Anna Hogenová: Dobrý učitel je dílem milosti. Dává dětem pocítit vroucnost a přijetí
Český filozof Jan Patočka píše ve svém díle „Péče o duši I.“, že „dobrý učitel je dílem milosti“. A má pravdu. Děti je třeba otvírat k nim samým, naslouchat jim bedlivě, jen tak je učitel „dílem milosti“.
Nestačí didaktika v podobě systémů a struktur, s každým musíme mluvit jeho vlastní řečí, abychom se dostali k jeho bytostnému myšlení. Vyučování je víc probouzení ze somnolence, duchovního spánku zvyků a zajeté praxe. Děti čekají na otevřenost, upřímnost a hlavně opravdovost učitele, nikoli na strukturu ověřitelných a kontrolovatelných příkazů nějakého „vědce“ z výzkumného ústavu.
Podstatou člověka je rozhovor, nic jiného. Může se konat beze slov, i se slovy. Dejme dětem dar k těmto Vánocům v podobě toho, že jim budeme naslouchat tak, jak si to představoval Kant, když nám vysvětloval mravní imperativ. Ten se zakládá v tom, že v každém musíme zahlédnout absolutní hodnotu, a proto nesmíme nikoho používat jako prostředek ke svým vlastním účelům.
To platí nejvíce o našich vlastních dětech, ale i o dětech ve školách. Zkusme si my, učitelé uvědomit, že jsme těmi, kteří v tuto arogantní dobu mají učit tím, jak sami žijeme, to jest rozhovorem beze slov, o co jde? Jde o to být odpovědnější za druhé, než ti ostatní jsou odpovědni za nás, říká se tomu asymetrická odpovědnost.
Pragmatické vzdělávání neprobouzí důstojnost a úctyhodnost, vyrábí jen asertivní jedince prosazující bezhlavě svou vůli k moci, tak, jak to vidíme všude a neustále.
Přišli na to myslitelé po holocaustu, když promysleli to, co znamenají čísla vytetovaná na předloktích lidí v koncentrácích. Tito lidé se stali jen prostředky pro účely těch nadřazených. U těch, kteří pochopili, není jiná cesta než asymetrická zodpovědnost. Pragmatické vzdělávání neprobouzí důstojnost a úctyhodnost, vyrábí jen asertivní jedince prosazující bezhlavě svou vůli k moci, tak, jak to vidíme všude a neustále.
Naše děti potřebují pocítit vroucnost toho, že jsou námi přijaty, že je máme rádi. To neznamená, že jim budeme neustále připomínat, že je máme rádi, jak to vídáme v amerických filmech. To by byla jen lež a projev nedobrého svědomí. Nechme je to pocítit, to je to, co potřebují nejvíc, i když svou potřebu nikdy takto nevyjádří, protože ani nemohou, jsou to děti.
Potřebují „communio“, prastaré přijetí, ale potřebují to procítit, nikoli slova, slova, slova.
Anna Hogenová vede katedru filozofie na Husitské teologické fakultě a oddělení filozofie a etiky na PedF UK.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
