Díky AI se na svůj život můžu podívat z pohledu někoho jiného. Přiměla mě fotit odlišně, říká umělkyně

Proč jste začala zkoumat umělou inteligenci?

Pracovala jsem s fotografií, a když jsem byla malá, malovala jsem. Je proto možná zvláštní, že jsem se vůbec začala o umělou inteligenci zajímat. Myslím ale, že je to přirozené, protože všechny tyto oblasti se od sebe zas tolik neliší. Podle mě mají jeden společný aspekt, a tím je zkoumání světa a pátrání po tom, jak funguje.

Je to právě princip objevování, který byl mou hlavní motivací při fotografování. Chodila jsem po městě a bavilo mě fotit různé situace, ne je sama vytvářet. Vždy mě zajímaly všední aspekty každodenního života, líbilo se mi zvěčnit intimitu okamžiku. Když pracuji s AI a moderními technologiemi, prozkoumávám velmi odlišný svět počítačů a strojů a snažím se pochopit, jak fungují, jak přistupují k věcem, jak vidí věci jinak, ať už se jedná o sady různých dat, nebo sbírky fotografií. Vždy mi jde o hledání a nalézání věcí, které považuji za krásné.

Umělá inteligence v kreativních procesech je často srovnávána s nástroji, jako jsou štětec nebo fotoaparát. Souhlasíte s takovým srovnáním?

Ano, naprosto souhlasím. Často se v takovýchto diskusích zabýváme spíše budoucností. Problém je v tom, že když mluvíme o obecné umělé inteligenci (AGI), máme tendenci ji antropomorfizovat, představovat si ji jako takového magického spolupracovníka nebo nějakou velkou abstraktní sílu a to nás může logicky děsit. Proto si myslím, že je vždy potřeba vrátit se k nástrojům, které máme k dispozici právě teď. Umožňují nám splnit úkoly, které by jinak trvaly hodiny, během několika sekund. I tak je ale třeba vnímat situaci tak, že veškerá motivace a záměr zůstává v rukou člověka.

Neuronové sítě nemají vlastní motivaci a nemají ji ani nástroje, které používáme. Kdybychom umělou inteligenci ponechali sobě samotné, vytvářela by obrovské množství obsahu, který by byl pouze napodobeninou něčeho přítomného v datech, na kterých se trénovala. Je právě úkolem člověka, který AI používá, aby procházel tyto nástroje a našel něco, co má hodnotu, nebo něco, co by mu pomohlo vyprávět vlastní, lidský příběh.

Ráda používám tento příklad. Když máme v MoMA (Museum of Modern Art, pozn. red.) výstavu umělce, který používá AI, neříkáme „máme AI v MoMA“, vždy mluvíme o tom konkrétním umělci. Vždy hovoříme o lidech, kteří často používají umělou inteligenci komplexními, složitými a inovativními způsoby. Je lákavé občas mluvit o halucinacích nebo o tom, jak AI sní, ale vždy je potřeba vrátit se k myšlence, že jsou to zkrátka nástroje, které mají k dispozici lidé.

Myšlenka dokonalého obrazu se do jisté míry odráží ve vaší sérii UnBeautiful. Ale zaujal mě pojem zkoumání univerzálních vzpomínek. S jakou univerzalitou se ve své tvorbě setkáváte?

Myslím, že tento typ univerzality má dvě strany. Na jedné straně máte velmi nejednoznačné obrázky, které odrážejí krásu dřívějších výstupů z modelů umělé inteligence. Tyto výstupy mají dostatek detailů na to, aby byly věrným zobrazením bodu v prostoru a čase, a je tedy pravděpodobné, že se s nimi dokáže ztotožnit víc lidí. To je také druh obrazů, které mě opravdu uchvátily. Vnímám je totiž jako vzpomínku, která projde nejprve mým okem, pak objektivem fotoaparátu a poté procesem strojového učení. Obraz se tak posouvá a výsledek se stává obecnějším. Už se tolik nejedná o můj osobní pohled, ale o mnohem obecnější kus obsahu.

Druhá strana univerzality, a to je něco, co je velmi přítomno v mé sérii UnBeautiful, je myšlenka, že velké jazykové modely lze považovat za komprimovanou verzi internetu. A internet je dokonalým zrcadlem společnosti. Svým způsobem je tedy možné vnímat i velké jazykové modely jako zrcadla společnosti. Naše společnost není v mnoha ohledech dokonalá, a když používáme velké jazykové modely, je najednou snadné zcela přesně určit všechny předsudky a negativní aspekty společností, které modely reflektují. Strojové učení je nesmírně dobré v zachycování trendů a korelací a v jejich zveličování. Ráda ve své práci zacházím ještě dál a tyto předsudky zveličuji ještě víc.

Vaše série UnBeautiful je projekt, který zkoumá standardy zobrazování těla. Vznikl tak trochu z vašich vlastních nejistot?

Určitě ano. Myslím si, že každý projekt, který děláme jako umělci, i když to není řečeno explicitně a i když jsou témata často univerzální, vychází z osobních motivací. V popisu projektu uvádím, že použité obrázky pocházejí z doby, kdy jsem vyrůstala. Jako žena jsem se učila fungovat ve světě, který teprve začaly ovládat sociální sítě. Ty náhle poskytovaly spoustu srovnání s ostatními lidmi.

Bylo to v době, kdy jsem se přestěhovala do jiné země. Když jsem vyrůstala, platila jsem spíš za nejchytřejší ve své třídě než za nejhezčí a neměla jsem s tím problém. Ale tehdy, když jsem se přestěhovala, nebyla jsem najednou ani nejhezčí, ani nejchytřejší. Trpěla jsem obrovskou nejistotou pramenící z náhlého uvědomění, že celá moje osobnost je vlastně jiná, než jsem si představovala, a také z vědomí, že ji budu muset znovu celou najít. Bylo mi něco přes dvacet. Objevovala jsem svou roli, své tělo, to, co jsem za člověka, a tento projekt pro mě byl způsob, jak se do těchto okamžiků vrátit. Dívky, které vyrůstají nyní, se musejí vypořádávat s větším tlakem sociálních sítí. Ty dnes představují standardy krásy, které pracují s filtry užívajícími umělou inteligenci i digitálními influencery. Když jsem vyrůstala já, byla jsem také vystavena standardům krásy, ale tehdy je alespoň představovali skuteční lidé.

Přivádí vás tato zkušenost, kdy umělá inteligence v zásadě na lidi klade přísnější nároky, k přemýšlení o vlastním používání umělé inteligence? Byly by výsledky vašich projektů lepší, nebo horší, kdybyste nepoužila AI?

Byly by bezpochyby jiné. Ale vliv AI funguje oběma směry. Od té doby, co jsem začala pracovat s AI, jsem si všimla, že jsem dokonce začala fotit jinak. Umožňuje mi to mnohem víc. Mohu se na věci dívat z odlišné, nelidské perspektivy. Mohla bych to asi přirovnat k možnosti být na chvíli někým jiným a podívat se na svůj vlastní život z pohledu někoho jiného. Ale tato druhá osoba není váš kamarád nebo vaše matka, ale něco více odděleného a sofistikovanějšího, něco, co je schopno pozorovat vzorce mnohem lépe, než je vnímá člověk. Umožňuje mi to jedinečný vhled do vlastního života.

AI a nové technologie platí tak trochu za mužský svět. Je to i vaše zkušenost?

Ano. Když jsem před několika lety navštěvovala konference o počítačovém vidění a strojovém učení, většinu času jsem se setkávala pouze s mužskými účastníky. Svět umění není tak odlišný. Nejetablovanější umělci, kteří se v aukci prodávají za nejvyšší ceny, jsou muži. Nacházím se v bodu konvergence mnoha oblastí ovládaných muži. Pro mě je to už o něco jednodušší, protože jsem si na to zvykla. Být jedinou ženou na schůzce, být jedinou ženou v místnosti… přišla jsem na způsoby, jak si to vynahrazovat. Vím, že musím působit mnohem sebevědoměji, než se obvykle cítím. I když si nejsem něčím jistá, musím tu myšlenku říct nahlas. Musím vykonat práci, i když se necítím stoprocentně kvalifikovaná, protože by to tak udělalo dalších devět mužů v místnosti. To samé platí i pro trénování modelů umělé inteligence a to právě často vysvětluje výstupy, o kterých jsme hovořily.

Dává vám to, že jste žena, výhodu v některém z těchto oborů?

Je důležité, aby se ženy v těchto oblastech angažovaly a nebály se. Užitečný způsob, jak o tom přemýšlet, je, že být ženou v AI a technologiích může být jedinečné, a proto jsou jedinečné i dovednosti, které přinášíte. Ať už je to emocionální obratnost, nebo tvrdohlavý přístup k dosahování cílů, nebo spousta dalších schopností. Je to jedinečnost, na kterou můžeme být hrdé.

Ivona Tau se zúčastní letošní konference Pražského Quadriennale na téma technologií v divadle, scénografii a výstavním designu, koná se 16.–18. října ve vršovickém centru Vzlet.