Zničila si zdraví, aby se prosadila. Norský snímek bolestivě ukazuje narcismus jako nemoc současnosti
Norský snímek Je mi ze sebe špatně režiséra Kristoffera Borgliho je součástí letošní přehlídky severské kinematografie Scandi, která začíná 18. ledna na mnoha místech Česka. Satirická komedie, z níž často mrazí, zobrazuje toxický vztah Thomase a Signe, kteří mají problémy s narcismem, a proto touží po pozornosti, ačkoliv svým chováním okolí spíš odrazují. Film ale také ukazuje, nakolik tyto tendence podporuje současná společnost, zaměřená na líbivou sebeprezentaci, úspěch a individualismus.
Skoro třicátníci Thomas a Signe spolu žijí v Oslu. Mají mnoho společných přátel, vcelku úspěšných v žurnalistice, architektuře a jiných oborech. Thomas se snaží prosadit jako konceptuální umělec, ale sám nedokáže nic vytvořit, pouze na veřejnosti krade nábytek. Nakonec se mu podaří uspořádat svou první výstavu z takto získaných exponátů. Signe pracuje v kavárně, často lže a na večírcích se jí nedaří poutat zájem ostatních. S Thomasem proto neustále soupeří pomocí podobných prostředků, jaké on využívá k dosažení věhlasu v oblasti umění. Protože Signe nemá moc co nabídnout – nebo si to aspoň myslí –, je schopná na sebe upozornit jakýmkoli negativním způsobem.
Jednoho dne se stane něco nečekaného. Do kavárny vběhne žena pokousaná psem, což Signe vnukne nápad. Sežene si nelegální (a pro film smyšlený) ruský lék na úzkost, jehož vedlejším účinkem je vleklé kožní onemocnění. Začne prášky užívat a postupně bez rozmyslu zvyšuje dávky, což eskaluje, když Thomase osloví z časopisu kvůli rozhovoru. To je pro ženu velkou výzvou a velmi citelným důvodem k žárlivosti. Signe tudíž ve svém životě roztočí spirálu, z níž není úniku. Po celém jejím těle včetně obličeje se začne rozšiřovat výrazná vyrážka, dalšími přicházejícími příznaky jsou zadržování vody v těle, vypadávání vlasů a zvracení či pocení krve. Původně pohledná blondýna se záměrně mění v monstrum, ale obětování krásy jí nedělá problémy, dokud se o ni svět zajímá. Jenže kam to až může zajít?
FOTO: Polykání nelegálních prášků a sebedestruktivní sklony. Snímky z filmu Je mi ze sebe špatně:
Christopher Lasch ve své knize Kultura narcismu upozorňuje na takzvaně patologický narcismus, který podle něj po druhé světové válce zplodily Spojené státy americké. Vychází z Freudovy psychoanalýzy, narcis je podle něj člověk s velmi slabým sebepojetím. Jeho potlačená zlost a nenávist k sobě samotnému z něj činí někoho, kdo ve svých představách uniká do velkolepého obrazu sebe sama a vyžaduje neustálé potvrzování této velikosti zvnějšku, přičemž se nezdráhá použít ostatní lidi jako nástroje k sebeuspokojení. Do určité míry to platí pro Thomase i Signe, nicméně mladá žena se mnohem víc dopouští sebedestruktivního chování, aby se jí podařilo se prosadit. Zatímco tak dosahuje kýžené reakce okolí, tělo nebezpečně chátrá.
Sebeláska a sebenenávist jako výsledek stejného problému
Téma narcismu můžeme samozřejmě nahlížet perspektivou psychologie i sociologie. Nakolik se jedná o problém člověka samotného a nakolik se na jeho vytvoření může podílet společnost? Lasch mluví o tom, že souvislost mezi společností a jedincem, kulturou a osobností psychoanalýza objasňuje tehdy, pokud se zaměřuje na pečlivé zkoumání jednotlivců. Sociální dimenze se podle něj projevuje tím, že prostupuje do nevědomí. Původně zjednodušený pohled na narcismus jako sobectví či sebelásku definuje jako odmítnutou lásku, která se navrací k já coby nenávist. Oba tyto póly pak centralizují daného člověka jako někoho, kdo v touze po uznání sebevědomě nakládá s dojmy, jež o sobě šíří mezi ostatní, a touží po citových prožitcích, jimiž zaplňuje prázdnotu.
O Signe toho příliš nevíme, jen to, že se její rodiče rozvedli a otec o ni příliš nejeví zájem. Nudí se, s ostatními si nemá příliš co říct. Patologické poutání pozornosti je její doménou, aniž by víc přemýšlela nad tím, co všechno ji to může stát – včetně bolesti a ztráty zdraví. Nemožnost prosadit se pozitivním způsobem, například využitím nějakého nadání nebo schopnosti, vede k zoufalé snaze upoutat tím, že bude vzbuzovat lítost a soucit. Jenže kde se vůbec bere tak silná touha být středem pozornosti? Proč nestačí vést relativně klidně svůj život a dojít naplnění pomocí dosahování stanovených, byť drobných cílů?
Velmi často se mluví o tendencích a tlaku společnosti, která oceňuje lidi výjimečné, zajímavé, odlišující se (byť víceméně konformním způsobem). Ve filmu je vidět, jak se oba protagonisté snaží získat na svou stranu média, ať už profesionální, či sociální sítě. Získat prostor v časopise či na internetu a docílit sdílení příspěvku jako virálního je pro oba velkou metou. Příznačné jsou i scény, kdy se Signe uchází o smlouvu s modelingovou agenturou, která prezentuje ženy, jež viditelně vykazují nějakou jinakost. Její majitelka tvrdí, že se snaží odpoutat od mainstreamového světa módy propagujícího dokonalost, ale je evidentní, jak se při výběru zaměřuje pouze na ženy s hendikepem, které nevyvolávají příliš velký odpor. Je to podobné jako skutečnost, že sice zaměstnává nevidomou asistentku, ale chová se k ní pohrdavě jako k někomu, kdo není schopný podat „běžný výkon“.
Významná je i dějová linka, kdy se Signe se zhoršujícím se zdravotním stavem, projevujícím se zejména na její vizáži, účastní natáčení reklamy na dámskou konfekci. Už při jejím příchodu všichni ze štábu dávají najevo, že pokud nebudou záběry na ni hezké, ztrácí pro ně smysl. Když Signe zkolabuje, ukáže se, jak na podobně vyhrocenou událost reagují ostatní. Málokdo se snaží doopravdy pomoci – někteří se obávají, že je žena nakažlivá, jiní se hroutí při pohledu na krev, další se hádají o důsledcích selhání pro reklamku a jejího klienta. Jediný, kdo nakonec přivolá záchranku, je právě nevidomá asistentka majitelky modelingové agentury. Tento obraz bezmoci a určitého morálního úpadku jen podtrhuje fakt, že ve společnosti, kde je před pomocí druhému důležitější všechno ostatní – od peněz po osobní komfort –, je patologický narcismus důsledkem, ne příčinou.
Nebezpečí toxického stínového vztahu
Nabízí se i otázka, jak by se příběh Signe a Thomase vyvíjel, kdyby spolu nevytvořili pár. Skutečnost, že se oba podporují ve svých nejhorších činech, aniž by si uvědomovali, jak jejich problémy gradují, jenom dokládá, že jsou pro sebe nevhodní a nebezpeční. Thomase nezarazí, že jeho přítelkyně ve společnosti předstírá potravinovou alergii, rozruší ho jenom to, jak odvede pozornost od něj a od jeho výstavy. Ostatně nechová se k ní ani jako k partnerce, všichni zúčastnění si myslí, že jde o jeho sestru. Láskyplně se projevuje pouze v okamžiku, kdy je pozoruje žena v MHD, již rozněžní skutečnost, že se muž hlásí k ženě s maskou na obličeji. Ani to, že Signe při sexu rozvášní líčení významnosti jejího vlastního pohřbu, ho nepřiměje k zamyšlení, co je mezi nimi špatně.
Signe nemůžeme vnímat jako jednoznačného viníka ani jako jednoznačnou oběť. Do určité míry s ní můžeme soucítit, ale zároveň je obtížné sledovat, jak se záměrně ničí. Varovným signálem pro ni nejsou ani skutečně závažný zdravotní stav, ani negativní důsledky jejího chování, například skandální odhalení jejího „záhadného“ onemocnění, které rovněž vnímá jako příležitost, jak vše obrátit ve svůj prospěch. Dívat se na film Je mi ze sebe špatně tak může jak bavit v několika absurdních nuancích, tak provokovat k přemýšlení ve chvílích, kdy je těžké rozlišit realitu od Signiných představ, ale také může být bolestivé sledovat ztrátu toho, o co jiní naopak marně bojují. Ale dostáváme díky tomu i důležité poselství – nemocná není jenom Signe nebo Thomas, nemocná je i doba.
Film Je mi ze sebe špatně se bude promítat v rámci devátého ročníku SCANDI, přehlídky současného severského filmu, která probíhá 18. až 25. ledna 2023 ve 32 kinech po České republice.
Heroine.cz je mediálním partnerem.
