Svébytná astroložka věští lidem, kam mají odjet, aby se jim zlepšil život. Věřím v ni, říká režisér Kerekes

Jaké jste znamení?

Beran. Jsem spíš ale takový antiberan. Jsem submisivní a celá moje režijní metoda je založená na ustupování realitě. Zjistil jsem, že když udělám krok zpět, lidé mě naopak následují, protože se cítí uvolněněji, a víc tím dosáhnu.

Věříte horoskopům?

Nevěřím v astrologii, ale věřím v Lucianu. Je to dobrá terapeutka. Čímž nemyslím, že by byla nějak odborně kvalifikovaná, ale dokáže svým klientům pomoct. Je velmi charismatická a empatická a miluje lidské příběhy. To nás spojuje. Když zaslechnu v MHD zajímavý rozhovor, jsem schopný přejet, jen abych se dověděl, jak to dopadlo. A oba se také cítíme jako exulanti ve vlastní zemi. Pocházím z Košic, což je velmi specifický slovenský region, žiji ale v Bratislavě. V Košicích bych se jako filmař neuživil, Košice jsou ale můj střed vesmíru, miluju je. A pro Lucianu je střed vesmíru Neapol. Je to energická Neapolitánka, kvůli rodině ale žije na severu Itálie, kde je to úplně jiné – mentalita, lidé, jazyk, kuchyně… Její srdce touží po jihu, moje po východě.

Jaký klientův příběh vás osobně nejvíc zasáhl?

Na castingu jsme vybrali lidi, nevěděli jsme ale, jak se jejich příběh bude vyvíjet. Největší dobrodružství bylo, když to dopadlo jinak, než jsme si představovali. Giovannimu, majiteli pohřební služby – byl to také jediný muž ve filmu, 90 % Lucianiných klientů jsou ženy –, Luciana vyvěštila, že má odcestovat do Brazílie. To mu změní život a najde si partnerku, se kterou bude mít syna, který převezme jeho byznys. Vše bylo připravené, měli jsme odjet točit do Brazílie, a Giovanni se nakonec rozhodl, že nepojede. Nenašel sílu vzdorovat své matce. Tyto momenty pro mě byly nejsilnější.

Věříte, že taková cesta opravdu může změnit život?

Ano, není to ale nic nového. Všechna světová náboženství v sobě mají zakomponovanou pouť. Křesťané se vydávají do Santiaga, muslimové do Mekky, fotbalisti na stadion… Vypadnete z každodenní rutiny, pryč od svých starostí, jste sama se sebou a to vám může změnit život. Projdete určitým přerodem. Ve filmu to skvěle fungovalo u Barbary. Neměla dobrý vztah s otcem, nemohla si kvůli tomu najít partnera. Luciana ji vyslala na Tchaj-wan. Hodně jí to pomohlo a našla pak s otcem společnou řeč.

Poslechl byste Lucianu a jel třeba na Aljašku?

Asi ano. Já si ale nic vyvěštit nenechal. Musíte za ní jít s konkrétní představou, co chcete ve svém životě změnit. Přiznat si problém, chybu. To už je první krok k úspěchu.

Kam byste si přál, aby vás poslala?

Je to postavené na překvapení. Kdybych se chtěl podívat do Jihoafrické republiky a ona řekla, ať tam jedu, nebylo by to ono. Zato kdyby vyvěštila třeba Valašské Meziříčí, to by bylo překvapení a třeba by to opravdu zafungovalo.

Změnil jste během tvorby filmu názor na astrologii?

Horoskopy vznikaly na základě tisíciletých pozorování lidských povah a chování. Lidé dřív neměli nástroje, aby to pojmenovali, jako to dělá současná psychologie, a tak k tomu používali hvězdy, metafory. Jako se ale my dnes díváme s úsměvem na astrology, příští generace se budou třeba koukat stejně na dnešní psychology. Věřím tedy, že kousek pravdy v astrologii je.

Co chcete filmem divákům sdělit?

Nic. Nejsem režisér, který dělá filmy proto, aby světu něco sděloval.

Jak děláte své filmy, aby to nebyly „repelenty“ a přišli na ně diváci?

Nemám žádnou metodu či koncept. Dělám je tak, jak umím. V rozhovoru s lidmi se ale vždycky objeví něco, co mě překvapí nebo posune dál, a to je pro film stěžejní. Nejraději mám, když je výsledek jiný, než jsem očekával. Miluju tu nepředvídatelnost, živočišnost, a proto mě dokumenty baví víc než hrané filmy. Vím, že z toho nikdy nebude blockbuster. Studentům ale říkám, že to neznamená, že by dokumentární filmy byly méně kvalitní nebo méně důležité.

Tvůrci alternativních žánrů si ale často zoufají, že je to řehole – náklady, financování, návštěvnost…

Slýchám to i od studentů a vždycky na ně jen překvapeně koukám: Proč jste si tedy vybrali dokumentární film? Je to, jako by si horolezci stěžovali, že je těžké zlézt Mount Everest. Musíme samozřejmě bojovat za co nejlepší pracovní podmínky, nemůžeme ale čekat, že to bude jednoduché.

Cítíte ze studentů zapálení?

Tak jeden či dva v ročníku ho mají. Jsou ochotní pro to v životě něco obětovat. Ostatní dokumenty baví, je to pro ně ale jen jedna z mnoha možností, ne to jediné, čemu se chtějí věnovat. Já si neuměl představit, že bych dělal něco jiného.

Co vás motivuje?

Budu teď patetický. Můj otec začal svou filmovou kariéru nešťastně po roce 1968 a pracoval jako televizní režisér v Košicích pod komunistickými papaláši. Přišel vždycky domů ze schvalovaček, otevřel si pivo a vyprávěl, jak to bylo hrozné. V takovém prostředí jsem pracovat nechtěl a nechtěl jsem být filmařem. Pak ale přišel rok 1989, změnily se podmínky a já si řekl, že to zkusím. Cítím vůči otci určitou povinnost. On si nemohl plnit své sny, já už mám ale možnost dělat filmy jinak a asi bych to bral jako promarněnou příležitost, kdybych ji nevyužil.

Je váš vzor, nebo jste se chtěl naopak odlišit?

Neměl jsem potřebu se vůči němu vymezovat. Vážím si jeho práce a často jsme si o filmech povídali. Největší inspirací pro mě ale bylo, jakou dokázal na place udělat pohodu. Chodíval jsem s ním jako dítě na filmovačky a štáb vždycky říkal, že jim kvůli natáčení seberou dovolenou, protože točit s tátou bylo jako být na dovolené. A tak si vždycky říkám, že i když nikdy nevím, jak film dopadne, jestli bude úspěšný, můžu se aspoň pokusit o to, aby lidem bylo na natáčení dobře.

Co říkáte na současný stav slovenské kultury?

Současné Slovensko mi přijde jako Německo v roce 1936. Procházíme bodem zlomu. Ministerstvo kultury dělá velmi špatná rozhodnutí. Jsou to ale takoví amatéři, že je v praxi neumí implementovat. Ve filmu to zatím funguje postaru. Třeba ještě není všechno ztracené. Řekněme si za rok nebo za pět let.

Prožíváte to osobně?

Je mi z toho hrozně smutno. Do vzniku Slovenské republiky slovenský film neexistoval. Z absolutní nuly, kdy se točil jeden film za dva roky, se ze slovenské kinematografie za třicet let stal živý a pestrý organismus. Máme blockbustery, které plní kina, slavné filmové hvězdy, kvalitní dokumentární a animované filmy, každý rok prezentujeme filmy na světových festivalech, a tohle všechno může skončit. Dobré filmy budou vznikat vždycky. Mnoho lidí ale třeba odejde do jiné sféry nebo do zahraničí. Může se zničit celé kulturní prostředí a toho se bojím.

Dá se říct, jaký je slovenský film?

Je velmi různorodý a je to tak dobře. Jsem hrdý na to, co se podařilo vybudovat. A kdo jiný by měl být hrdý na slovenský film než my Maďaři? (směje se).