta k naplnění,“ objasňuje. „Zároveň je studium latiny, novozákonní řečtiny, hebrejštiny a liturgického zpěvu něco úplně jiného, než když jsem studovala výpočetní techniku. Je to nesmírně obohacující.“

Pavlíková říká, že neumí jmenovat jeden jediný projekt, na který je opravdu pyšná. „Daří se mi balancovat práci a vztah, byť je to někdy strašně těžké. Je mi čtyřicet dva a pořád se utěšuju tím, že se říká, že pracovní vrchol nastává v padesáti. Do čtyřiceti se sbírají zkušenosti, takže mám pocit, že je teprve začínám zužitkovávat. Jsem pyšná na to, že jsem vždycky mohla být sama sebou. Když se ohlédnu, nevidím nic, za co bych se musela stydět.“