Pečující samci a opičí bojovnice. Jak nám chování šimpanzů pomáhá pochopit genderové role?

De Waal, který zemřel letos 14. března, se v publikaci ohlíží za svým životem: dětstvím v početné nizozemské rodině, v níž vyrůstal s pěti bratry, manželstvím s Francouzkou s odlišným pojetím genderových rolí a desetiletími akademických válek o někdy až machistické vědecké teorie. Mimo jiné ukazuje, jak mu znalost fungování lidoopích tlup někdy pomáhala odhalovat mechanismy, které v lidské společnosti fungují rovněž, ale na skrytější rovině. Jako student kupříkladu patřil ke generaci anarchistů, která nedůvěřovala autoritám ve vedení univerzity. „Sexuální žárlivost jsme vnímali jako přežitek a ambice jakéhokoli směru byly podezřelé,“ vzpomíná. Šimpanzí kolonie, kterou zkoumal, ale vykazovala právě ony tzv. „zpátečnické“ tendence. Jak se s rozporem vyrovnal? Významně pozměnil svůj názor na členy vlastního druhu. I díky studiu šimpanzů pochopil, že také tehdejší studentské hnutí mělo jasně danou hierarchii vůdců, jejich poskoků a stoupenců, takže bylo všechno, jen ne rovnostářské, ovšem všichni členové rovnost vesele předstírali.

Autor v knize také vtipně ukazuje, že lidoopi, které on a jeho kolegové zkoumali, v mnoha situacích nerozlišovali mezi vlastním druhem a lidmi, ale citlivě vnímali rozdíl samec/samice, čemuž přirozeně přizpůsobovali své chování. Kupříkladu mnozí vědci-muži, kteří se snažili pracovat s bonoby v zajetí, se dostávali do potíží kvůli neochotě samic ke spolupráci právě s muži. Samice totiž vytvářejí silné aliance a daleko lépe kooperují s (lidskými) výzkumnicemi. Sám de Waal prý v tomto ohledu v San Diego Zoo nedopadl lépe. Jako s badatelem s ním pracovat nechtěly. Ale dočkal se jiné možnosti „spolupráce“: bonobí samice Loretta se mu často nabízela zpoza příkopu, koketně se k němu otáčela genitáliemi, a přitom na něj mezi nohama svůdně vykukovala a mávala. Ovšem jako muž „nikdy nebyl součástí gynarchie, kterou tvoří společenství bonobů“.