Nechtít děti. Poslední tabu generace Y

Nedávno se mi stalo, že se na mě kdosi obrátil v diskuzi jako na odborníka na vyplácení mateřské dovolené. Můj postoj k téhle problematice se soustředí do mlhavého pocitu, že pokud bych měla dítě, byla bych pravděpodobně velmi chudá. Nikdy mě nenapadlo si to zjišťovat podrobněji. Nemám důvod.

Jenže mám „jistý věk“ a nemám dítě, takže je přece jasné, že ho chci, zabývám se tím a připravuju se na to. Nebo ne? Moje zatím neexistující a v tuto chvíli naprosto imaginární ratolest má ve sklepě u mých rodičů schovanou už i výbavu. Moje máma odmítla dupačky a botičky různých velikostí od dětí mých sourozenců vyhodit či poslat dál, protože představa, že já je nikdy nebudu potřebovat, ji děsí.

Zatímco si ze svého životního seznamu přání, na kterém porod stále podezřele absentuje, odškrtávám jiné a pro mě aktuálně podstatnější věci, začíná mě celý ten tlak stresovat – a taky štvát. Pokouším se před sebou i před ostatními zodpovědně vypořádat se všemi argumenty, výčitkami a dobře míněnými radami, které se na moji hlavu snáší.  

Bezdětné ženy, mezi které se zatím počítám, totiž čelí kritice ze všech možných stran – od konzervativců a zastánců tradiční rodiny (ať už je to cokoliv), od premiéra, který chce skrze zvýšení plodnosti zachránit důchodový systém (aniž by se jakkoliv pokusil nastavit funkční prorodinnou politiku), od náhodných facebookových diskutérů a bohužel i od svého nejbližšího okolí.

Je to tvoje povinnost

Kritika z konzervativních pozic vychází z jednoho základního stanoviska, které je na první pohled složité zpochybnit – že mít děti je pro ženu přirozené. Většinový názor zní, že to stejně tak nějak všechny chceme, a pokud ne, nezdravě to v nás potlačila společnost/přehnaná ambicióznost a touha po kariéře/nebezpečná genderová ideologie/trauma z dětství (nehodící se škrtněte).

Nadstavbou argumentu o přirozenosti je pak argument o povinnosti – to, že mít děti je pro ženu přirozené, znamená, že je k tomu tzv. určena, je to její osud a vlastně tedy tak trochu i povinnost.

Na argument o povinnosti se dá zareagovat naopak snadno. Vychází z přesvědčení, že to, co lidstvo obecně potřebuje ke svému přežití, je plodit potomky, což jistě byla po většinu naší historie pravda, ale ve 21. století už to tak úplně pravda není. Další a další studie, analýzy a predikce potvrzují, že nemít děti je z hlediska přežití lidstva na planetě Zemi možná ta úplně nejzodpovědnější volba ze všech.

Nemá ale smysl si namlouvat, že to je hlavní motivací žen, které se rozhodnou být bezdětné. Pro mnohé může být motivací třeba fakt, že si mohou nakládat se svým životem, jak chtějí, například cestovat (jako třeba já), a tím pádem vyrábět uhlíkovou stopu pro planetu jen o něco málo méně zničující než plození dalších malých obyvatel.

Ale ani z racionálního hlediska argument o tom, že žena má povinnost rodit děti, neobstojí. Důraz na povinnost není ničím jiným než přežitkem starých pořádků, ve kterých je role ženy ve společnosti jasně daná – a čistě účelová. A právě uvolnění těchto pořádků, které umožnilo celé jedné generaci žen se poprvé nadechnout a prozkoumat, co všechno život v moderní společnosti nabízí, je důvodem, proč se tolik žen dneska k mateřství neodhodlá – mají v rukách to, co jim bylo dlouho upíráno. Svobodu volby.

Je to proti přírodě

Na argument o přirozenosti už se reaguje hůř. Je možné se pustit do diskuze o tom, co ta přirozenost vlastně je (koneckonců tvrzení, že Afroameričané nejsou tak úplně lidé, a tudíž je přirozené vlastnit je jako otroky, svého času také platilo za nezpochybnitelnou pravdu). Náš náhled na to, co je a není člověku přirozené, se mění, protože sama představa „přirozenosti“ je kulturní konstrukt.

Na druhou stranu s rozením dětí se to nedá tak jednoduše odbýt. Ani já sama, váhavě bezdětná a přesvědčená sociální konstruktivistka, si to nedokážu takhle zjednodušit. To, že ženy rodí děti, je biologicky daný fakt, nikdo jiný to dělat nemůže a ano, jsme k tomu od přírody nadány. Ale možná právě o tohle tolik nejde. Rození dětí je možná stejně přirozené jako sex, chuť k jídlu a touha občas pomlouvat tchýni nebo sousedku – ale je stejně přirozená i touha se tohoto úkolu zhostit?

Je pro mě jako pro ženu přirozené nejenom být matkou, ale i chtít být matkou? A co to znamená, pokud některé ženy tuhle potřebu prostě nemají – že jsou „proti přírodě“? Anebo že je normální a přirozené, že některé ženy nechtějí mít děti, vždycky tomu tak bylo, ale díky nastavení genderových rolí a společenskému očekávání se to nesmí říkat nahlas, a tak to vlastně přestalo být normální?

Všichni mají jasno

Není překvapivé, že do kritiky žen, které nechtějí mít děti, se promítá celkově konzervativní postoj k genderovým otázkám, stereotypům o tom, co dělá ženu ženou, a jaká je její role ve společnosti.

Zajímavé ovšem je, že zatímco většina těchto postojů je aktuálně předmětem mnoha diskusí a debata o postavení a možnostech žen v politice, byznysu a profesním životě nebo v rodině jako takové se vede na mnoha úrovních, je rozhodnutí rodinu úplně přeskočit stále tabu. Mluvit o něm není zvykem, a pokud se o to někdo pokusí, málokdy se setká s pochopením.

A tady se možná dostáváme k jádru pudla. I když se totiž nakrásně vypořádáme s výše zmíněnými argumenty a ukážeme, že chtít mít děti není ani povinnost, ani vrozená přirozenost, stejně to nestačí. Zdvihnutému obočí, udiveným otázkám i přímým odsudkům se nevyhneme.

Volba mít či nemít děti je to nejvíc osobní a intimní rozhodnutí, jaké žena může v životě udělat, a zároveň i jedno z těch nejsložitějších. Přesto se ale zdá, že společnost má jasno za každou jednotlivou z nás.