Máte toho dost, křičíte a vyhrožujete. Uvnitř jste i tak dobří rodiče, tvrdí slavná psycholožka
Jedete po práci s hlavou plnou starostí domů. Děti se v autě handrkují o tom, jaká písnička se bude poslouchat. Domácí úkoly jsou boj. Večeři, kterou jste nachystali, alespoň jedno z vašich dětí nechce jíst, zato by vám rádo předvedlo soutěž v krkání, která teď frčí ve škole. Už toho máte za celý den dost. Křičíte a vyhrožujete. Posíláte děti do jejich pokoje a cítíte směsici vzteku, beznaděje a viny. Nejste sami, komu se to děje. A nejste proto ani špatní rodiče.
Alespoň to říká Rebecca Kennedy, známá jako Dr. Becky. Americká psycholožka, která je na instagramu (a díky svému podcastu i na Spotify a Apple Poddcasts) senzací mezi rodiči po celém světě. Otevřeně mluví o tom, že rodiče nikdo nevybavil na to, jak respektujícím způsobem zvládat ošemetné výchovné situace. A snaží se vyčerpaným mámám a tátům pomoci zachovat klid, stanovit zdravé hranice a vychovávat děti tak, aby si nezničili vzájemný vztah.
Tresty možná zaberou, ale kazí vztahy
Foto: Mladá fronta
Becky Kennedy je klinická psycholožka s titulem z prestižní Kolumbijské univerzity. Je také mámou tří dětí a autorkou podcastu Good Inside i stejnojmenné knihy. Ta letos vyšla i v češtině pod názvem „V jádru dobří: Jak se stát rodičem, jakým chcete být” (Mladá fronta, 2024). Její filozofie vychází z přesvědčení, že nehledě na to, jak „blbě” se chováme – ať už jako děti, nebo dospělí – není s námi nic špatně. Jsme takzvaně „Good Inside”, tedy uvnitř dobří, jednoduše – v pořádku. Kennedy v knize popisuje, jak se po studiích účastnila věhlasného rozvojového programu, který ji měl připravit na to, jak rodičům (a ostatně i jí samotné) z pozice psycholožky pomoci v těžkých výchovných situacích. Z doporučovaných „nástrojů”, jako jsou tresty, odměny, ignorace, posílání dětí do pokoje s pokynem, ať se vrátí, „až budou normální”, se jí dělalo fyzicky zle. Chyběla jí v tom lidskost.
Podle Rebeccy Kennedy se tento způsob výchovy soustředí výhradě na „drezuru”, tedy vymýcení nějakého typu chování namísto hledání příčin a pátrání po porozumění tomu, proč se dítě nějak chová. „Chování je jen špička ledovce. Pod hladinou je nějaká potřeba dítěte, kterou neumí komunikovat jinak,” píše. Tresty nebo výhrůžky možná mohou chování zamezit, ale po cestě se jaksi narušuje vztah mezi rodičem a dítětem. Tím, že se rodič staví do role „nepřítele”, se vytrácí důvěra a blízkost. Rozhodla se proto hledat způsoby, jak v situacích, kdy dítě rodičům lže, odmítá je, nebo je dokonce agresivní, jednat efektivně s ohledem na udržení vzájemného napojení. Nedá se říci, že by poselství této americké psycholožky bylo nějak radikálně nové – principy, ze kterých vychází, se do značné míry shodují s tím, co v zahraničí léta hlásá Naomi Aldort (Vychováváme děti a rosteme s nimi), Janet Lansbury (Zlobivé děti neexistují) nebo v českém kontextu Jana Nováčková (Respektovat a být respektován). Co je nové a osvěžující, je forma, jakou své poselství k rodičům dostává.
Výchovné tipy od pračky
Pro téměř dva miliony rodičů, kteří ji sledují na instagramu, natáčí neformální videa. Často je nenalíčená, sedí doma před pračkou nebo běží na pracovní schůzku. Mluví o náročných situacích ze své rodiny a nabízí tipy, jak reagovat, když dítě bije sourozence nebo mluví sprostě. Nevystupuje z pozice autority. Sama přiznává, že se svými radami ne vždycky dokáže řídit. Což je pro rodiče, kteří jsou až po uši zanoření v sourozeneckých sporech nebo s dítětem prochází pubertou, osvěžující a úlevné.
Navzdory tomu, že jde o profesionálku vycházející z principů teorie citové vazby, mindfulness nebo systemických konstelací, jde také o mámu, které občas ujedou nervy. „Rodičovství je odjakživa jedinou prací na světě, na kterou se nám nedostává žádného školení ani podpory; prostě se od nás očekává, že ji budeme dělat,“ říká v rozhovoru pro New York Times.
Foto: MiYOSMART
Revoluce v péči o dětský zrak
Krátkozrakost u dětí roste; do roku 2050 může zasáhnout polovinu populace. Vedle genetiky je hlavním faktorem nadměrné koukání do blízka. Včasná diagnostika a léčba jsou klíčové. Brýlové čočky MiYOSMART s technologií D.I.M.S. mohou myopii zpomalit či zastavit. Navštivte očního lékaře a řešte krátkozrakost hned teď.
Ve své knize nabízí řadu konkrétních užitečných návodů, jak s dětmi projít situacemi, kdy například lžou, bojí se, stydí se, perou se nebo „neposlouchají”. Jak v rozhovoru s Rebeccou Kennedy poznamenala Glennon Doyle, spoluatorka kultovního podcastu We Can Do Hard Things: „Tak jako jde o návod, jak vychovávat děti, jde o návod, jak rodiče mohou vychovávat sami sebe a žít dospělý život.”
Deset principů, které Dr. Becky v knize popisuje – jako třeba to, že mohou platit dvě věci zároveň (Můžu být dobrá máma a zároveň chtít čas pro sebe) – vedou předevšímu k pěstování laskavého a přijímajícího přístupu k sobě samým i ostatním. Co se se mnou děje, když mi dítě odmlouvá? Jak se u toho cítím? Proč mě to tak dráždí? To je podle Kennedy začátek cesty, na které budeme reagovat vědoměji. Jak ale autorka upozorňuje, nejde rozhodně o vše-dovolující nebo jemný přístup k výchově dětí.
Rodičovská autorita a sebejistota
Velká část poselství Rebeccy Kennedy vyzdvihuje význam hranic. Naráží tak na bolest některých současných rodičů, kteří chtějí děti vychovávat bez trestů nebo pohlavků, ale neví přesně, jak to dělat v praxi. „Často dochází k tomu, že se rodiče bojí silných emocí dětí, a tak je nechávají dělat věci, ve kterých se pak jako rodiče necítí dobře. Nevědí, jak hranici nastavit bez křiku nebo vyhrožování,” popisuje.
V českém kontextu je debata o respektujícím rodičovství navíc ošemetná v tom, že u nás polovina rodičů schvaluje bití dětí, a dalo by se tedy usuzovat, že s pojmem rodičovské autority nemají problém. Roste ale i skupina rodičů, kteří chtějí s dětmi vycházet „po dobrém”, a přitom nevědí, jak tento přístup s přirozenou autoritou zkombinovat. Část z nich může mít tendenci na roli rodiče rezignovat z nevědomého strachu, aby neopakovali chyby svých rodičů. Takovým rodičům pomáhá Kennedy rozšiřovat repertoár nástrojů, nalézt sebejistotu a pochopit, že chápající rodič nemusí být bezhraniční, stejně tak jako že pevný rodič neznamená to samé, co přísný nebo bezcitný.
„Nemusím dětem dovolit další sušenku a zároveň dítě může projevit svou nespokojenost, aniž bych ho zahanbovala nebo trestala,” vysvětluje Rebecca Kennedy. „Nemusím dítě nechat na hřišti brát dětem lopatičky z ruky, ale ani za to na něj křičet nebo trestat. Jde mu jemně chytnout ručku a říct, že hračky v rukou ostatních ještě nejsou volné k hraní. To je cesta, jak si dítě uvědomuje přirozené hranice v přítomnosti klidného dospělého,” popisuje. Úlevu může Dr. Becky přinášet i rodičům, kteří o respektující přístup usilují, ale občas jim vytečou nervy a pak prožívají velké výčitky a pocity selhání z toho, že navzdory všemu, co vědí o negativních dopadech křiku nebo trestů na dítě, si nemohou v nějakých situacích pomoci. „Mohou platit dvě věci. Můžeme usilovat o to, dělat věci, jak nejlépe dovedeme, a zároveň věřit v sílu ‚nápravy‘, když uděláme chybu,” dodává.
Strach z dětských emocí
Když se rodiče dětských emocí nebojí, laskavě a vlídně vytyčují hranice a pomáhají dětem zpracovávat své emoce, budují v nich vnitřní pružnost a odolnost. „V dnešní době jsou děti zvyklé, že co chtějí, mohou velmi rychle dostat. Snižuje se jejich tolerance vůči nepříjemným pocitům,” popisuje Dr.Becky. Dětem není třeba umetat cesty, aby nepříjemné emoce vůbec nezažívaly („Tobě spadla věž, nic se neděje, pojď, postavím ti ji.”). Odolnost se nebuduje ale ani tím, že se děti naučí nepříjemné emoce potlačovat („Nebreč, vždyť ti jen spadla věž.”). Cestou je podle Rbeccy Kennedy umět své emoce cítit, neodpojovat se od nich a současně jim nepředávat „velení”.
„Ideální je tedy něco jako: ‚Vídím, že ti spadla věž, jo, to naštve, stálo tě to hodně úsilí‘. A počkat. Děti si často svůj pocit uvědomí, otřepou se – a staví dál. Rostou pak s tím, že když je zahltí vztek nebo stres, dokážou silné pocity unést v duchu ‚tohle k životu patří, vím, jak na to‘ namísto aby jim v hlavě běželo ‚tohle by se nemělo dít, neumím se s tím vypořádat‘,“ popisuje Rebecca Kennedy.
Tento text původně vyšel na webu EDUzín - Magazín o vzdělávání.
