Lenka Vrtišková Nejezchlebová: Chopte se mě, pochopové, dala jsem obě své děti do jeslí

mám hned dvě deprivované děti (3 a 6), které od dvou let trpěly nedostatkem mateřské lásky. Musely totiž do kolektivu stejně malých deprivovaných nešťastných kamarádů v soukromé školce (jeslích), aby tam trpěly při hraní, malování, zpívání, tancování pod školeným vedením nechutně vlídných a kreativních tet, aby strádaly společným blbnutím na hřištích a pískovištích, zoufaly si na procházkách a plakaly nedostatkem pozornosti a mateřské lásky v divadýlkách, místo toho, aby si náramně individuálně jaksepatří užívaly s výtvarně a múzicky dosti nekreativní matkou frustrovanou nedostatkem seberealizace (a v domácnosti s polovičním příjmem) a byly touto 24/7 láskyplně mačkány. Všechna příkoří byla konána za otevřené podpory stejně patologicky smýšlejícího otce.

Chopte se mě, pochopové!

V debatě o snížení školkového věku na dva roky a angažmá státu je nutno oddělit dvě roviny, tu praktickou od „ideologické“. Debata o tom, kde by se ta péče měla odehrávat, jak by měla vypadat, kdo by měl pečovat, kolik to bude stát a kde na to vezmeme, je zcela na místě. Stát by se však měl opřít o dostupná fakta, nikoliv o emoce a ideologii. Je na rodičích, kteří by své dítě měli znát nejlépe, aby usoudili, jestli je už ve dvou letech na kolektiv zralé, nebo třeba ještě ani ve čtyřech není, a jak dlouho chce být jeden z nich doma na full-time. Ale školky nebo podobná (v současné době tedy především soukromá) zařízení frustrované a deprivované děti zpravidla nevyrábějí (pokud se něco nezvrtne), deprivované a frustrované děti vyrábí především patologické domácí prostředí nebo kojenecké ústavy (se vší úctou, při vší snaze). Jsem přesvědčená, že pokud dítě vyrůstá v harmonickém rodinném prostředí, má své pevné body a lásku nejbližších, pak mu ve dvou letech (není-li úzkostné) pět, šest hodin v menším kolektivu v dobré péči jiných vlídných lidských bytostí prostě nemůže uškodit.

Prosím, nevytahujte profesora Matějčka!

Ten odsuzoval tehdejší podobu jeslí, hlavně týdenní, což je i pro krkavčí matku představa hrůzná, netvrdil však, že by dvouleté dítě muselo být výhradně s mámou, jen se mu alternativní prostředí musí ušít na míru. Jasně, že asi není možné frknout partičku dvouletých do běžné školkové třídy s pětadvaceti 3-6letými, ale stát by měl hledat způsob, jak pomoct (zpravidla) matkám, které chtějí (nebo je i finanční okolnosti nutí) jít dřív do práce a zároveň cítí, že jejich dítěti bude mezi jinými dětmi dobře. Ono se to státu totiž nakonec vyplatí.

Lenka Vrtišková Nejezchlebová  je novinářka na volné noze a matka dvou veselých a milovaných dětí. Dělá rozhovory s osobnostmi napříč obory - od herců po vědce. Píše mj. do časopisu Téma, Vlasta, Interview, Glanc, ČiliChili. Dříve působila v redakcích LN, MF DNES, iDNES a Týdne. Je vdaná za muže, se kterým se „o život“ dělí na férovku.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.