Ženy, které se nebojí měnit svět. Připomeňte si všechny držitelky ocenění Moje Heroine

Lektorka moderní sebeobrany Jasmína Houdek dokázala své traumatizující zkušenosti z dětství přetavit v sílu, kterou dnes předává ostatním. Svůj hlas používá jako zbraň. Otevřeně mluví o sexualizovaném násilí i znásilnění a posiluje ženy a dívky, aby si i ony vzaly svou sílu zpět. Od roku 2015 je instruktorkou Moderní sebeobrany a loni vydala s manželem Pavlem Houdkem stejnojmennou knihu. Přednáší a vede workshopy emancipační sebeobrany v Česku a na Slovensku.

Eliška Kodyšová vede neziskovou organizaci Aperio, která pomáhá rodičům zvládat náročná životní období. Věnuje se hlavně zlepšování porodnictví, neutěšené situaci sólo rodičů a jako psycholožka se zaměřuje na vliv porodního zážitku na kompetence matek i na partnerskou komunikaci. Vymýšlí a lektoruje programy, ve kterých pomáhá rodičům otřeseným těžkou životní situací znovu se postavit na nohy, aby mohli být oporou svým dětem. Neúnavně a s velkou empatií bojuje za to, aby rodiče měli rovné podmínky, ať už pečují, pracují, nebo slaďují obojí.

Původně se Elena Gorolová vyučila kovoobráběčkou a nastoupila do Vítkovických železáren. Její životní cesta ale nabrala jiný směr poté, co jí byla při porodu druhého syna v nemocnici v Ostravě-Vítkovicích bez jejího vědomí provedena sterilizace. A protože se nebála o této traumatizující události mluvit, začala spolupracovat s neziskovou organizací Vzájemné soužití a stala se mluvčí protiprávně sterilizovaných žen. O nedobrovolných sterilizacích mluvila mimo jiné v OSN. Předloni v létě byl po dlouhém čekání Senátem konečně schválen zákon, který převážně romským ženám, jež nedobrovolně podstoupily sterilizaci, přiznává odškodnění.

Ředitelka České asociace paraplegiků Alena Jančíková je po úraze na vozíku. Svým aktivním životem se ale vzpírá obecným představám o tom, co člověk s hendikepem zvládne a co už ne. Projekty, které v asociaci realizuje, vycházejí z jejích vlastních zkušeností. Aby lidé na vozíku vyzkoušeli nejen práci za počítačem, ale mohli se i starat o obchod a komunikovat s veřejností, spustila Hvězdný bazar. Aplikace VozejkMap zase mapuje bezbariérová místa v Česku. A je toho mnohem víc. Alena Jančíková inspiruje nejen svým přístupem k životu s postižením, ale i otevřeností, s jakou o něm mluví.

Petra Jirglová se během pár měsíců stala ze spisovatelky aktivistkou díky setkání s jedním malým opuštěným chlapečkem v motolské nemocnici. Když si všimla, že je několikaměsíční miminko v nemocnici samo, rozjela akci, na jejímž konci se chlapeček dostal do přechodné péče. V rámci zkostnatělého systému, který přehlížel potřeby bezbranného dítěte, se jí pak podařilo vybojovat naději nejen pro něj. Je zakladatelkou spolku Za ruku, který se zasazuje o to, aby žádné dítě nemuselo být v nemocnici samo. Aby i ty děti, se kterými nemůže zůstat jejich blízká osoba, měly „svého“ člověka, který jim pomůže překonat strach a samotu.

Jana Soukupová je ředitelkou odboru Kabinetu ministryně pro vědu, výzkum a inovace a také zakladatelkou iniciativy Youth, Speak Up! „Vnímala jsem, že politika je mladým uzavřená, že do ní nevidí. Rozhodla jsem se to obrátit a zeptat se jich: Co je to, co byste naopak vidět chtěli? Co jsou věci, které cítíte jako svoje?“ vyprávěla. Od roku 2018 se skupinou politologů neúnavně objíždí střední školy, zjišťuje, co mladé lidi zajímá, a snaží se je vtáhnout do debaty o tématech, která mají skutečný dopad na kvalitu života každého z nás. Zjistila, že mladé lidi zajímají environmentální otázky, bydlení, péče o duševní zdraví, což jsou témata, která politické strany nemají na špičce žebříčku priorit.

Válečná reportérka Petra Procházková získala ocenění Moje Heroine po rozhovoru s ruským politologem Dmitrijem Jefstafjevem, ve kterém prokázala naprostou profesionalitu a osobní integritu. Hrdinství ale prokazuje dlouhodobě. Tím, jaké příběhy přináší z fronty i jak se zapojuje do pomoci (nejen) ženám a dětem v zemích zkoušených válečnými konflikty. Procházková během své kariéry přinášela reportáže z Abcházie, Osetie, Gruzie, Afghánistánu či Kurdistánu. Jejím hlavním tématem je v současnosti válka na Ukrajině.

Klára Kadár je spoluzakladatelkou iniciativy Bez trestu proti zlehčování sexualizovaného a domácího násilí. Věnuje se také odstraňování násilí porodnického a humanizaci porodnictví v rámci projektu Unie porodních asistentek a sexualizovaným násilím se dále zabývá i ve spolku Konsent, kde má na starosti především nápravu definice znásilnění. Je vedoucí mezirezortní skupiny pro lidská práva v Pirátské straně.

Jaderná chemička Martina Benešová-Schäfer spolu se svým týmem vyvinula lék na rakovinu prostaty. Držitelka ceny Invence v rámci ocenění Česká hlava inspiruje i další ženy, aby se nenechaly odradit vědeckým prostředím, které není vůči ženám nastaveno zrovna přátelsky. „Nejsem zrovna typický distingovaný vědec, běhám po chodbách výzkumného centra jako hadr na holi. Dost se odlišuju, ale cítím, že to kolegové vnímají jako sympatickou vlastnost,“ řekla pro Heroine.

Čtyřicet tisíc lidí si díky iniciativě Swap Prague Kristýny Holubové a Lucie Poubové nekoupilo něco nového a nevyhodilo věc, která ještě mohla posloužit někomu dalšímu. Coby průkopnice swapování dnes organizují workshopy a učí nás udržitelně nakupovat, žít i pracovat. „Snažíme se připomínat lidem, jakou moc mají jako jednotlivci, že jejich hlas taky něco znamená. Není to tak, že všechno zvládneme sami, potřebujeme určitě změnu systému, ale mluvíme o tom, že sami můžeme začít, že i ta troška, co uděláme, dává smysl. Chceme inspirovat k chování, ze kterého můžeme mít dobrý pocit už dneska,“ říká Kristýna pro Heroine.

Svým sympatickým přístupem přispívá k tomu, že veřejnost začíná vnímat trans lidi s větším respektem. Lenka Králová se nebojí mluvit otevřeně o své tranzici a cestě k ní. Ve svém pořadu V Tranzu představuje příběhy tranzice bez stereotypů, bulvarizace a snahy šokovat. Na legislativní problémy ohledně tranzice v tuzemsku, jako je fakt, že Česká republika je totiž jednou z posledních zemí v Evropě, která vyžaduje pro úřední změnu pohlaví kastraci, upozorňuje politiky a mluví o nich v médiích. V poslední době se věnuje také příběhům rodičů trans dětí.

Říkali jí, že věda přece nemá rod, je dobrá, nebo špatná. Taky jí říkali, že ženy na určitou vědu nemají buňky. Neposlouchala je. Už dvaadvacet let nejen zkoumá, ale i odstraňuje nerovnosti ve vědě a v akademickém prostředí. O tom, čemu čelí trans lidé nebo jaké rezervy má policie v přístupu k obětem znásilnění, organizovala konference ještě předtím, než to začalo být cool. Marcela Linková od roku 2001 vede Národní kontaktní centrum – gender a věda Sociologického ústavu AV ČR. Zaměřuje se na sociologii genderových organizací, proměny systému výzkumu a vývoje a hodnocení vědecké práce z genderové perspektivy. Věnuje se zejména mezinárodní spolupráci a spolupráci mezi Českou republikou a Evropskou komisí. Je členkou poradních a expertních orgánů v ČR a v Evropské komisi.

Z vyloučené lokality se dostala až na vládní post. Dostala ji tam schopnost nejen překonat stereotypy a bariéry, kterým čelila ve vzdělávání, ale i podpora její romské rodiny. Ctít tradice, bourat předsudky a přitom jít cestou smíření a solidarity je posláním Lucie Fukové, která se stala historicky první osobou na pozici vládní zmocněnkyně pro záležitosti romské menšiny. Předtím nasbírala řadu profesních zkušeností: během studia na gymnáziu vyučovala romštinu, při vysoké škole dělala romskou poradkyni na pardubickém magistrátu. Později koordinovala projekty pod Úřadem vlády a dnes už třetím rokem působí ve Státním zdravotním ústavu. Kromě toho v mládí tancovala a zpívala v hardcorové kapele.