Natálie Kocábová: Muži mají v psaní strašný náskok
Ve vrcholící koronavirové epidemii se odehrála premiéra její hry ve Slovenském národním divadle i vydání románu o temných stránkách rozvodu. Natálie Kocábová mluví otevřeně o překračování stínu svého otce i o tom, jestli muži píšou lépe než ženy.
Premiéra vaší hry Sova ve Slovenském národním divadle se na podzim konala jen online. Jaké to bylo sledovat premiéru doma v televizi?
Co vám budu povídat, neproběhlo to úplně tak, jak bych si představovala. Sledovala jsem to s rodinou, syn pobíhal kolem. Některé scény si nepamatuju úplně přesně, ale to všechno vyváží pocit, že i v týhle šílený situaci, ve který jsme, se dá něco takového online vůbec udělat. Herecké výkony i režie byly fantastické, byla jsem z toho úplně paf, ale sedět před televizí prostě není to samé jako v hledišti.
Zároveň jste vydala knihu. A román Domů se také musel obejít bez slavnostního křtu.
Nedalo se nic dělat. U obou projektů jsem to trochu čekala už od jara. U knihy se křest ještě dá oželet, u divadelní premiéry je to horší. Je to výzva najít jiné cesty. Ale co s tím člověk udělá? Nic.
Závidím vám, že to dokážete takhle v klidu přijmout.
Já se rozčiluju stále, ale v kruhu rodinném. S*** mě to totálně. Je to ale ještě nic proti tomu, že by třeba někdo z blízkých mohl onemocnět. Je to takovej divnostav.
Kdyby ten křest býval byl, tak jaký by byl?
Měla jsem trochu problém dělat velký křest, protože to téma rozvodu není na pompézní akci. Původně jsem plánovala akci pro šedesát lidí, ale přišlo mi blbý nahnat tolik lidí do jednoho prostoru. I kdyby měl onemocnět třeba jen jeden člověk. Nakonec jsem to pokřtila u nás na zahradě a bylo nás tam asi dvacet – jen rodina a nejbližší kamarádi.
Když jste napůl Češka a napůl Američanka, cítíte v sobě dvě národní povahy?
Úplně. Nedá se tomu vyhnout. Znám pár bilingvních lidí, kteří to mají hodně posunuté na jednu stranu, ale já nejsem ten případ. Máma je Američanka, takže ta mateřská část, která při výchově víc převažuje, byla americká. My jsme vyrostli na amerických pohádkách a písničkách.
Vždycky jsem říkala, že mám mozek evropský, ale srdce americký. Češi jsou svojskej národ. Já bych se nazvala spíš Evropankou než Češkou. Ale ještě víc jsem Pražankou. Na Prahu nedám dopustit.
Jak jste prožívala prezidentské volby v USA?
Byla jsem v napětí, měla jsem strach z Trumpova vítězství, zcela jistě by to vyvolalo obrovské bouře nevole. Byly to nesmírně důležité volby. Do poslední chvíle jsem nevěřila, že to Biden dá, že po deseti letech mého volení tady i v ČR by vyhrál můj kandidát. Byl to skvělý pocit.
Když se mluví o vás, vždycky se mluví i o vašem otci – slavném hudebníkovi, významném politikovi, ale vaše máma musí být taky výjimečná a výrazná osobnost. Co máte po ní?
Vždycky jsem říkala, že mám mozek evropský, ale srdce americký. Je to takový bizarní guláš. Úplně si temperamentem nesednu s Čechy. Tam to vždycky nějak skřípe. Češi nejsou moc emotivní, u Slováků nacházím víc pochopení. Češi jsou svojskej národ. Já bych se nazvala spíš Evropankou než Češkou. Ale ještě víc než Evropankou jsem Pražankou. Na Prahu já nedám dopustit.
Ve vaší nové knize Domů je více postav, které mají zkušenost s rozvodem. Každé druhé manželství se u nás dnes rozvádí. Proč myslíte, že to je takový fenomén?
Dvacáté století zažilo jeden obrovský zlom. Nebyly to světové války, byl to rozvod. Rozpad společenského systému, který existoval stovky tisíc let. Ve dvacátém století se najednou objevila možnost tu základní sociální buňku právně rozdělit. Strašně se podceňuje fakt, že se úplně rozbila společenská struktura, která fungovala od počátku věků. Ačkoliv je to součást příběhů posledních padesát let, tak je málo literatury, která se zaměřuje přímo na ten proces. To byla jedna z mých motivací, proč jsem tu knihu napsala. Během svého vlastního rozvodu jsem intenzivně hledala nějakou rozvodovou literaturu. Našla jsem psychologickou literaturu nebo pak filmy jako Kramerová versus Kramer a break-up movies, ale knih, co by se zaměřily přímo na ten moment rozvodu, moc není. Já jsem po tom lačnila, protože jsem potřebovala v tu chvíli být skrze knihu s někým, kdo zažívá to samý.
Domů: Příběh věčného rozvodu
V románu Domů si hlavní hrdinka během temného životního období vlastního rozvodu a rozpadu rodiny sáhne na úplné dno. Natálie Kocábová vypráví neutěšený příběh ztracené ženy, tápající matky a ambiciózní dramatičky, která svůj život rozbíjí na kousky a pak ho zase slepuje dohromady. I když inspirací pro napsání knihy byly autorčiny pocity z vlastního rozvodu, román Domů o jejím rozvodu nevypráví. Knihu vydalo nakladatelství CPress v roce 2020.
Nedávno vzbudil pozornost film Manželská historie, ve kterém režisér Noah Baumbach zpracoval vlastní rozvodový proces.
Myslím, že velkým dílem byl úspěch filmu právě v tom, že pojednává čistě o rozvodu čili o ne moc častém tématu. Ale byl to celkem klidný případ. Moje kniha jde na dřeň.
Myslíte, že ženy tvoří jinak než muži?
Muži mají za sebou celou historii, kdy mohli psát, dělat vědu, dělat umění. Ženy jsou teď v pozici, kdy se adaptují na to, že jsou taky něco jiného než matky. To se myslím úplně nezmění, ženský budou vždycky matky. Ale zvykají si na to, že můžou tvořit stejně jako muži. A navíc můžou využít té neuvěřitelné inspirace tím, že plodí život. Nejsme ještě ani zdaleka na vrcholu toho, co v umění budeme. Ale myslím, že tam budeme velmi rychle. Umění něco stvořit je ženského původu, ale muži jsou naučený to filtrovat skrz svoje pragmatický myšlení. Díky tomu je ta literatura nebo hudba bombastická. Ženský by se měly trochu oprostit od toho, že tvoří, a začít myslet trochu jako chlapi. Pak začnou od žen vznikat velký věci.
A co říkáte na označení „ženská literatura“? Ženské psaní se považuje za něco odvozeného od psaní jako takového, které je to mužské.
Jenomže oni mají strašný náskok. Psali i ženské postavy, museli se umět na ženy naladit. Ale my furt píšeme ženský náměty, ženský postavy. Naladit se na ty mužský postavy je ještě před námi. Psát jako člověk, nejenom jako gender.
Před časem jste kvůli množství práce a stresu skončila na kapačkách. Vyhoření a zhroucení vidím okolo sebe jako velký problém, zvlášť u žen, u matek. Jak se to stalo vám?
Stalo se mi to krátce po rozvodu, přišlo fyzické vyčerpání. Pak po třetím dítěti nastoupila psychika. Prostě dojde energie. Je to symbol naší doby. Lidi dělají tolik věcí, jsou stresovaný, až z toho explodují. Lidi přestávají spát, mají rakoviny…
Ale jak z toho ven? Máte na to nějaký návod?
To rozhodně nemám. Protože v tom úplně failuju. To se mi fakt nedaří. Sama mám problém se spánkem.
Hlavní postava vaší knihy Domů se to rozhodne řešit běháním a meditací.
Ale nepovede se jí to. Ono to v západní kultuře není moc aplikovatelné. Lidi, kteří umí meditovat, tomu podřídí celý život. Nemůžete pracovat v televizním byznysu a meditovat. To prostě nejde. Takže recept na to nemám.
Možná si tolik nenakládat. Ale jak to udělat?
To je asi jediný recept – seřadit si priority. K tomu trochu mířím. Peníze za to nestojí. Zabezpečit děti je sice důležitý, ale pak se člověk dostane do stavu, že je sice zabezpečí, ale řve na ně. Tak co je lepší?
Před rokem jste v rozhlase mluvila o velké frustraci z politické situace. Jak jste na tom s frustrací dneska?
Před nějakou dobou jsem přešla do módu „je mi to u p**ele“. Ale nedaří se mi to úplně nesledovat. Byla jsem vždycky aktivní na Facebooku, hodně jsem se tam s lidmi hádala. Ale pak jsem zjistila, že na to nemám. Moje frustrace už byla tak hluboká, že jsem v jednu chvíli vypnula. Nejsem politická aktivistka, nejsem politička, jsem spisovatelka a divadelní autorka. Prostě se zaměřím na to, co umím nejlíp, a tím budu reprezentovat svůj národ. Tím dokážu víc, než když budu psát komentáře na Facebook. Ani na to nemám čas. Veškerý čas kromě dětí jde na psaní. Ve vyhrocených dobách by politici měli jít do politiky, aktivisti do aktivismu a umělci do umění. Touhle kombinací se dosáhne lepších výsledků, než když budeme všichni jenom mudrovat.
Vždycky budu dcera svého táty. Nejen že mi to přestalo vadit, ale já jsem na to hrdá. Jsem, kdo jsem. Ale dojít k tomu mi trvalo hodně dlouho.
Takže myslíte, že by umělci neměli aktivizovat?
V tomhle jsem trochu oponent svého táty, který je prostě politik. Politik, který dosáhl neuvěřitelných věcí. A to já nejsem. Já jsem spisovatelka a vždycky jsem byla. Jestli se mám vyjádřit ke společnosti, tak to napíšu v knize.
Na začátku vaší kariéry se hodně psalo o tom, že jste ve stínu svého otce. Byla jste vnímaná prostě jako „Kocábová“. Myslíte, že s tím, co máte za sebou – knihy, divadelní hry, desky –, jste ten stín už překročila, nebo na to pořád narážíte?
Vždycky budu dcera svého táty. Spíš jsem rezignovala na to, že by se to dalo nějak oddělit. Nejen že mi to přestalo vadit, ale já jsem na to hrdá. Jsem, kdo jsem. A takhle to bude až do mý smrti. Ale dojít k tomu mi trvalo hodně dlouho.
A teď si představte, že vaše děti budou třeba jednou překračovat zase váš stín.
Tátova kariéra je nepřekročitelná. Já prostě jen něco píšu nebo zpívám. A v tom zpěvu ani nemám žádné úspěchy. Myslím, že moje děti to budou mít mnohem zdravější. Mýho tátu překročit prostě nešlo. Nijak. To bych musela udělat dvojitou revoluci světa. Nevím, co bych musela udělat víc, abych ho překonala.
Říká se, že mít děti je jako dlouhodobý seberozvojový kurz. Co vás naučily vaše děti o vás a vaší povaze?
Nemám pocit, že by mě naučily něco, co bych o sobě netušila. Docela mě překvapují v tom, že nemají některé mé povahové rysy. Což mě naplňuje nadějí. Hrozně jsem se u všech tří dětí bála, že budou jako já. Zatím to nevypadá, že by se to dělo. Možná mi nebudou vracet všechno to, co jsem si myslela, že by mi mělo být vráceno. Každý dítě je jiný, toho se nejvíc držím. A každý dítě taky potřebuje jinou výchovu.
Natálie Kocábová
Spisovatelka, scenáristka a zpěvačka. Píše básně, prózu a je autorkou několika divadelních her. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Je podruhé vdaná a má tři děti.
Jaká jste máma?
Každý to dítě přišlo v jiným desetiletí. V každým tom desetiletí jsem byla nejen jiný člověk, ale i jiná máma. Rozhodně nejsem máma, co umí dodržovat pravidla. Že by děti chodily spát přesně v sedm, to mi teda nejde. Jsem chaotická. Ale hodně se soustředím na to, aby věděly, že je miluju. To je pro mě důležitý. A taky aby věděly, že kdyby byl průšvih, můžou za mnou přijít. V tom je asi moje plus – mě nemůžou ničím šokovat.
Jste pořád tak impulzivní, nebo jste s vyšším počtem dětí a věkem dosáhla klidu?
Bohužel jsem. To je jedna z věcí, na kterých bych chtěla pracovat – zmírnit tu impulzivitu. Zatím se mi to nedaří. Nikdo neví, po kom to mám, možná jsem to zdědila po své americké tetě. Kromě ní v mojí širší rodině nikdo tak výbušný není. Na své děti moc nekřičím, ale na všechny ostatní dost.
Kromě toho, že máte venku knihu a za sebou premiéru hry ve Slovenském národním divadle, co dalšího vás čeká?
Rýsuje se jeden film podle mého scénáře. A strašně ráda bych psala hry, kdybych měla nějaké další nabídky. Chtěla bych si v klidu dělat na věcech, co mám ráda.
To zní jako sen.
To jo. Je to takovej můj cíl. Ale já budu stejně psát, i když nabídka nepřijde. Ten tvůrčí proces mě baví.
