Tár: Zrůda, nebo génius? Úspěšná žena s ničivým egem. Film zpochybňuje výjimečnost za každou cenu

Na první pohled působí Tár jako životopisný snímek slavné dirigentky a skladatelky, Lydie Tár jako by byla reálná historická osobnost. Jedná se však o fiktivní postavu v podání neuvěřitelné Cate Blanchett. Tato záměrná nejasnost byla od začátku předmětem mnohých vtipů a falešných článků, které například recenzovaly její autobiografickou knihu, nebo poslední nahrané album. Ostatně film sám začíná rozhovorem, který vede známý kritik z magazínu New Yorker, Adam Gopnik, a tak se hranice mezi skutečností a fikcí stírá od začátku. Gopnik, který hraje sám sebe, detailně popíše dosavadní úspěchy Lydie Tár a shrne v podstatě celou její neuvěřitelnou kariéru, která – až na hranici s karikaturou – působí jako neustále vzestupná křivka bez jediného zaškobrtnutí: doktorát na Harvardu a všechny důležité ceny od Grammy, Emmy přes Tony až po Oscara. Tár se stala jedním z unikátních hudebníků, kteří se touto čtveřicí cen mohou pyšnit a jimž se říká EGOT.

Fiktivní Lydii Tár se podařilo to, co málokteré ženě v reálném světě klasické hudby. Dostala se jako dirigentka a skladatelka na velká světová pódia a vede Berlínskou filharmonii, jednu z nejprestižnějších na celém světě. Pro srovnání například v Americe ve skutečnosti z pětadvaceti největších orchestrů diriguje jen jeden žena: Nathalie Stutzmann v Atlantském symfonickém orchestru.

Lydia Tár v podání neskutečné Cate Blanchett se nachází na vrcholu kariéry. Pracuje na nové kompozici, která by měla být jejím opusem magnum, vede berlínský orchestr a brzy má vyjít její autobiografie, která má stvrdit její místo v soudobé klasické hudbě. Oplývá neskutečným charismatem a nezpochybnitelným sebevědomím. Kdykoliv vejde do místnosti, automaticky se v ní stává autoritou. Žije v nádherném domě a řídí Teslu. Se svou dlouholetou partnerkou Sharon (Nina Hoss) má adoptivní dceru Petru (Mila Bogejovic), kterou ze srdce miluje. Její život je zdánlivě dokonalý. Ale postupem času se tato iluze bortí, například když jí Sharon řekne, že její vztah k dceři je v Tářině životě jediný, který není transakční. Lydia bere každý lidský kontakt jako příležitost něco získat, nebo naopak nabídnout něco na oplátku.

„Schopenhauer posuzoval inteligenci člověka podle jeho citlivosti na hluk,“ říká v jeden moment Lydii její mentor, když mu popisuje podivné zvuky, které ji doma budí.

„Neshodil taky jednou nějakou ženu ze schodů?“ ptá se ho ona.

„Ano. Dodnes není mezi experty vyjasněno, jestli jsou jeho osobní selhání relevantní pro jeho práci.“

Z některých scén vytržených z kontextu konzervativní diváci vysuzovali, že Tár je snímek o cancel culture a o tom, že už dneska nemůžeme říkat nahlas, co si opravdu myslíme. Titulní hrdinka je svým způsobem uhrančivá a charismatická a má poměrně starosvětský náhled na svět, s nímž útočí v jedné scéně na citlivější mladou generaci. Ale není tu vyobrazena jen jako hrdinka. To, co ji ve filmu dohání, nejsou její názory, ale její minulost. A taky dlouhodobé vzorce chování, které jí tak dlouho procházely, až začala být přesvědčená o tom, že má právo ničit lidem životy.

Fields nám toho naštěstí nikdy neprozradí příliš. Snímek se ptá i na to, jestli kultura něco neztrácí, když se postupně snaží zbavit svých komplikovaných a mnohdy v osobním životě monstrózních géniů. Jestli náhodou jejich patologičnost není tím, co je pohánělo k tak obrovským uměleckým výkonům. A pokud ano, obhajuje je to? Ale zároveň je snímek Tár koncipován jako přísně objektivní, takže se nikdy nepřikloní na jednu, ani na druhou stranu. Skladatelčin pád z vrcholu na dno sleduje kamera tak věcně a bez jakékoliv citové manipulace, až je to znepokojivě uvěřitelné. Jako by se skutečně jednalo o žijící osobu, se kterou jsme prožili část jejího života a teď ji vidíme v reálném čase o všechno přicházet. A nejsme si jisti, jestli si to zaslouží, nebo ji máme litovat.

S Lydií Tár můžeme po celou dobu filmu sympatizovat ne proto, že by ji Fields glorifikoval, ale proto, že její vyobrazení je natolik ambivalentní, až je prostě lidské. Mnohdy je sympatická, vtipná a projevuje lásku ke svému dítěti nebo k partnerce. Jindy je ale zase bezdůvodně krutá, zákeřná a vysmívá se lidem kolem sebe. Blanchett ve svém fantastickém hereckém výkonu zvládá všechny tyto polohy a nechává čistě na nás divácích, ať si na její postavu uděláme názor.

Fields s Blanchett si dávají pozor, aby se každá z těchto otázek dala při sledování interpretovat různě, a nedávají žádné konkrétní odpovědi. Není to film bez názoru, ale naopak velmi komplexní skládanka, u které hledat jasné stanovisko znamená nepochopit záměr díla. Lydia Tár nás nezajímá proto, že je nositelkou nějaké ideje, ale proto, že nás nutí zpochybňovat všechny představy, které si o ní v průběhu příběhu děláme. Zajímá nás proto, že jde o někoho, kdo dosáhl pomyslného vrcholu, a musel mnoho obětovat a hodně lidí zašlapat. K úvaze zůstává, jestli to za to stojí. Problémem totiž není Lydia Tár jako jedinec, ale systém, který ji naučil, že to je ta jediná možná cesta. A nás pak naučil takové pracovní nasazení obdivovat.

Potenciální úspěch tohoto filmu na Oscarech by mohl otevřít cestu dalším podobně odvážným snímkům. Nejistota a komplikované otázky se tu totiž ukazují jako výborný základ pro snímky, které chtějí hovořit o současnosti, aniž by byly tendenční.