Tradwives a tradfems: proč začaly instagramové hospodyňky bojovat s feminismem?
Možná už jste na Instagramu taky narazili na účty hospodyněk, které nadšeně vaří a pečou, rovnají naškrobená prostěradla, zdokonalují venkovské chalupy a vyrábějí svíčky s vůní lučního kvítí. U některých je to jen normální koníček či rovnou životní styl, ale jiné se od látání punčoch a pečení chleba nenápadně posouvají až k odporu k feminismu a obdivu k radikální pravici. Jak vypadá temná strana obdivovatelek tradičního životního stylu a proč si dát pozor na zdánlivě nevinné obdivovatelky módy padesátých let?
Sociální sítě drobí společnost na tisíce malých, úzce zaměřených komunit, které by bez digitálních komunikačních platforem nemohly fungovat. Díky tomu můžeme trávit volný čas diskuzemi o výrobě domácího chleba, aranžování květin nebo třeba gay aspektech v díle J. K. Rowling s lidmi z druhé strany světa, nacházet spřízněné duše, které nikdy nepotkáme tváří v tvář, a pěstovat nekonečně obskurní koníčky i alternativní identity.
Některé z těchto komunit zůstanou provždy obskurní, malé, více či méně útulné, jiné zažijí pět minut slávy a jiné existují dlouho v klidu, aby najednou nabraly spád během specifického momentu – příkladem budiž třeba trend zvaný #cottagecore, který pokojně přežíval v různých koutech Tumblru a Instagramu, oblíbený zejména u LGBTQ+ komunity, aby se pak během pandemie stal jedním z nejvíce trendujících hashtagů. V době, kdy nás pandemie uvěznila v bytech a přilepila k internetu, se poptávka po rozkvetlých loukách, útulných chaloupkách a puntíkatých zástěrách mnohonásobně zvýšila. Toužit po výletech k moři a tančení do rána nemá letos moc smysl, takže všichni toužíme hlavně po útěku do uklidňujícího pohádkového světa rurální idyly.
Instagramové hospodyňky mají ke cottagecore blízko (příkladem budiž v českém prostředí třeba Bára Karpíšková z blogu Bjukitchen nebo Jana Florentýna Zatloukalová, autorka populární Kuchařky pro dceru). Specifická estetika snídaní v trávě, dětí pobíhajících po zahradě a občas někde v pozadí usměvavého manžela působí na první pohled naprosto nevinným a uklidňujícím dojmem. Jako všechno má ale i svoje stinné stránky. Pořád je totiž potřeba pokládat otázku, jaký životní styl a ženskou identitu tahle estetika spoluvytváří, šíří a propaguje.
Život v domácnosti prohnaný instagramovým filtrem je záležitostí totiž téměř výlučně ženskou. V českém prostředí není žádný muž – influencer nebo bloger, který by se zaměřoval na zútulňování domova a pečení bábovek, a i v anglosaském prostředí je jich jenom velmi poskrovnu. Na internetu – stejně jako mimo něj – pečou, vaří, dekorují, škrobí prostřeradla a tráví čas s dětmi hlavně ženy. Fenomén insta-hospodyněk reprezentuje jednu z nemnoha populárních, všeobecně přijímaných a málokdy problematizovaných ženských online identit. Proč je ale ve 21. století pro tolik z nás uklidňující představa nadýchaného koláče a ustlané postele a proč se z internetových hospodyněk stává čím dál tím populárnější trend?
Od koláčů a puntíkatých zástěr k politice
V anglicky mluvícím prostředí začala kultura internetových hospodyněk už před lety vzkvétat na blogovací platformě Tumblr, kde se dá prostřednictvím hashtagu cottagercore dostat do internetových hlubin komunit sdružených okolo výrazů jako #tradfem nebo #tradwife. A tady to začne být zajímavé. Skrze záplavy fotek sušených květin a idylických zahrádek totiž začínají prosvítat úvahy o tom, jaká je vlastně role ženy a jestli je v pořádku, když občas ten koláč upéct prostě nestihne.
Tyto komunity propojují spoustu žen, které roli hospodyňky berou jako osvobozující, mateřství a rodinné hodnoty pro sebe považují za určující a hledají spřízněné duše, které to mají podobně. Je to poměrně logické, protože záliby jako vaření, pečení a péče o domácnost dávají poměrně málo prostoru k výpravám do veřejného prostoru, a pokud prostě zůstáváte radši doma, je internet skvělým nástrojem k tomu, jak nebýt osamělá.
S tradwives se pojí nejenom odpor k feminismu, který je vnímaný jako něco, co ničí opravdové ženství, ale obecně i k progresivismu, levicové politice a současnému světu jako takovému.
Zajímavým příkladem je třeba blogerka Feminine Lady a další ženy z její spřízněné komunity, které samy sebe označují jako tzv. tradfems, tedy „traditional females“ – ženy, které se hlásí k tradičním hodnotám rodiny, udržování domácího krbu a monogamního manželského vztahu. V americkém prostředí mohou být – ovšem nikoliv výlučně – spojené s některou z křesťanských církví. Od tradfems je pak už jenom krůček k tradwives, tedy k traditional wives. Obě komunity se mohou překrývat, ale tradwives od šířeji pojatých tradfems odlišuje především často artikulovaný a velmi otevřený odpor k feminismu.
Pokud nevíte, co si pod „traditional wife“ představit, koukněte třeba na projekt Darling Academy britské blogerky Aleny Kate Pettitt (ovšem hrozí, že vám z té padesátkové retro záplavy a rozkošného britského venkova budou oči přecházet). Pettitt pojímá boj za „právo“ ženy zůstat v domácnosti jako výsostně politické gesto. Její sociální sítě jsou pro celé hnutí poměrně reprezentativní i tím, jak z nich čiší na první pohled nevinná nostalgie, okouzlení módou a estetikou padesátých let a romantická představa návratu k životě na venkově.
A pokud se pustíme ještě hlouběji, zjistíme, že s tradwives se pojí nejenom odpor k feminismu, který je vnímaný jako něco, co ničí opravdové ženství, ale obecně i k progresivismu, levicové politice a současnému světu jako takovému. V americkém prostředí se poslední dobou čím dál častěji diskutuje souvislost hnutí tradwives s radikálně pravicovým politickým směrem alt-right. Jeho stoupenci bojují za zavření hranic, mluví o ohrožení bílého muže a rozkladu bílé evropské civilizace, kterou považují za vrchol vývoje lidstva a kterou chtějí bránit za každou cenu. S alt-right hnutím je mimo jiné spojená i kultura tzv. incels (involuntary celibate) mužů, kteří viní ženy ze své sexuální frustrace a otevřeně je nenávidí.
Incelové a redpilleři
Potíže a nejistoty, které řeší mnoho mladých mužů, jsou skutečné a nenávistná filozofie z hlubin internetu na ně nabízí srozumitelnou, lákavou a promyšlenou odpověď, ke které liberální společnost často neumí nabídnout alternativu.
Přečtěte si víc o komunitách incelů a redpillerů
Boj za vlastní méněcennost
Kde je v tomhle všem prostor pro ženy, které jsou z principu alt-right ideologie méněcenné a do politiky vůbec nepatří? Odpověď na tenhle paradox hledá třeba historička Alexandra Minna Stern ve své nedávno vydané knize Proud Boys and the White Ethnostate, kde mimo jiné velmi dobře ukazuje, jak se ženy neonacistických aktivistů staly předními internetovými tradwives. Stern vysvětluje, že internetová komunita tradwives vznikla mimo jiné právě proto, že v rámci alt-right hnutí mají ženy minimální prostor se projevit a často čelí otevřené nenávisti. Ty z nich, kterým se povedlo prosadit, jsou tak neustále ve velmi ambivalentní pozici, kdy jejich veřejné působení nesmí nijak ohrožovat a naopak musí neustále podporovat muže v čele hnutí.
Situaci, kdy se ženy snaží prosadit v drsně mužském prostředí skrze vyhrocený anti-feminismus, velmi dobře popisuje třeba seriál Mrs. America skrze hlavní postavu Phyllis Schlafly a dobře jí zachytila také Margaret Atwood v Příběhu služebnice skrze postavu Sereny Joy. Bojovat za svou vlastní podřízenost je zkrátka extrémně náročný úkol. Mezi ženskou částí amerického ultrapravicového hnutí najdeme jak vysloveně politické komentátorky jako Lana Lokteff, které mají vlastní pořady, podcasty a dělají rozhovory i se svými mužskými protějšky, tak ženy, které se do politiky pouštějí jenom jakoby mimochodem a primárně se zaměřují na propagaci rodinných hodnot, správné výživy, výchovy a ano, klidně i těch tradičních receptů.
Možná nejzajímavějším příkladem může být autorka YouTube kanálu „The Blonde Butter Maker“, která se vskutku zaměřuje primárně na výrobu másla (dále na jejím kanále najdete také návod na výrobu bezinkového sirupu a domácího sušeného masa). Do politických vod se od másla dostává přes teorie o zemi předků, kultuře předků, nutnosti předky ctít, jít v jejich šlépějích, vracet se k tomu, co nám příroda nabízí, dodržovat to, co příroda zařídila… ovšem předky jsou mínění pouze bílí Evropané a jejich kultura jako základ té americké. Co tedy na YouTube vypadá jako poměrně nevinná blonďatá ezo máma, je ve skutečnosti jedna ze stálic ultrapravicové scény s drsně rasistickými názory. Politická videa nejenom její, ale i dalších ovšem YouTube maže – což je na jednu stranu dobře, na druhou stranu se o to víc potvrzuje mylný dojem, že jde jenom o ženy, které si vyměňují recepty.
Stroje na bílé děti
Tradwives si dobře uvědomují, že jejich hodnota se ve světě toxické maskulinity, ve kterém se pohybují, odvíjí od toho, kolik bílých dětí porodí, a jak tedy přispějí k záchraně oné bílé civilizace (blogerka s přezdívkou „A Wife With a Purpose“ se nechvalně proslavila svou „white baby challenge“, ve které vyzývala followerky, ať jdou v jejích šlépějích šestinásobné matky etnicky čistých dítek). Ovšem tady už naskakuje poměrně nepříjemná konotace s tím, jak o roli žen nedávno promluvil třeba i český premiér – nejedná se o žádný minoritní postoj.
Minisérie Mrs. America
Když rozčarovaná Gloria Steinem v sedmé epizodě Mrs. America říká „Je mi zle z utahování našich snů, abychom vyhověly středu,“ mohlo by jít o motto celé minisérie, která v devíti dílech sleduje více než desetiletou snahu skupiny žen o prosazení zrovnoprávňujícího dodatku americké ústavy.
Přečtěte si recenzi minisérie Mrs. America.
Nezapomeňme, že k tomuhle všemu se ovšem dá poměrně snadno proklikat skrze vyhledávání rozkvetlých zahrádek a receptů. Od naprosto nevinného a esteticky velmi uklidňujícího obsahu je to k tvrdě nacistickým tezím mnohem blíž, než by člověka kdy napadlo. Když se zamyslíme nad tím, proč to tak je, najdeme pár varovných signálů – například i v českém prostředí je instagramová „kuchyňská“ estetika prezentovaná výlučně bílými, heterosexuálními ženami a v podstatě velmi úzce kulturně a etnicky vymezená. I přesto by však nedávalo smysl tvrzení, že všechny matky, hospodyňky a strážkyně domácnosti na internetu nebo všichni, kdo si někdy pod fotku nic netušíc o kontextu dali hashtag #tradwife nebo #tradfem, jsou spojení s neonacistickým hnutím.
Je to mnohem spíše ukázka toho, jak americké alt-right hnutí dokáže svoji agendu velmi šikovně tlačit do mainstreamu a odpovídat na potřeby, které ve veřejném prostoru prostě existují a nikdo jiný na ně pořádně odpovídat neumí. Americká výzkumnice Annie Kelly si všímá, že tradwives jsou mimo jiné reakcí na dlouho neřešený problém objektifikace žen a hrozby sexuálního násilí – subkultura tradwives tvrdí, že tyto hrozby jsou důsledkem zmatené postmoderní společnosti a že jediným možným řešením je naprosté odmítnutí promiskuity, vstup do manželství a „bezpečné“ ukotvení ženy v podřízeném vztahu s mužem, protože jedině tam jí nic nehrozí.
Statistiky o tom, kolik znásilnění spáchá blízká osoba, tuhle představu rychle vyvrátí, ale o fakta tady asi tolik nejde. Je to prostě hledání bezpečného prostoru, kde se ženy mohou cítit dobře jako ženy a zároveň jako někdo, na kom záleží. Právě proto bychom měli podle Kelly tradwives věnovat pozornost. I když jsou zatím jenom podivným internetovým zákoutím, jejich vliv na mainstream se prohlubuje, a pokud se nic nezmění, nejspíš prohlubovat bude.
Jsou ženy u plotny v ohrožení?
Podobné je to i v českém prostředí. Tvrdit, že české foodblogerky jako Bjukitchen, SmoothCooking nebo Jana Florentýna Zatloukalová (abychom jmenovaly některé z těch známějších představitelek hospodyňkovsko-foodblogerské scény) mají něco společného s ultrapravicí. je samozřejmě naprostý nesmysl – v českém prostředí tohle spojení naštěstí neexistuje a je pravděpodobné, že samy nemají vůbec tušení, kdo všechno jejich estetiku sdílí, propaguje a jaký politický náboj jí dává.
Jejich popularita v digitálním prostoru je daná tím, že prezentují onen ideální mainstream – bezproblémovou ženu, která neřeší kariéru, neřeší politiku, nemíchá se do tradičně mužských domén a zkrátka tak nějak dobrovolně zůstává u plotny. Na tom není samo o sobě vůbec nic špatného. Problém nastává až ve chvíli, kdy podobná představa ideální ženy začne vytlačovat z veřejného prostoru všechny ostatní možnosti. Není problém, že máme na Instagramu tolik kuchařek, ale možná je dobrá otázka, proč tam chybí jejich protipól v podobě žen, pro které mateřství, vaření a domácí štěstí neznamenají vrchol a naplnění života.
Naprosto specifickou českou odnoží propagátorek tradičního ženství jsou různé královny laciných ezoterických nesmyslů.
Českou podobu amerického ultrapravicového ženského hnutí bychom možná mohli hledat třeba v Evě Hrindové a její skupině Naštvané matky, v političkách jako je Tereza Hyťhová (která opustila SPD a přešla k Trikolóře), nebo ve veřejně činných ženách typu Daniely Kovářové. Eva Hrindová na své vlastní facebookové stránce i skrze komunikační kanály Naštvaných matek do tématu ženství zabrousí docela často a její názory na to, co by opravdová správná žena měla dělat, jsou naprosto jasné – například v posledním článku na svém blogu se vymezuje vůči tomu, jaké ženy označil za „inspirativní“ magazín ONA Dnes.
Zajímavé je třeba její hodnocení předsedkyně Evropské komise a zkušené evropské političky Ursuly von der Leyen, která má podle Hrindové sice „dětí jak smetí, ale to jí nezabránilo šplhat po politickém kariérním žebříčku.“ (Jak jde tohle příkré odsouzení dohromady s faktem, že sama Hrindová se o politickou kariéru dlouho neúspěšně pokouší, není známo). „Co si asi pomyslí mladá žena, která má děti, chodí do práce a o něco se snaží? Pomyslí si, že není dost inspirativní, když podlehla svému instinktu a založila rodinu,“ naskakuje Hrindová na obrannou notu a snaží se nám vysvětlit, že ženy, které chtějí zakládat rodinu, jsou ve veřejném prostoru nějakým způsobem stigmatizované.
Naprosto specifickou českou odnoží propagátorek tradičního ženství jsou pak různé královny laciných ezoterických nesmyslů jako je dnes již legendární Miluška z projektu „Žena je láska“ a její omluva mužům. Americké tradwives sice mají také sklony k propagaci určitého typu „pohanské“ spirituality (viz třeba zmiňovaná The Blonde Butter Maker), nicméně české ezo-kruhy jsou v tomhle dost specifické – vysvětlit to lze možná tím, že zde spiritualita typu new age do jisté míry nahrazuje právě roli církví.
Heroine má newsletter!
Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.
Právě tohle přesvědčení mnoha propagátorek tradičních hodnot, že jejich lifestyle je nedoceňovaný, ba dokonce ohrožený, je možná nejvíc varovným znamením. Tendence naznačovat, že něco není v pořádku a že někdo (Matky? Ženy v domácnosti? Ženství? Děti?) je čímsi ohrožen, se občas vloudí i do naprostého mainstreamu, třeba už zmíněné sféry foodblogů. Populární propagátorka života bez zla jménem cukr Janina Černá z blogu Cukrfree ve svém posledním podcastu například řeší, jak se stalo, že mezi ženami začíná „převládat mužský princip“ a v čem může tohle „prohození rolí představovat problém.“ Když se autorka superpopulárního podcastu o jídle domnívá, že ženy, které odmítají tradiční role, jsou „problém“, který bychom měli nějak „řešit“, je to poměrně zneklidňující.
Mistryní v sebeobraně před imaginárním nepřítelem je už zmiňovaná Alena Kate z Darling Academy, která má na svém Instagramu téměř každý třetí post o tom, že je potřeba veřejnosti vysvětlit, že být ženou v domácnosti je to absolutně nejlepší, protože veřejnost to podle ní zpochybňuje. České prostředí se v některých ohledech s tím anglosaským špatně porovnává, protože půl století života v totalitě skutečně ženy efektivně vyhnalo od ploten do fabrik a diskuze o tom, kde je tedy vlastně ta tradiční role ženy, má u nás logicky jinou podobu.
Možná je ale o to více zarážející, když se i do našeho postsovětského prostoru vloudí představa, že ženy v domácnosti jsou utlačovanou, zpochybňovanou a jinak stigmatizovanou skupinou. Ponechme stranou diskuze o reálných politických opatřeních, ale kolikrát jsme si za poslední dobu vyslechly od politických špiček, že naším úkolem je především rodit děti? Už to ani nelze spočítat a kromě Pirátů nejspíš neexistuje strana, která si nepřihřála polívčičku na ohni tradičních rodinných hodnot. Zkušenosti žen, které se tradičnímu životnímu stylu jakkoliv vymykají, představu o ohrožení tradiční rodiny vyvracejí. Volba nemít děti a rodinu je pořád mnohem více stigmatizovaná než její opak.
I když se tradwives, tradfems i jejich české protějšky včetně zcela apolitických kuchařek tváří, že jejich cílem není nic jiného než vydobýt si své skromné místo v (digitálním) vesmíru, na občasné sebeobhajování je potřeba dát si velký pozor. Estetika a životní styl internetových fanynek tradičního ženství je extrémně lákavá, protože se profiluje na hodnotách, jako je krása, klid, spiritualita nebo rodina – zkrátka spořádaný život, který má zároveň hlubší smysl. Kdo z nás by to nechtěl, že? Opatrnost je ale na místě, protože je tady pořád mnoho žen, které svojí roli vidí úplně jinde a jinak, a není v pořádku, když se pak musí dočíst o tom, že jejich pojetí ženství „ohrožuje“ všechno výše zmíněné.
