Slovní hodnocení může skončit debaklem, nebo děti nastartovat k učení. Záleží na provedení

Vy kouknete na vysvědčení a odpovídáte: starší tři dvojky a mladší… počkej… jo, už to vím… nejde jí odčítání, ale čte ukázkově. Píše se rok 2028 a na všech školách je od první do třetí třídy povinné slovní hodnocení. Tak by to alespoň mělo vypadat, pokud se uskuteční návrh, který si Ministerstvo školství a tělovýchovy vytyčilo jako cíl ve svém dlouhodobém záměru na roky 2023–2027.

Plánovaná povinnost slovního hodnocení rozděluje rodiče na dva tábory. Jedni to vítají. Nyní jim vadí, že když jejich dítě dostane trojku z matematiky, neřekne jim to vůbec nic o tom, co mu nejde. A vlastně to ani nedává žádný prostor pro zlepšení, protože známku už dostal. Když se to doučí, lepší nedostane.

Druhá skupina rodičů se zase bojí toho, že slovní hodnocení nebude vypovídající a dítě bude ztracené, protože se nebude moci srovnávat s vrstevníky. Obávají se, že dlouhému textu stejně nebude rozumět. Případně že slovní hodnocení bude vlastně jen takové pochlebování a dítě nebude motivovat k lepším výkonům.

A pravdu mají vlastně oba. 

„Známe příklady ze zahraničí, kde se slovní hodnocení ve velkém zavádělo a pak se od něj zase ustupovalo,“ říká Veronika Laufková, expertka na hodnocení z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy s tím, že vždy záleží na konkrétní formě a provedení. „Co se příliš neosvědčilo, byly dlouhé texty, v nichž se opravdu mohlo stávat, že nadělaly více škody než užitku. Ať už tím, že nebyly správně napsané, nebo protože měl čtenář problémy je pochopit. V úvahu musíme brát také čtenářskou gramotnost adresátů,“ říká s tím, že pokud dítě nerozumí odborné školské mluvě nebo má problémy se čtením, stresovat ho může už jen to, že má před sebou dlouhý text. 

Na druhou stranu, známky nám zase neříkají nic o tom, co dítě umí. Jestli se už naučilo násobit nebo jestli by mělo více číst. „Známky jsou takzvaná vnější motivace. Dítě se neučí, aby něco zjistilo, aby dosáhlo určitého cíle, například se naučilo odčítat přes desítku, protože to chce zvládnout a navázat na to v budoucnu. Učí se, aby v tu danou chvíli dostalo hezkou známku, kterou potěší učitele nebo rodiče,“ říká Laufková s tím, že známky mají ještě jeden výrazně negativní vedlejší efekt, i když doufejme neúmyslný. A sice rozdělují a nálepkují děti na jedničkáře a pětkaře. 

Vyvrací i další argument, že slova nejsou tak objektivní jako čísla: „Kolegové Daniel Münich a Tomáš Protivínský se ve studii pro institut CERGE-EI zaměřovali na objektivitu známek a zjistili, že se hodnocení na různých školách liší o více než jeden stupeň,“ upozorňuje Laufková. A to i u tak exaktních předmětů, jako je geometrie. Důvodem bylo, že každý učitel má jiná kritéria, podle kterých hodnotí. Někteří do nich navíc také zahrnují i přístup žáka nebo to, zda nosí pomůcky a domácí úkoly. To by však součástí hodnocení předmětu být nemělo.

Záleží na provedení

Klíčové je v tuto chvíli jedno: jak přesně bude vysvědčení vypadat. Ministerstvo školství zatím žádné konkrétní informace nenabízí. Návrh má sice v dlouhodobém plánu pro roky 2023–2027, ale o konkrétní formě se zatím nic neví. A neví se ani to, čím se nechá ministerstvo inspirovat. 

„Stejně jako víme, co se v zahraničí neosvědčilo, víme, co tam funguje. A to je například srozumitelný popis cílů v daném předmětu, který je vizualizován na čtyřstupňové škále, krátký komentář k výsledkům a také vymezení prostoru pro sebehodnocení žáka,“ popisuje Laufková praxi z Francie nebo některých švýcarských kantonů.

Tím by zmizely obavy z dlouhých textů i z toho, že se rodiče nezorientují v tom, jestli je hodnocení vlastně pozitivní či negativní. Jednoduše si přečtou, co má jejich dítě v tuto chvíli umět a také, jak dobře si na cestě za těmito cíli vede. Sebehodnocení pak dítěti umožní, aby se na celém procesu podílelo, a přiměje ho, aby se samo zamyslelo nad tím, co mu nejde. Na rozdíl od známek, které přinese, hodí s aktovkou do kouta a dál už neřeší, protože známka celý proces učení ukončuje. 

„Slovní hodnocení je velmi motivující v tom ohledu, že žák vidí, že se zlepšuje, dokáže si plánovat, co by ještě potřeboval dotáhnout. Jde mu o to, naučit se danou věc a ne z ní dostat dobrou známku. To je základ pro celoživotní učení,“ vysvětluje Veronika Laufková z Pedagogické fakulty UK. Zároveň dodává, že klíčová je v případě slovního hodnocení také komunikace učitelů s rodiči. Jak pro případné dovysvětlení nového způsobu, tak i pro sdílení průběžných výsledků. „Velmi se osvědčily takzvané tripartity, kdy učitel nevede třídní schůzky hromadně, ale jednotlivě, a neúčastní se jí jen rodiče, nýbrž i samotný žák. Právě ten by měl mít hlavní slovo a hodnotit, jak na tom je a co by mu například pomohlo,“ říká. 

Jestli bude právě tato forma se čtyřstupňovou škálou ta, kterou ministerstvo nakonec zvolí, je otázkou. Každopádně bude dobře propracovaná a vyzkoušená. Masarykova univerzita v Brně si totiž právě tyto zkušenosti ze zahraničí shromáždila a rozjela pilotní projekt na několika školách v Česku. Děti tak na vysvědčení vidí u jednotlivých předmětů, jestli mají učivo „ještě neosvojeno“, „částečně osvojeno“, „téměř osvojeno“ nebo „úplně osvojeno“, a vidí také, v čem vynikají a co musejí dohnat. 

Ani jsem ho nečetl

Neexistují přesné statistiky, na kolika základních školách už slovní hodnocení děti dostávají, ale počítají se na nižší jednotky procent. Více už je těch, které se k tomuto kroku rozhodly jen na nižším stupni. Důvodů pro to je více. Jedním z nich je, že mají žáci rozdílné tempo a špatné známky by je demotivovaly při učení se základů psaní a počítání. Do třetí třídy se však jejich znalosti obvykle sjednotí. I proto některé školy dávají nyní žákům v první třídě jen jedničky, což však může být pro rodiče ještě více matoucí.

Výzkumníci z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy se ve svém výzkumu zeptali deváťáků, kteří měli slovní hodnocení celou svou školní docházku, jak jim to vyhovovalo. A výsledek byl poněkud překvapivý. 

„Oni nám přiznali, že hodnocení bylo dlouhé a že ho často vůbec ani nečetli. Že si třeba přečetli jen předměty, které je zajímaly,“ říká Veronika Laufková, která se na studii podílela. Důvodem však nebylo, že by textu nerozuměli nebo nebyli spokojeni s formou, ale to, že ho vůbec nepotřebovali, protože dostávali dostatek informací o svém učení v průběhu školního roku. 

„Aby učitelé mohli na konci udělit slovní hodnocení, musí po celý rok sledovat, co který žák zvládá a nezvládá. Na začátku si stanoví cíle, kterých mají ten rok či půlrok dosáhnout a pravidelně si ověřují, jak moc se k němu blíží. Žáci tak dostávali po celý rok zpětnou vazbu, jak na tom jsou. V tu chvíli oni sami věděli, co umí a co ne, a sumativní hodnocení na konci roku pro ně proto nemá až takový význam,“ vysvětluje Laufková. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.