Litují, že se staly matkami. Fotografka sesbírala příběhy žen, kterým mateřství zničilo sny i ambice.
Být matkou se ve společnosti vnímá jako smysl života každé ženy. Dobrovolná bezdětnost naopak jako projev nedospělosti nebo sobectví. Fotografka Diana Karklin, žijící střídavě v Německu, Rusku a Španělsku, ve své nedávno vydané knize Undo Motherhood ukazuje odvrácenou stranu mateřství. V různých koutech světa našla překvapivě podobné příběhy žen, které by si znovu nevybraly, že se stanou matkami. A i když své děti milují, mateřství je pro ně past nebo příčina depresí. Karklin v rozhovoru pro Heroine.cz vysvětluje, co příběhy nešťastných matek vypovídají o současné společnosti.
Jak se vám povedlo spojit se se ženami, které v knize vystupují a mluví o tom, že litují, že se staly matkami?
Každou jsem našla jinak, jednu mi třeba doporučil kamarád, další jsem zase našla na anonymním internetovém fóru. Nevěřili byste, kolik matek tyhle pocity má. Hledala jsem i specifické příběhy a měla jsem také seznam zemí, které chci prozkoumat. Když jsem našla ženu, která odpovídala tomu, co jsem hledala, tak jsem ji oslovila, vysvětlila, o jaký projekt jde, a zeptala se, jestli do toho půjde.
Podívejte se v galerii na fotografie žen, které litují, že se staly matkami, z knihy Undo Motherhood:
Bylo pro ně těžké se vám svěřit, když je téma litování mateřství takové tabu?
Nebylo. Snad proto, že jsem stála na jejich straně, jejich důvěru jsem získala hned na začátku. Ty ženy mají hlubokou potřebu mluvit o tom s někým, kdo je pochopí a nebude je soudit. Chtěly také ostatní ženy varovat, aby neudělaly stejnou chybu. Do projektu se zapojily vlastně i proto, aby jejich trápení dostalo aspoň nějaký smysl. Když člověk zná jejich příběh, je velmi těžké je soudit, vlastně jsme všichni jen rukojmí nefungující sexistické společnosti.
Ženy ve vaší knize pocházejí z různých částí světa – z Mexika, USA, Německa nebo třeba ze Singapuru. Co mají společného kromě toho, že litují, že se staly matkami?
Řekla bych, že žádná z nich nechtěla být jen matkou. Všechny měly sny, plány a ambice, které se netýkaly dětí. Ale pak přišlo mateřství a všechno zničilo. Vůbec nečekaly, že zůstanou na péči o děti samy a že budou muset bojovat proti ideologii mateřství, aby si vůbec zachovaly zbytky svého původního já.
Litují mateřství, ale své děti milují
Chtěla bych zdůraznit, že ony nelitují, že mají ty své konkrétní děti, ony litují, že se upsaly k práci , která je připravila o jejich vlastní život – k práci na dvacet čtyři hodin denně a sedm dnů v týdnu, o kterou se nemají s kým podělit. Je velkou ironií, že jsou to všechno skvělé matky. Přesto kdyby se mohly rozhodnout znovu, nevybraly by si, že se za těchto podmínek stanou matkami.
Tyto ženy mluví často o pocitech, které znám od matek, které jsou sice frustrované, ale toho, že se staly matkami, vyloženě nelitují. Čekala jste to?
Věděla jsem, že mít smíšené pocity z výchovy dětí je běžné, přestože se často zametají pod koberec. Takže v tomhle smyslu to pro mě nebylo překvapení. Myslím, že nejlepší definice rodičovství je ambivalence. Je naprosto normální cítit během jednoho dne vyčerpání, vinu nebo vztek, a zároveň lásku a něhu. Ale klíčem k tomu, aby se člověk v této roli cítil dobře, je najít tu správnou rovnováhu mezi negativními a pozitivními pocity. Ale to nejde, když je na to člověk sám. Péče o děti musí být sdílená, jinak je to v podstatě noční můra, jak to popsala jedna z protagonistek. Matky jsou příliš často zahlceny negativními pocity, protože je v tom otcové, rodiny i společnost nechali samotné.
Několik matek v knize mluví o misogynii a společenském tlaku, kterému čelí. Myslíte, že se to někdy může změnit?
Změní se to, až dosáhneme skutečné rovnosti v soukromém i veřejném životě. Rovností myslím stejná práva a povinnosti, stejné příležitosti i stejný přístup k moci pro obě pohlaví. Problém je, že ženy si už genderovou revolucí prošly, ale muži tou svou ještě ne. V podstatě si pořád chrání své privilegované postavení, ale neuvědomují si, že i oni žijí podle pravidel rigidních genderových rolí, které jim nedovolují využít naplno svůj lidský potenciál, prozkoumat tu jemnější, pečující stránku, která je vlastní všem lidem. Muži by konečně měli otevřít debatu o tom, jak jsou jako muži vychovávaní a socializovaní, jaký mají vztah se svými otci, jak je ovlivňuje toxická maskulinita a kultura násilí. My ženy to nemůžeme vyřešit za ně, to nás nikam neposune. Potřebujeme, aby byly slyšet hlasy mužů a začala změna na globální úrovni.
V knize zaznívá, že partneři jako otcové selhávali a výchovy se neúčastnili buď vůbec, nebo jen minimálně. Je to nějaký vzorec, který byl přítomný ve všech příbězích?
Chybějící otcové jsou jedním z hlavních důvodů, proč ženy litují, že se staly matkami. Možná ten úplně nejdůležitější. Výchova dětí by podle mě měla být věcí celé komunity. Náš způsob života, kdy většina z nás žije ve městech v malých nukleárních rodinách, je naprosto nepřirozený a je jedním z důvodů, proč moderní matky zažívají tolik bolesti a nepříjemností.
Ale vždycky říkám, že když už neexistuje ta příslovečná vesnice, co je potřeba na výchovu dítěte, tak by se měl druhý rodič účastnit péče alespoň tak, jak to dělá matka. A tím nemyslím být tátou o víkendu, žádné „pomáhání mamince“, ale skutečně se rovnoměrně zapojit a sdílet tu práci, kterou výchova dětí obnáší.
Mateřství není pro každého, obzvlášť takovéhle
Z příběhů, které v knize vyprávíte, podle mě vyplývá, že mateřství není pro každého. A také to, že mateřství v téhle formě – kdy jsou ženy ponechány bez podpory rodiny i systému – je neudržitelné. Co v těch příbězích čtete vy?
Souhlasím – mateřství (ani otcovství) není pro každého. Ani v těch nejlepších podmínkách a s veškerou dostupnou pomocí to někteří lidé v sobě nemají. A to je v pořádku. Mladí lidé by měli mít dostatek pravdivých informací a měli by se sami svobodně rozhodnout, jestli děti chtějí mít, nebo ne. V jednadvacátém století není mateřství nevyhnutelný úděl, je to životní volba. A jako taková by měla být respektována. Ale když je člověk pod tlakem, je těžké rozlišit, co je vaše rozhodnutí a co společenské očekávání. A to je přesně ten moment, kdy mohou ženy udělat velkou životní chybu. To je jedna věc.
Diana Karklin
Fotografka, která se narodila v Moskvě a žije střídavě v Německu, ve Španělsku a v Rusku, se ve své práci soustředí hlavně na ženská témata, gender a feminismus. Pracovala několik let i ve filmové produkci a distribuci. Filmově dokumentární pohled používá také ve svých fotografických pracích. Její dlouhodobý projekt Undo Motherhood vyšel knižně u vydavatelství Schilt Publishing.
A další je ta, že i když mateřství představuje láskyplnou vazbu k dítěti, je to zároveň svazující ideologie s rigidními pravidly, která předepisují, jak se ženy jako matky mají správně cítit, myslet a chovat. Jinými slovy – je to viditelný a dokonale zvnitřněný nástroj, jak udržet ženy pod kontrolou a v pečujících a podřízených rolích. Žena, která obrazu „dobré matky“ nevyhovuje nebo si dovolí mít na prvním místě svůj vlastní život, je společností trestaná, zatímco otcové tak přísnému odsudku nečelí a mohou si v podstatě dělat, co chtějí.
Přebal knihy je velmi čistý a holý – nepřipomíná reálné mateřství ani jeho idealizovaný obraz. Co vyjadřuje fyzická podoba knihy?
Rozhodovala jsem se, jestli vydám tradiční knihu, nebo uděláme sedm samostatných knížek – v každé po jednom příběhu – a dáme je do jednoho obalu. S grafičkou Marinou Carpena Meyer jsme se nakonec rozhodly pro tu druhou možnost, protože matky, které litují mateřství, bohužel nemají jeden soudržný hlas. Žena, která se v téhle situaci nachází, obvykle trpí potichu a o samotě. Proto jsme rozdělily příběhy do jednotlivých knížek. Marina pro knížky navrhla šedivý papírový box jako bunkr – nevidíte, co je uvnitř, dokud je nevytáhnete ven. Jednotlivé příběhy jsou pohřbeny pod barevnými tapetami, aby čtenáři odhalili tu nepříjemnou pravdu, musejí je nejprve rozbalit. Tapety představují domácí vězení – na povrchu vypadají vesele, ale uvnitř jsou zničující.
Příběhy těchto žen jsou izolované, neexistuje jeden společný hlas – ale mohl by? Dokážou podle vás někdy ostatní ženy a společnost jako celek přijmout bezdětnost jako platnou životní volbu? Nebo mít alespoň větší pochopení pro to, že pro některé ženy je mateřství takový boj?
Odsuzováním matek a předstíráním, že tyhle pocity neexistují, nikomu nepomůžeme. Ony zoufale potřebují pomoc, nikoliv odsouzení. A tím nemyslím psychologickou pomoc – pocity lítostí nemají nic společného s poporodní depresí –, myslím pomoc v doslovném slova smyslu. Poslední kapitola knihy Undo Motherhood má název Acceptance (Přijetí). Chtěla jsem, aby kniha končila pozitivně, protože jenom tím, že lítost přijmeme – nejen my sami, ale i celá společnost –, ji můžeme zkusit zpracovat konstruktivním způsobem, tak, aby neublížila dětem. Poslední z příběhů ukazuje, že to možné je.
Mají u nás matky obecně dostatečnou podporu v rodině a ve společnosti?
Příběhy vyprávíte slovy a zároveň i fotografiemi. Zachycují obrazy něco, co se nedostalo do slov, či naopak?
Obrazy a text mluví dvěma různými jazyky, zkombinovala jsem je a vystavila s jejich pomocí příběh tak, že slova nepopisují, co je na fotografiích, ani fotky nejsou pouze ilustrací textu. Chtěla jsem vytvořit i prostor pro to, aby se čtenáři a čtenářky mohli sami zamyslet nad tím, co vidí a čtou, a něco si z toho pro sebe vyvodit.
Jak čtenáři a čtenářky na knihu Undo Motherhood reagují? Otevřela jim oči? Šokovala? Chápou ji?
Kniha byla přijata zatím velmi dobře, což je pro mě překvapení a mám z toho radost. Očekávala jsem hejty a negativní komentáře, zvlášť poté, co vyšly ukázky v německém deníku Die Zeit a v britském Guardianu, ale žádné nepřicházejí. Naopak dostávám z celého světa spousty zpráv, ve kterých mi lidé děkují a píšou mi, že je kniha hluboce zasáhla. Pro mě to znamená, že se nám povedlo říct, co jsme chtěli, a trefit citlivé místo. Doufám, že díky knize lidé konečně uvidí tu hlubokou nespravedlnost, která se s mateřstvím pojí, a něco s tím udělají.
Text na webu Heroine.cz původně vyšel v září 2022.
