Země smutných dětí, které se netěší do školy. Proč je v Česku situace horší než jinde a jak z toho ven

Nedávno zveřejnila Univerzita Palackého v Olomouci společně s Českou školní inspekcí data týkající se části dlouhodobé studie HBSC (Health Behaviour in School-Aged Children), ze které Česko vychází bez velkého přehánění tragicky. O co jde? HBSC je dotazníkové šetření, které se provádí od roku 1984 každé čtyři roky zhruba v padesáti zemích světa a Česko je jeho součástí už od začátku existence samostatného státu. Několik tisíc dětí ve věku 11, 13 a 15 let napříč třídami, školami a regiony vyplňuje podrobný dotazník, který se věnuje například tomu, jak často tyto děti pijí alkohol či slazené nápoje, kouří cigarety, užívají drogy, zda sportují a kdy chodí spát. Součástí šetření jsou i otázky týkající se vztahů v rodině, s vrstevníky a s učiteli. Zatímco si můžeme pogratulovat, že mezi dětmi klesá spotřeba alkoholu a cigaret a naopak narůstá konzumace ovoce, zeleniny a obyčejné vody, v oblasti vztahů pro Česko znamenaly výsledky studie studenou sprchu.

Špatné klima ve školách

Méně než desetina českých dětí se těší do školy, naopak čtyřicet procent z nich chodí do školy vyloženě nerado a tento poměr stoupá s věkem. V posledních čtrnácti letech navíc výrazně ubývá dětí, které by ke škole měly skutečně pozitivní vztah. Zatímco v roce 2010 mělo svou školu velmi rádo 16 procent dětí, v roce 2022 už to bylo jen osm procent. Ze 45 zemí, kde výzkumníci dětem pokládali tuto otázku, skončilo Česko na předposledním místě.

Navíc se zjistilo, že za negativními emocemi dětí vůči škole nestojí přetížení z učiva, domácích úkolů a testů. Je pravda, že deváťáci se stresují z toho, co s nimi bude po přijímačkách. Napříč věkovými kategoriemi si děti stěžují, že často nechápou, proč se některé věci musejí učit a k čemu jim to v životě bude. V těchto pocitech jsme ale v rámci zúčastněných zemí okolo průměru.

Proč se tedy mladí Češi netěší do školy? Na vině jsou chatrné vztahy a špatné klima, které ve školách panuje. V tomto ohledu se řadíme na smutnou poslední příčku ze všech zúčastněných zemí. Když to vezmeme po jednotlivých položkách, tak jen 37 procent chlapců a 30 procent dívek má pocit, že mají dobré vztahy se spolužáky, že se ve třídě rádi vidí a tráví spolu čas a jsou ochotní si navzájem pomoci. A co se týče učitelů, jsou výsledky asi nepřekvapivě ještě o dost méně veselé a opět – s věkem se zhoršují. V deváté třídě si už jen necelá třetina chlapců a pětina dívek myslí, že na nich jejich učitelům záleží jako na lidech a že se na ně mohou obrátit, když mají nějaký problém. Aby těch špatných zpráv nebylo málo, je potřeba dodat, že častěji se do školy těší děti z úplných rodin, které také víc cítí oporu ve svých spolužácích a učitelích. Což se dá také obrátit a číst tak, že když má dítě horší rodinné zázemí a vztahy s příbuznými, ve škole už svůj vztahový deficit nedožene.

A nejde jen o tento jeden výzkum. Zhruba před rokem se v českých médiích hojně probíraly výstupy ze studie Národního ústavu duševního zdraví a České školní inspekce, podle nichž se v běžné deváté třídě základní školy o dvaceti žácích asi polovina psychicky necítí úplně nejlépe a z toho čtyři žáci se ubírají směrem k depresi a tři k úzkostem. Ve srovnání se zeměmi na západ od nás jde o zhruba dvojnásobná čísla, u dívek až trojnásobná. I mezinárodní srovnávací testy PISA dlouhodobě ukazují zhoršující se vztah mladých Čechů ke škole a pocit, že nemají oporu ve svých učitelích.

Jak se z Česka stala země smutných a úzkostných dospívajících, kteří nemají rádi školu a nemají dobré vztahy s lidmi, kteří je obklopují? Po důvodech zhoršeného psychického stavu našich teenagerů ani jedna ze studií nepátrala, nicméně se asi dá usuzovat, že jde o jakýsi mix hormonálních změn, sociálních sítí a celospolečenského rozpoložení. Stačí se podívat do diskusí na internetu pod zpravodajskými články nebo třeba na Facebooku a je asi jasné, že zachovat si duševní zdraví v této zemi není jenom tak. Přičtěme si k tomu nedostatek míst na žádaných středních školách, cenově nedostupné bydlení, nedalekou válku, která přinesla inflaci a pocity ohrožení, přihoďte klimatickou změnu a je jasné, že dnešní děti mají řádně naloženo. Což by jistě potvrdili školní psychologové, dětští psychoterapeuti a pedopsychiatři – kdyby tedy nějací byli.

Jak z toho ven?

Není ale zas tak důležité, jak jsme se do této šlamastyky dostali. Důležitější je, jak se z ní vymotáme – a tady se už nemůžeme opřít o dotazníky. Někteří lidé se například domnívají, že současní dospívající jsou na tom psychicky a vztahově špatně, protože se jejich pocity příliš řeší, a oni proto „nic nevydrží“, což vynikne zejména ve srovnání s generacemi pravých tvrďáků – dnešních padesátníků a šedesátníků. Receptem těchto postarších konzervativců bývá model „malý dvůr a dlouhý bič“ neboli hodně učení a následně přísné testování. Učitel má být hlavně autoritou a vztahy mezi spolužáky je možné řešit, až se proberou všechna africká hlavní města a významné bitvy první světové války. Takže ideálně nikdy, protože škola je tu přece od předávání faktů a těch je prakticky nekonečné množství.

Můžeme dát na hlasy postarších mudrlantů nebo se můžeme obrátit k vědě, konkrétně například k neurosekvenčnímu modelu fungování mozku, jehož autorem je americký psychiatr Bruce Perry. Ten tvrdí, že v lidském těle funguje systém odpovědí na stres, který se spouští, když nejsou naplněny naše primární potřeby nebo když se cítíme ohrožení. Při spuštění systému se aktivuje nejen naše tělo, ale i mozek a my se dostáváme do stavu boje, útěku nebo zamrznutí. To je velmi užitečné v momentu akutního ohrožení života, ale méně v běžných situacích, například při hodině ve škole. Mozek, který neustále reaguje na stres, pak zkrátka nemá kapacitu na absorbování nových poznatků. Ideální samozřejmě je, když se člověk během života naučí se stresem vyrovnávat, a stane se tak odolnějším. Jenže k tomu – kromě toho, že stres by měl být mírný, předvídatelný a zvládnutelný – je potřeba především opora v podobě kvalitních a blízkých vztahů, na které je možné se spolehnout. Když takové vztahy nemáme, je to všechno mnohem těžší, náš systém stresové reakce se stává čím dál citlivějším… a i to učení jde hůř.

Víceméně to samé, jen trochu jednodušeji, už tvrdil i americký psycholog Abraham Maslow před nějakými osmdesáti lety, kdy sestavil a popsal svoji slavnou pyramidu potřeb. Také z té vyplývá, že abychom se mohli realizovat a něco nového se učit, musíme mít naplněné fyziologické i sociální potřeby; musíme se cítit přijímaní a v bezpečí. Dobré vztahy tedy nejsou nějaký zbytný luxus, na který můžeme pomýšlet, až když jsme všechno probrali, ale naopak základ, na němž teprve můžeme stavět kvalitní učení.

A když nepomůže věda, můžeme zkusit ještě sáhnout po obyčejné lidské empatii. Tak schválně: jaké výkony asi podává zaměstnanec v práci, kam chodí nerad, nevidí v ní žádný smysl, šéf si sotva pamatuje jeho jméno a kolegové se tváří, že ho nevidí? Asi to nebude žádná sláva a dotyčný brzy začne zvažovat výpověď a hledání jiné práce. S takovým člověkem bychom asi soucítili a ve změně bychom ho podpořili. Proč ale totéž odmítáme chápat u dětí, které nakonec ještě mnohdy odmávneme jako sněhové vločky? Zdá se, že učit se – nikoli jen školní látce, ale právě empatii – potřebujeme my všichni.

Text vyšel s podporou Nadace České spořitelny.