Sisi v krizi středního věku. Dusí ji realita, svůj život ukončí podle sebe
Dobový životopisný film Korzet s Vicky Krieps v hlavní roli demytizuje romantický obraz císařovny Sisi. Už to není zamilovaná princezna s tváří Romy Schneider, ale unavená rebelka bez iluzí, která prochází krizí středního věku a vzdoruje představám o ženské společenské úloze, svazujícím stejně jako těsně utažený korzet. Snímek vstupuje 9. února do českých kin.
Koncem devatenáctého století začal francouzský fotograf Louis Le Prince jako první člověk na světě experimentovat s pohyblivými obrazy. Koprodukční drama Korzet si pohrává s myšlenkou, že průkopník kinematografie v té době potkal a nafilmoval Alžbětu Bavorskou. Rakouská císařovna je z jeho vynálezu nadšená. Nemusí několik minut nehybně pózovat na místě jako při focení či malování oficiálních portrétů. Obojí nesnáší. Když ji natáčí kamera, může vesele pobíhat a poskakovat po stráni, neomezovaná požadavkem, jak by měla dáma v jejím postavení vystupovat. Na němých černobílých záběrech působí Sisi bezstarostněji než kdykoli jindy během filmu. Nové, pohyb zachycující médium jí umožňuje na chvíli vykročit z role předepsané muži a tradicemi a být sama sebou.
Sisi jako rebelka bez iluzí v podání herečky Vicky Krieps. Prohlédněte si galerii z filmu Korzet:
Sekvence s primitivní filmovou kamerou vystihuje princip, na němž režisérka Marie Kreutzer založila celý svůj snímek. Život Alžběty, kterou hraje Vicky Krieps, neproměňuje v barvotiskovou romantickou pohádku, jakou v padesátých letech minulého století nabídla dodnes populární filmová trilogie s Romy Schneider. Ač rakouská režisérka při psaní scénáře vycházela z životopisných fakt, nenechává se jimi svazovat. Manželka císaře Františka Josefa I. je pro ni nešťastná moderní žena, které společenská omezení nedovolují rozvinout vlastní potenciál a plnit jinou než čistě dekorační funkci. Svou nenaplněnost a neúplnost vnímá zřetelněji v konfrontaci s ubíhajícím časem. Vyprávění začíná v roce 1877, oslavou jejích čtyřicátých narozenin. První dámu Rakouska-Uherska pak sledujeme během několika následujících měsíců, z velké části naplněných jejím někdy verbalizovaným, jindy pouze vnitřním přemítáním, kým měla a mohla být.
Odmítnout normy a nasadit si knír
Kostýmy, scénografie, dokonce i barevné odstíny a svícení odpovídají dobovým obrazům. Časové ukotvení ale znejasňuje řada anachronických detailů od moderních brýlí a dveří po mop opřený o stěnu. Napovídají nám, že představy o feminitě a z toho vyplývající požadavky se v průběhu let až tolik neproměnily. Ženy napříč epochami a společenskými vrstvami čelí necitlivým komentářům, pochybnostem o sobě samých i strachu ze stárnutí. Stále je jim upírána autonomie, stále se od nich očekává, že budou dokonalými matkami a podporujícími manželkami. K tomu nově přibyl požadavek zůstat věčně fit a být úspěšná v práci. Scéna doprovázející závěrečné titulky, v níž tančící hlavní hrdince na obličeji vyraší mužský knír, naznačuje, že jediným řešením takto neférově rozvrstvených nároků je úplné odmítnutí uměle vykonstruovaných genderových norem. Věděla to už Virginia Woolf, když před téměř sto lety napsala nadčasový román Orlando.
Kreutzer při aplikování dnešní perspektivy na historické události není tak extravagantní a nápadně postmoderní jako Woolf, případně Sally Potter, která Orlanda zfilmovala. Ani jako Sofia Coppola, jež Marii Antoinettu pojala jako rebelující teenagerku, která by z Versailles nejraději prchla na koncert postpunkové kapely. Korzet je na první pohled střízlivé kostýmní drama, zrežírované s velkou rozvahou v rytmu odpovídajícím ritualizovanému životu na císařském dvoře ve Vídni.
Dny splývají. Česání a zaplétání vlasů, oblékání těžkých nepraktických šatů, procházení dlouhými studenými chodbami připomínajícími vězení. Večeře s neméně chladným manželem. Anebo i bez něj, když se ženu, která se nechovala dostatečně reprezentativně, rozhodne ostentativně ignorovat. Sem tam rozdávání úsměvů na veřejnosti, kde dětský sbor císařovně k narozeninám přeje, ať je ještě krásnější. Nic jiného se od ní ani nevyžaduje. Ze všeho nejmíň názory na politiku. Proto pravidelné cvičení na kruzích, dietní strava, vážení, lékařské kontroly a utahování korzetu. Hlavně aby tisk nedejbože nenapsal, že Sisi zase přibrala. Stejné úhly, pohyby, strojené pózy a fráze. Pořád dokola. V záběrech je někdy tak málo života, až připomínají obrazy. Tato dusivá neměnnost přispívá k tomu, že hrdinčinu nemožnost zhluboka se nadechnout a pořádně zařvat pouze nepozorujeme, ale zakoušíme spolu s ní.
Korzet nebo svěrací kazajka
Při podobné formální spořádanosti zároveň o to víc vyniká a déle doznívá každé narušení řádu, ať v podobě zpomaleného záběru, zdviženého prostředníčku, nebo vypláznutého jazyka. Tyto závany svěžího vzduchu jak do zatuchlých komnat císařského paláce, tak do žánru kostýmních dramat zpravidla ohlašují, že Alžběta v rámci limitovaného manévrovacího prostoru na chvíli převzala otěže. Napjaté ticho občas protrhne moderní baladický song jako Help Me Make It Through the Night od Krise Kristoffersona nebo As Tears Go By v podání harfistky Diny Nimax. Vítaným oživením jsou vyjížďky na koni nebo útěky na anglický venkov, mimo dohled manžela a služebnictva. Oproti svíravým scénám z honosných sálů, kdy zřetelně vnímáme každou nekonečně dlouhou vteřinu, jde ale vždy jen o nespojité, prchavé fragmenty. Sekvence s Ludvíkem Bavorským, milovaným bratrancem, v jehož společnosti je Alžběta mnohem uvolněnější než po boku Františka, proto působí jen jako krátké zasnění.
Pozdější vizualizace Alžbětina pocitu, že jsou pro ni pokoje Hofburgu malé a musí se v nich krčit, je možná příliš doslovným zopakováním myšlenky vyjádřené v předchozích minutách méně přímočaře. To samé platí pro opakovanou návštěvu ústavu pro duševně choré, se ženami přikurtovanými ke klecovým lůžkům nebo znehybněnými svěrací kazajkou a ponořenými do vany s vlažnou vodou. Když lékař stanovuje diagnózu jedné z melancholických pacientek, která v sobě údajně má přetlak emocí, ale nedokáže jim dát průchod, stejně jako Sisi, jedná se o další nadbytečné ujištění, že chápeme, co nám film chce sdělit.
Využívání variací a repeticí při vyjadřování ústřední teze, odrážející hrdinčino hledání přípustných způsobů sebevyjádření (šerm, tetování, tanec), lze ale chápat jako součást výše nastíněné vyprávěcí strategie. Protagonistce na rozdíl od jejího druha není dovoleno zapojit se do dějin a utvářet velký příběh. Napříč mnoha epizodami, z nichž je film poskládán, nedochází vyjma Alžbětiny prohlubující se deprese k výraznější změně. Spíš jen k dalším a dalším potvrzením toho, že rozhodující slovo patří mužům s licousy. Titulky informující nás průběžně, kdy a kde se nacházíme, proto vyznívají ironicky. Frustrovaná císařovna dál trčí na místě, bez šance kontinuálně budovat něco trvalejšího.
Selhává i její snaha řídit alespoň výchovu dcery a syna. Oba potomci jsou důsledně indoktrinováni dvorskou etiketou, na matčiny prohřešky hledí s obavami a nedůvěrou a sami dohlížejí, aby zůstala v roli, nescházela se s učitelem jezdectví a neplakala na veřejnosti. Při nepolevujícím tlaku z různých stran není divu, že ve výrazu Vicky Krieps, pro roli jako stvořené, nejčastěji čteme tíseň a neklid, který nemá, jak utišit. Občas jí ale v obličeji probleskne výraz dětské umíněnosti, potměšilé chuti hrát si. Případně vědomě přehrávat roli, do níž se musela nasoukat. Nic moc jiného jí nezbývá.
Pokud je vám ustavičně odpíráno právo rozhodovat o vlastním životě, volba toho, jak zemřete, může být jedinou možností něco změnit.
Její sebevědomé chování, sebeironie a špetka nestydatosti postavě dodávají současný lesk a zdůrazňují rozpor mezi sošným symbolem z obchodu se suvenýry, v nějž byla Sisi po smrti proměněna, a ženou mnoha tužeb s bohatým vnitřním životem. Jednu z přirozených lidských potřeb Alžběta uspokojuje masturbací. S cizími muži, všímavějšími než její manžel, jen flirtuje, pohlavnímu styku se vyhýbá. Praktické opatření, kterým předchází dalšímu otěhotnění, lze chápat i jako akt vzdoru. Alespoň v tomto směru odmítá dělat druhým radost, jak je od ní neustále vyžadováno.
Také proto je pro Sisi němý film osvobozujícím médiem. Stačí, aby se na záběrech usmívala. Co bude říkat, už je v její režii. Při promítání ji nikdo neuslyší. Obdobně jí i film Marie Kreutzer v mnoha ohledech dopřává víc volnosti, než kolik bylo ženě, natož příslušnici aristokracie, v devatenáctém století povoleno. Skutečná Alžběta byla roku 1898 zavražděna italským anarchistou. Ta filmová si v katarzním finále volí jiný konec. Tragičnost jejího údělu není odvážnou revizí zlehčena. Naopak. Pokud je vám ustavičně odpíráno právo rozhodovat o vlastním životě, volba toho, jak zemřete, může být jedinou možností něco změnit.
