Inkluze v Česku skomírá. Zachraňujeme díry v systému, říká ředitelka školy, která se na ni zaměřuje
Alena Laláková pracuje ve školství od roku 1993, šestnáct let vede svou soukromou školu Jeden strom. Ta je schopná přijmout i děti, kterým se ve velkých městských školách nedaří, jako jsou děti velmi introvertní nebo s některými poruchami učení. Inkluze v Česku podle ní skomírá na nedostatek financí a přeplněné třídy. „Denně mi volají zoufalí rodiče, kteří nevědí, co si počít se svým dítětem,” říká. „Školy, jako je ta naše, celý systém zachraňují.”
Jaký je současný stav inkluze ve školství?
Naše škola Jeden strom inkluzi podporuje. Ale myslím, že školství na ni v době, kdy přišla, nebylo připravené. Školy neměly dostatečnou podporu. Na začátku byla financována podpůrná opatření dostatečně, ale se zvyšováním mezd začal být problém získat peníze třeba na asistenty. Zároveň začaly vzrůstat požadavky na kvalifikaci některých vyučujících. My jsme jako soukromá škola třeba nedostali navýšení financí na asistenty, ty peníze jsou opravdu bídné a najít kvalifikovaného člověka je problém. Takže z mého pohledu se to spíš plíživým způsobem začíná zhoršovat. Ministerstvo se snaží osekat náklady, kde se dá a, je to vidět.
Z mého pohledu je inkluze skvělá, ale musí tomu být přizpůsoben celý vzdělávací systém a jeho financování, a to tedy nefunguje. A co by podle vás bylo tedy tím řešením?
Muselo by se do školství nalít daleko větší množství peněz. Když má škola ve třídě 28 dětí a z toho třeba pět s podpůrnými opatřeními, tak to není funkční model. A nemůže si snížit počet dětí ve třídě, protože hlavně ve městech jsou školy přecpané. My vzhlížíme k severskému školství, ale pokud budeme mít ve třídách tento počet dětí, těžko se posuneme dál.
Jaké jsou podle vás nejčastější důvody, proč děti se speciálními potřebami selhávají v klasických školách, respektive proč školy selhávají v péči o ně?
Vysoký počet žáků ve třídách. Zároveň učitelé musí odučit spoustu učiva, nemůžou se jen tak zastavit a brát ohledy na děti, které mají jiné vzdělávací potřeby. Přitom snížené výstupy má jen opravdu malé procento dětí. Sítem pak propadávají děti, které mají potřeby větší, ale přitom pro ně není mnoho škol, kam by mohly v klidu chodit, pracovat ve svém tempu a v menším kolektivu. Takové dítě potom vyrušuje a rodiče ostatních si stěžují na pomalejší spolužáky. Škola často v danou chvíli hledá velmi obtížně metodickou podporu, protože pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně pedagogická centra jsou přetížená a ve školách není dostatek odborníků ani peněz na jejich zaplacení.
