Taylor Swift se vydala na cestu k dospělosti. Můžeme jí to ale věřit?
Festival v Sundance uvedl dokument o popstar Taylor Swift. Kupodivu má smysl koukat 85 minut na krásnou tvář někoho, kdo až do nedávna nesdělil žádný podstatný názor. Miss Americana režisérky Lany Wilson totiž není jen další rutinně natočený portrét celebrity, ale také překvapivě upřímný pohled na cestu hvězdy k dospělosti a vyrovnání se s odvrácenou stranou slávy.
Taylor Swift vždycky rozdělovala veřejné mínění. Dokonale krásná blondýna, která začínala jako dětská country hvězda, může oprávněně spoustě lidí lézt na nervy. Na druhou stranu je to jedna z komerčně nejúspěšnějších umělkyň současnosti s početnou fanouškovskou základnou, o jejímž mistrovství v rámci mainstreamového popu těžko může být pochyb. Zatímco se většina kritiků shodne na tom, že je film překvapil upřímností, která nevypadá vykalkulovaně, Ben Lee v Guardianu správně upozornil, že nejspíš nezmění ničí názor.
Pokud vás štve či naprosto míjí samotná existence Taylor Swift, pravděpodobně se na tom po zhlédnutí Miss Americana nic nezmění. Pokud ovšem víte, jak se jmenují její kočky, umíte zpaměti vyjmenovat, s kým kdy chodila, a nepřestává vás udivovat její talent přezpívat do chytlavého songu naprosto univerzální emoci, film vám jenom dodá důkaz, že vaše fascinace není neoprávněná.
Kámoška, která dokáže vyprávět univerzální příběhy
Sama patřím do druhé zmiňované skupiny. První album Taylor Swift jsem si náhodně stáhla, když mi bylo něco přes dvacet, rozešla jsem se s klukem ze střední a nudila se na dovolené s rodiči. Moje výchova k hudební popkultuře byla nulová, doma jsem si jen hodně nahlas pouštěla Alanis Morissette. Dlouho jsem neuměla poslouchat nic jiného než písničkářky jejího typu, které vlastně zní všechny podobně bez ohledu na dobu, ve které psaly a skládaly. A Davida Bowieho, který by ale potřeboval celý vlastní článek.
Top 10 songů pro začínající swifties
- Love Story – absolutní kýč z alba Fearless, Romeo a Julie pro náctileté fanoušky country.
- Back to December – porozchodová smutně přeslazená píseň z alba Speak Now.
- All Too Well – epický love song z alba Red. Zpívám si, když jedu sama v autě.
- We Are Never Ever Getting Back Together – první opravdu popový song Taylor Swift.
- Out of the Woods – trochu epické, trochu taneční, pořád emocionální, skvělé i v akustické verzi.
- Clean – jedna z mála balad na albu 1989, která je v tomhle výběru hlavně kvůli textu.
- Getaway Car – ultimátní soundtrack na road trip.
- Miss Americana & The Heartbreak Prince – i když to nějakou dobu vypadalo, že Taylor o ničem jiném než o svých ex-boyfriendech psát neumí, tahle skladba je důkaz, že to není pravda.
- London Boy – vygooglete si, jak vypadá Taylořin partner Joe Alwyn. Já bych o něm taky psala takové písničky.
- Only The Young – track vypuštěný do světa společně s filmem Miss Americana, přímá reakce na výsledky voleb v USA. Jestli jsou protestsongy nové hobby Taylor Swift, tak sem s nimi.
Chytlavý mix country a popu na albu Fearless, které Swift vydala v osmnácti letech, jsem si pořád dokola pouštěla na dlouhých přesunech v autě, abych přehlušila hádky svých sourozenců. Dokázal mě odpojit od okolního světa a probouzel ve mně nostalgii po středoškolských letech, kdy se věci, včetně zamilovávání se, zdály průzračné a jednoduché. A pak už jsem Taylor Swift nikdy poslouchat nepřestala. Nerozumím nijak zvlášť současné hudbě, ale zajímá mě touha zprostředkovat vlastní emoce skrze vyprávění - básně, povídky, romány, novinářské eseje nebo písničky, prostě příběhy. Touha se se z toho všeho prostě vypsat.
„Každý umělec v téhle branži má něco, čím se odlišuje od ostatních, co je ta jedna jeho věc. U mě je to právě vyprávění příběhů,“ říká Taylor v dokumentu Miss Americana. A to je vlastně možná nejvýstižnější věc, kterou lze o její tvorbě říct. Vypráví příběhy svých vlastních rozchodů, lásek, zklamání, každodenních omylů i radostí. Vypráví je s upřímností, dostatečnou srozumitelností pro nejširší masy, ale zároveň má dostatek talentu na to, aby vybalancovala sklouznutí do úplné banality. Moje vpravdě banální emoce tehdejší rodinné dovolené tak už navždy mají svůj soundtrack (And when you're fifteen, feeling like there's nothing to figure out, count to ten, take it in, this is life before you know who you're gonna be).
Pak už nebylo cesty zpět a znám najednou skoro všechny písničky Taylor Swift nazpaměť, i když se mi většina kamarádů směje. Hey, you call me up just to break me like a promise, so casually cruel in the name of being honest, můj milostný život během univerzitních studií. Darling, you’ve got your demons and they all look like me, jsem dokonce jednou poslala mailem, když mi došly slova. I'm so sick of running as fast as I can, wondering if I'd get there quicker if I was a man, Taylor i já pořád řešíme stejné problémy.
Přesně na tomhle ja založený úspěch fenoménu Taylor Swift. Na pocitu, že je to tak trochu kámoška, holka od vedle, co řeší stejné problémy a prostě o nich skládá chytlavé písničky, které sice možná nedefinují nové hudební žánry, drží se zajetých kolejí, ale obsahují srozumitelně popsané emoce, které všichni zažíváme. A co jiného je dobrý pop než tohle? I když toho ve skutečnosti moc společného nemáme, jak je při pohledu na její původ a život evidentní.
Z countryového Nashville až k osmdesátkovému popu
Jestli si někdo zaslouží přezdívku American sweetheart, je to právě Taylor Swift. Narodila se v Pensylvánii rodičům, kteří provozovali farmu na vánoční stromky, a začala skládat první písničky zhruba ve stejné době, kdy začala chodit do školy. Když jí bylo dvanáct, rodina se přestěhovala do Mekky amerického country Nashville v Tennessee, aby jí pomohla rozvinout talent. První album vydala v patnácti a začala sbírat ceny. V roce 2008 vypustila zmiňovanou úspěšnou desku Fearless, se kterou dostala Grammy za album roku.
Její žánrové experimenty nikdy nebyly divoké a dají se vysvětlit procesem dospívání. Mezi třináctiletou holkou zpívající country songy na stadionu v Nashville a třicetiletou světově úspěšnou popstar je samozřejmě rozdíl. Na desce Red z roku 2012 ještě doznívají vlivy country a album 1989 z roku 2014 už představuje krystalický pop. „Čistě popovým albem, které zároveň neobsahuje vůbec žádné současné reference, míří Swift někam ještě výš, k nadčasovosti, ke které se jenom pár popových hvězd odhodlalo,“ napsal v pochvalné recenzi hudební kritik The New York Times Jon Caramanica. Upozorňuje, že většina popových nahrávek současnosti čerpá z afroamerických žánrů jako soul, RnB nebo rap. Swift ale desku 1989 postavila na osmdesátkovém hybridním popu s hladkými vokály a elektronickými beaty.
Největším hitem alba 1989 je geniální Blank Space, ironické převrácení mediální pohádky o Taylor coby emocionálně nestálé hledačce romantických vztahů. Výčet jejích slavných boyfriendů je skutečně impresivní. Od teenage aféry se zpěvákem Harrym Stylesem, přes herce Jakea Gyllenhaala, dvouletý vztah s hudebníkem Calvinem Harrisem až po mediálně mocně propírané krátké vzplanutí s britským hercem Tomem Hiddlestonem. Ve videoklipu k Blank Space sleduje kamera dokonale nalíčenou a oblečenou Taylor (darling, I’m nightmare dressed like a daydream), jak svádí a následně doslova fyzicky ničí bezejmenného krásného muže (I can make the bad guys good for a weekend). Všechno je přehnané, promyšlené a výsměšné přikývnutí představě emocionální upírky, která vysává jednoho slavného partnera za druhým a nikdy nemá dost (got a long list of ex-lovers, they tell you I’m insane).
Album 1989 bylo pro Taylor Swift vrcholem kariéry. Její profily na sociálních sítích i média byla plná fotek z pikniků, výletů a večírků ve společnosti lidí jako supermodelka Karlie Kloss, herečka a režisérka Lena Dunham (jejíž tehdejší partner Jack Antonoff se na albu podílel jako producent) nebo zpěvačka Lorde. „Chtěla jsem všem ukázat, že na to mám a že si zasloužím tady být,” říká ve filmu Taylor a nepřímo tak odkazuje na slavný incident z roku 2009, který do jisté míry definoval její další kariéru.
Kanye West a síla twitterové nenávisti
Tehdy byl klip k písničce You Belong To Me oceněn jako ženský videoklip roku na předávání cen MTV. Uprostřed děkovného projevu Taylor Swift vtrhl na podium Kanye West, skočil jí do řeči a oznámil všem přítomným, že cenu za nejlepší videoklip měla vyhrát Beyoncé. Swift bylo devatenáct let, a co v té době vypadalo jako zábavná historka, je v dokumentu Miss Americana zobrazeno jako velmi traumatizující zkušenost. Následovaly omluvy, které West následně vzal zpátky, a pak období, které v médiích působilo, jako když jsou oba nejlepší kamarádi.
Swifties a #Taylurking
Přímý kontakt celebrity s fanoušky není v době sociálních sítí ničím neobvyklým, ale Taylor v téhle disciplíně vyniká. Nadstandardní je hlavně její přítomnost na platformě Tumblr. I v dobách, kdy se vyhýbala veřejnosti, byla se svými věrnými „swifties” pravidelně v kontaktu, psala si s nimi a odpovídala na zprávy. Kolem jejího blogu existuje komunita lidí, které Taylor ooslovuje jménem a neváhá jim třeba skládat playlisty, když se s někým rozejdou. Pro její překvapivě autentickou přítomnost dokonce vznikl speciální hashtag #Taylurking, tedy něco jako nakukující Taylor.
V roce 2016 Kanye West vydal album The Life of Pablo, kde v songu Famous nazývá Swift „bitch“ (se kterou možná bude mít sex). Co následovalo, je už internetová historie – dohadování o tom, zda Taylor skutečně dopředu text písně odsouhlasila, které se pokusila rázně ukončit Kim Kardashian na svém Instagramu videem, kde Taylor skutečně odsouhlasí text k písničce, ale slovo „bitch“ v něm nikdy nezazní. Celé to pak Swift uzavřela dnes již legendární větou „I’d very much like to be excluded from this narrative.“ To my taky, Taylor, to my taky, říkala si tehdy polovina Twitteru. A Swift pak na víc jak rok úplně zmizela z očí veřejnosti.
Mlčení prolomila až albem Reputation v listopadu 2017. Za všechno mluví singl Look What You Made Me Do, který je definitivním rozloučením s blonďatou image naivní dívenky, doslovně vyjádřené slovy Sorry, the old Taylor can’t come to the phone right now. Why? Cause she’s dead. Stará Taylor je mrtvá. Nová Taylor je uražená, naštvaná, temná a pomstychtivá. Ale už na albu Reputation jsou určité náznaky, že tohle bude jenom fáze.
Během natáčení Swift potkala svého současného partnera, britského herce Joea Alwyna, a jak je jejím dobrým zvykem, love songy jsou zjevně psané pro něj. Ve filmu se Alwyn mihne, ale nikdy ne naplno a v podstatě zůstává bezejmenný. Nová Taylor si hlídá soukromí a nemá zájem médiím vysvětlovat své romantické volby. „Byla jsem jako zraněné zvířátko, které okolo sebe kope,“ říká na kameru Taylor o svém „temném“ období. Film Miss Americana tohle kopání rámuje jako nutný krok na cestě k dospělosti, na jehož konci je ona nová Taylor, silnější a odhodlanější stát si za svým.
Když do mainstreamového popu vtrhlo #MeToo
Dospělost a názorová vyhraněnost překračující standard popové hvězdy je ve filmu symbolizovaná rozhodnutím promluvit veřejně o politice. V roce 2018 se Swift postavila za demokratické kandidáty při senátních volbách v Tennessee. Tohle rozhodnutí vysvětluje jako přímý důsledek jiné formativní události – procesu s bývalým DJem a moderátorem Davidem Muellerem, kterého soud v roce 2017 usvědčil ze sexuálního obtěžování vůči Swift.
„Měli jsme sedm svědků a je to zachycené na fotce. Co se stane, když vás někdo znásilní a je to prostě vaše slovo proti jeho?“ ptá se viditelně otřesená Taylor. Scéna, kdy přesvědčuje svůj tým, že je nutné, aby se veřejně postavila proti konzervativní kandidátce do Senátu Marsche Blackburn, patří k nejsilnějším ve filmu. Mimo jiné také proto, že se v tu chvíli dohaduje se skupinou prošedivělých mužů, mezi kterými je i její otec. Ti se jí snaží přesvědčit, že politika k její hudbě nepatří, a vytahují příklad mužů jako je Bing Crosby, kteří se do politiky nemíchali, a proto byli úspěšní. Taylor sedí na gauči se slzami v očích a vedle ní její matka s nevěřícným výrazem říká: „To myslíte vážně? Bing Crosby?“
Bing Crosby a Dixie Chicks
Bing Crosby byl jeden z nejúspěšnějších amerických zpěváků a herců. Je jedinou celebritou, která má hned tři hvězdy na hollywoodském chodníku slávy. Je například původním interpretem vánoční písně White Christmas a v USA symbolizuje všemi milovanou a všeobecně přijímanou celebritu. Mimo jiné právě proto, že nikdy nedal najevo žádné politické ambice ani nekomentoval politické události. Jiným příkladem toho, jak ošemetné může být politické angažmá pro americké miláčky národa, je aféra kapely Dixie Chicks. Úspěšné dívčí uskupení se ocitlo na pranýři za jediný komentář proti válce v Iráku v roce 2003. „Nebuď jako Dixie Chicks, to mi pořád všichni říkali,” komentuje své vlastní politické angažmá ve filmu Miss Americana Taylor Swift.
Z pomsty vůči Kanye Westovi, nespravedlivým novinářům a trollům Taylor Swift vyrůstá v dospělou ženu, která si uvědomuje, že má proti sobě mnohem sofistikovanějšího nepřítele – patriarchát. „Všechny umělkyně, které znám, změnily svou image během kariéry dvacetkrát častěji než muži… očekává se od nás, že budeme stále nové, stále mladé… že budeme pořád vyprávět příběh, který je dostatečně zajímavý na to, aby byl zábavný, ale zase ne tak šílený, aby to někomu náhodou nebylo nepříjemné,“ shrnuje.
Tahle nová vyrovnaná Taylor, která především chce být sama sebou, pak naplno vykvete na posledním albu Lover. V pastelových barvách, v chytlavých hitech, kytarových baladách, opulentních videoklipech, upřímných vyznáních lásky. A v protestních písních jako třeba The Man, kde se ptá, zda by se tolik řešilo, co má na sobě a co ze svých úspěchů si zaslouží, kdyby byla muž. Old Taylor is not dead, chtělo by se říct. Old Taylor je zpátky, v plné síle, ale přesto nová a lepší.
Třpytky a feminismus se nemusí vylučovat
Taylor Swift je ale přitom pořád hodná holka, která udělá všechno proto, aby se lidem zavděčila. V době, kdy spousta popových stars zuřivě experimentuje s tvorbou i způsobem, jakým ji doručuje k fanouškům, si Taylor pořád jede to svoje – singl, album, merch, vyprodaná tour. Zatím se zdá, že to pořád funguje a že svět – jak sama říká ve filmu v úvaze o roli žen v zábavním průmyslu – stále ještě toleruje její úspěchy. „Chci nosit třpytky, ale zároveň se bouřit proti dvojímu standardu, který v naší společnosti vládne. Chci nosit růžovou, ale zároveň říkat, co si myslím o politice. A věřím, že tyhle věci se vzájemně nevylučují,“ říká na závěr dokumentu.
Kult celebrit a popkulturních ikon koneckonců funguje hlavně proto, že máme tendenci se s nimi identifikovat. Taylor Swift nemá nic společného s mojí sociální bublinou a neznám nikoho, kdo by se mnou tohle hobby sdílel. Jenže Taylor Swift – tak jak ji představuje dokument Miss Americana – je ambiciózní, nejistá, talentovaná a přehnaně sebereflexivní. Pořád hledá tu jednu správnou věc, to jedno správné řešení, protože je fixovaná na to, aby ji všichni měli rádi, a jinak neumí mít ráda sama sebe. Tohle všechno o sobě ví, dělá si z toho legraci a povídá si o tom se svými kočkami.
S tím se dokážu identifikovat docela snadno. A dokonce i s tím, že to je možná jenom další pečlivě naaranžovaný pokus být ultimátní hodná holka. Pokud vám to zní povědomě, pusťte si na Netflixu Miss Americana. Možná se pak taky přistihnete, že si v tramvaji bezostyšně poklepáváte nohou do rytmu toho nejhoršího a zároveň nejlepšího v současném mainstreamovém popu, totiž singlu se symbolickým názvem ME!.
