Intuitive Eating. Poslední dieta ze všech?
Hnutí intuitive eating slibuje, že vám pomůže vymanit se z nezdravého vztahu k jídlu a naučí vás rozumět řeči vašeho těla. Dietní kultura nás ale místo toho desítky let učí spíše tomu, jak své tělo obelhat.
Podle různých studií drželo někdy v životě dietu 75 % žen. Vztah především ženské části populace k jídlu je složitý a prolíná se všemi sférami života, od zdravotní přes sociální, ekonomickou a psychologickou. Tři čtvrtiny z nás považovaly aspoň někdy v životě jídlo za cosi, co je nutné hlídat, omezovat a počítat. Může za to fenomén, kterému se v posledních letech říká „diet culture“. Nový ale není – je tu s námi přinejmenším od doby, co existují obecně sdílené ideály krásy. První zdokumentovaný a knižně vydaný návod na zhubnutí pochází z konce 19. století, ale všemožné způsoby hubnutí vynalézalo lidstvo už odedávna.
Profesorka Melissa Wdowik z univerzity v Coloradu v článku pro The Conversation shrnula nejbizarnější stravovací doporučení z historie. Vilém Dobyvatel například držel dietu už v 11. století. Když ve stáří přibral, rozhodl se přejít na tekutou stravu, ovšem veškerá zkonzumovaná tekutina byl alkohol. Lord Byron si udržoval vizáž rozervaného pobledlého romantika pitím octa. Marilyn Monroe jedla krvavé steaky. Americký Vogue před čtyřiceti lety doporučoval vejce a šampaňské. Jednou z nejslavnějších, dodnes používaných a propagovaných diet je tzv. Atkinsonova dieta, která významně omezuje příjem sacharidů. Vymyslel ji kardiolog Robert Atkins na začátku 70. let, pohádkově na ní zbohatl a dokázal celé jedné generaci vštípit pocit viny při konzumaci pečiva a těstovin.
Kdy se z dietní kultury stal dietní průmysl? Zřejmě v době, kdy masová média pomohla šířit obrazy ideálních těl a rozmach globálního kapitalismu umožnil levně vyrobit, masivně inzerovat a prodat téměř cokoliv. Včetně „hubnoucích“ doplňků stravy, zázračných bylin a detoxikačních čajů. V roce 2018 byla hodnota tohoto odvětví na americkém trhu rekordních 72 bilionů dolarů. A dynamické asijské ekonomiky by s tímhle číslem ještě pořádně zahýbaly.
Respekt k hladu, respekt k sytosti
Na tom všem je zřejmě nejzajímavější, že žádná ze zázračných, zaručených, vědecky podložených diet vlastně nikdy nefungovala. Studií a statistik na tohle téma existují stovky tisíc a všechny v podstatě docházejí ke stejnému závěru – lidem dodržujícím striktní pravidla se sice občas povede významně zhubnout, ale téměř nikdy si váhu neudrží.
Psychologie stravování
Koučka a terapeutka Kateřina Literáková pomáhá lidem najít cestu zpátky k vlastnímu tělu a píše blog psychologiejidla.cz.
„Klienti za mnou chodí, když cítí, že jsou jídlem manipulováni a že jim bere svobodu. Ve vztahu k jídlu se zrcadlí vztah sama k sobě, takže se dostáváme k tématům sebelásky, sebehodnoty, pokřiveného body image.“
Jaké jsou nejčastější důsledky celoživotních diet? Zpomalený metabolismus, vyčerpané nadledviny, potíže se štítnou žlázou, trávicí potíže, které vznikají v důsledku toho, že tělo je v důsledku diet v podstatě neustále ve stresu. A pak samozřejmě psychologické důsledky. „Lidé ztrácejí důvěru, že mohou žít v takovém těle, jaké by si přáli. Smutek, deprese, výkyvy nálad, následné přejídání či záchvatovité jedení, vlčí hlady, to všechno a mnohem víc symptomů jdou ruku v ruce s celoživotním dietařením. Je to vlastně velmi smutný a náročný život spojený s ohromnými ztrátami energie, které věnujete tomu, abyste byli štíhlí a atraktivní,“ popisuje koučka.
Jediná účinná dieta je přitom ta, kterou dokážete držet celý život, což shodně tvrdí obezitologové i specialisté na výživu. A jediný způsob, jak dlouhodobě a udržitelně hubnout, je mít příjem energie menší než její výdej. Jakékoliv pravidlo či restrikce nad rámec téhle jednoduché rovnice je zbytečné.
Navzdory tomuto přehlednému návodu ženy dál utrácejí nesmírné množství peněz za cokoliv, co slibuje snadnější cestu ke ztrátě kil. Když v roce 1995 přišly dvě nutriční terapeutky s konceptem tzv. intuitive eating – intuitivního stravování, vypadalo to jako revoluce. Evelyn Tribole a Elise Resch, autorky stejnojmenné knihy, dospěly k tomu, že problémem je právě ona „diet culture“, tedy obsesivní potřeba stanovovat pravidla, která nelze dlouhodobě vydržet, snaha přeprogramovat přirozené chutě a klást důraz na dodržování režimu. Některé vědecké poznatky jim ostatně dávají za pravdu. Ukazuje se například, že neustálé kolísání váhy, kterému jsou mnozí chroničtí dietáři vystaveni, je pro zdraví více nebezpečné než samotná obezita.
Díky dietní kultuře jsme si zvykli nálepkovat jídla jako dobrá a špatná. Jíme podle naučených pravidel a omezujeme se, místo abychom naslouchali svému tělu, uměli se najíst, když máme hlad, a přestat jíst, když máme dost. To je v kostce přístup intuitivního stravování. Kromě dvacet pět let starého bestselleru vzniklo podobných publikací stovky a jeho deset základních pravidel se dá snadno a zdarma najít na internetu. Patří mezi ně poučky jako „respektujte svůj hlad“, „respektujte svou sytost“ a „nevyhýbejte se uspokojení“. Tribole, Resch a spousta dalších certifikovaných koučů intuitivního stravování se vymezují také tím, že intuitivní strava není dieta. Cílem totiž není primárně hubnutí. Výsledkem by měl být zdravý vztah k vlastnímu tělu, váha, která je přirozená a udržitelná, a radost z jídla. Základní premisa intuitivního stravování je jednoduchá: vykašlete se na diety a vaše tělo si samo řekne, co potřebuje, když mu dáte prostor.
Tenhle dort není poslední
Zní to příjemně. A jednoduše. Dokonce tak jednoduše, že intuitivní stravování by šlo snadno zavrhnout jako objevování Ameriky. Slova o tom, že nejvíc zdravé je dát tělu to, co potřebuje, a že ono samo ví, co to je, skutečně nezní objevitelsky. Britská nutriční specialistka Renée McGregor k tomu poznamenává, že správnější název by vlastně byl „instinktivní stravování“, protože nás má vrátit tam, kde přirozeně – bez nánosů dietní kultury útočící ze všech stran – máme být. A tady zřejmě leží největší síla myšlenky intuitivního stravování: Dietní kultura ani dnes nikam nezmizela, je to velmi reálný a všudypřítomný problém. Ať chceme nebo ne, v průběhu života se velká část z nás více či méně vědomě učí, jaké jídlo je špatné a jaké dobré, a jak zapomenout na hlad a účinně potlačit ve vlastním těle i mozku signály toho, že by pravděpodobně bylo vhodné se najíst. Návrat k naslouchání sebe sama namísto zautomatizovaných návyků může tělu vždy jen prospět.
Jak se dietní kultura podepsala na mě? Hodně vody, ještě více kafe, kila jablek nakrájených na malé kousky, oříšky a tyčinky a neustálé povzdechy, že jsem se zase nestihla najíst. No jo, tak zítra, už je pozdě. Není asi potřeba dodávat, že podobný způsob stravování nevede k hubnutí, ale spíš ke zničenému metabolismu a nutným jojo efektům. Přesto je pro mě stále těžké vnímat signály vlastního těla, umět rozpoznat, kdy mám opravdu hlad, kdy jsem jenom unavená a psychicky vyčerpaná, a dovolit si poslechnout, o co si tělo říká.
Po dvaceti letech hrůzy z pečiva jsem zjistila, že můžu sníst chleba s máslem. Zní to banálně, ale pravda je taková, že můj život je od té doby podstatně lepší.
V mém bezprostředním okolí se několik vyznavaček intuitivního stravování vyskytuje a nutno přiznat, že věci, které se díky němu naučily, dávají smysl. „Asi to bude znít hloupě, ale já jsem si po zhruba roce, kdy se tohle snažím praktikovat, konečně dokázala říct – tohle není poslední dort, který jím. Předtím jsem si totiž říkala pokaždé, že tohle je už naposledy, že od zítřka už jen zdravě. Pochopit, že to je nesmysl a že si dortů dám ještě spoustu, mi ohromně pomohlo,“ říká mi u kafe kamarádka. Představa posledního dortíku může znít lidem, co dietu nikdy nedrželi, absurdně, ale smutná pravda je, že drtivá většina žen se s ní snadno ztotožní. Já bych mohla přihodit historku o tom, jak jsem po dvaceti letech hrůzy z pečiva zjistila, že můžu sníst chleba s máslem. A že mi to chutná, že to dokonce můžu dělat každý den. Zní to banálně, ale pravda je taková, že můj život je od té doby podstatně lepší.
Je vaše jídlo čisté a šťastné?
Představa jídla, které intuitivně rozeznáme jako správné a pro tělo vhodné, má ale i odvrácenou stranu. V posledních letech se obraz dietní kultury, reprezentovaný vyhublou Kate Moss a modelkami pojídajícími vatu, proměnil v něco mnohem hůře identifikovatelného. V debatě o stravování mnohem častěji padají slova jako vyváženost, spokojenost, přijetí vlastního těla, a koneckonců i ona tak zprofanovaná „body positivity“. Jíst výhradně zelené listí a hodně kouřit už není jen nežádoucí, ale i společensky nepřijatelné. Místo jasných úletů tu máme atraktivně znějící trendy: raw, přerušovaný půst, clean eating, mindful eating… Návodů na to, jak být zdravá, eticky uvědomělá, mít fotogenické snídaně (zadejte si #foodporn) a jen tak náhodou, jako vedlejší efekt, mít velikost 36 je plný Instagram. Být hubená není tak podstatné, vyvstala ale jiná nutnost: jíst čistě, jíst s radostí a vědomě, jíst superzdravě, fotogenicky, ekologicky, organicky, a přitom ještě často a ráda.
Trend šťastných lidí s krásným jídlem (nebo krásných lidí se šťastným jídlem?) vypadá na první pohled mnohem víc inkluzivně a zdravěji než anorektický ideál devadesátých let. Varovným signálem by ale mělo být to, že spousta populárních blogerek a influencerek, které prosazují například clean eating nebo tzv. intermittent fasting, tedy přerušovaný půst, jsou ty samé, na jejichž kanále najdete videa „jak jsem se vyléčila z anorexie“ (nebo bulimie nebo záchvatovitého přejídání). Takový clean eating, tedy způsob stravování, kdy věnujete extrémní pozornost tomu, co jíte, a potraviny jsou jasně rozdělené na dobré a špatné (dobré jsou jenom ty lokální, organické, neprocesované), je pro bývalou anorektičku doslova dar z nebes. Detox, „cleanse“, bio, raw, organic, clean… Jíst podle nových nálepek je nepochybně zdravější než jíst vatu nebo nejíst vůbec, ale v důsledku jde jen o další způsob, jak být jídlem (a v důsledku vlastním tělem) posedlá.
Dieta, co se netváří jako dieta
Intuitive eating se vůči tomuhle všemu na první pohled vymezuje. Když si ale toto slovní spojení zadáte do vyhledávače na YouTube, nenajdete nikoho, kdo by před kamerou jedl pečivo a dorty. Velkou propagátorkou je třeba fitness influencerka Natacha Océane, která má na svém kanále kromě informací o intuitivní stravě také plno fitness videí, jídelníčků a občas i počítání kalorií. Jiná slavná zastánkyně Chloé Kian občas zveřejňuje videa, co za den sní a k čemu intuitivně dospěla jako vyléčená anorektička. Hádáte správně, jsou to smoothie bowls, saláty a přerušovaný půst. Intuitivní stravování ve své insta-populární podobě zkrátka stejně vede k fotogenickým snídaním a něčemu, co většina lidí v běžném životě prostě nezvládá.
Sám sobě neustále naslouchat a „respektovat hlad a sytost“ – to je privilegium, které spoustě lidí není dostupné. Protože na to nemají peníze, zázemí nebo prostě jen čas.
Dalším problémem je, že instinktivní strava nemůže v žádném případě fungovat jako univerzálně platný návod. Pro lidi, kteří trpěli poruchou příjmu potravy, to může být cesta do pekel – už třeba proto, že prvním krokem, který jeho zakladatelky doporučují, je oprostit se od všech pravidel a zkusit jíst úplně všechno, na co máte chuť. Teorie říká, že tělo se samo přejí nezdravých věcí a řekne si o ty zdravé. U zdravého a psychicky vyrovnaného člověka nejspíš ano – ale u někoho, kdo si prošel třeba záchvatovitým přejídáním, těžko. Lidem bojujícím s pokřiveným vztahem k jídlu paradoxně může ono nechvalně proslulé počítání makronutrientů ve stravě pomoci mnohem více, protože jim dodá pocit, že mají věci pod kontrolou, a zároveň je donutí jíst tak akorát.
Stejně tak nelze ignorovat kulturní, sociální a ekonomické hodnoty, které jsou na jídlo navázané. Lidé pracující na směny v továrně nemůžou jíst, když mají zrovna hlad, ale když mají pět minut pauzu. Jsou situace, kdy se člověk musí najíst, i když nechce, a kdy naopak musí počkat hladový, než se bude moci najíst. Sám sobě neustále naslouchat a „respektovat hlad a sytost“ – to je privilegium, které spoustě lidí není dostupné. Protože na to nemají peníze, zázemí nebo prostě jen čas.
Nemůžu se zároveň zbavit dojmu, že dodržování deseti zlatých pravidel instinktivního stravování je… zase jen deset pravidel. A to i když se u toho budeme tvářit, že je to vlastně jen převlečená „intuice“. Je to jen další způsob, jak se na jídlo soustředit a porovnávat vlastní stravování s ideálem. Svůj vztah k jídlu bych ve skutečnosti považovala za ideální až ve chvíli, kdy by neměl vůbec žádné označení a nemusela bych mu vůbec nijak říkat. Ve chvíli, kdy nebudu praktikovat „intuitivní jídlo“, ale prostě jídlo, někdy clean a někdy dirty, někdy ve chvíli, kdy mám hlad, a někdy jen proto, že se nudím, někdy málo, někdy hodně, ale bez jakýchkoliv dalších myšlenek nebo pocitů. Nechci respektovat svůj hlad ani svoji sytost. Stačilo by mi prostě se v klidu najíst – způsobem, ke kterému neexistuje žádný trendy hashtag.
Článek vyšel v tištěném časopise Heroine v čísle 3/2020.
